Annathal – Harrachovský letohrádek Harrachov – odkaz na mapy

Annathal – Harrachovský letohrádek Harrachov v roce 1836 nechala vybudovat správa jilemnicko-branského panství v Anenském údolí dřevěný lovecký zámeček, který sloužil hlavně k pobytu vrchnosti a jejich hostů.

Harrachov je město a horské středisko v Krkonoších, které se rozkládá pod Čertovou horou v údolí říčky Mumlavy.

Krkonoše

Krkonoše byly v pravěku jen velmi málo osídleny, což dokazují archeologické průzkumy, při kterých nejsou nalézány téměř žádné doklady. Tato situace trvala v podstatě až do středověku. V 11. a 12. století se Krkonoše staly tzv. krajištěm, což bylo strážní území. Místní pohraničí však nebylo příliš frekventované a po připojení Slezska k našemu státu zaniklo.

Dodnes se můžeme setkat s místními názvy vsí a měst Strážné, Strážník, Strážiště, Varta nebo Vartiště, která naznačují zemskou stezku v trase Mnichovo Hradiště, Trutnov, Semily, Jilemnice, Vrchlabí. Oblast Krkonoš patřila dlouho mezi oblasti, které stály stranou zájmu kolonizátorů. První silnější vlna přišla až před polovinou 13. století. Prvními lidmi, kteří sem přišli, byli hledači zlata, stříbra, drahých kamenů a různých rud.

Krkonoše – Autor: Pitcairn2424 – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

V roce 1241 jsou v neúspěšném boji proti Tatarům na straně slezských knížat připomínáni horníci z Krkonoš. Ve 14. – 15. století přicházeli do krkonošského podhůří prospektoři, kteří byli nazýváni místním obyvatelstvem Wallen – Vlaši. Památkou na ně jsou záhadné orientační znaky, které jsou vytesány do skal, a také písemné záznamy cest k ložiskům „pokladů“, kterým se říkalo Wallenbücher.

V roce 1511 přišli do Trutnova míšeňští horníci, kteří se později přesunuli do Obřího dolu pod Sněžkou. Během třicetileté války se o krajinu dělili noví šlechtičtí majitelé, kteří však pocházeli z ciziny. Západní Krkonoše a panství jilemnicko-branské získal po hraběti Harantovi z Polžic a Bezdružic rod Harrachů. Řeka Labe tvořila pomyslnou hranici mezi panstvím jilemnicko-branském a panstvím Vrchlabí, které zabíralo centrální část Krkonoš.

Jeho majitelem byl J. R. Morzin. A protože hranice mezi panstvími byla jen velmi nepřesně vymezena, začalo docházet ke sporům mezi majiteli. V roce 1690 byly tyto spory mezi panstvími Branná a Vrchlabí vyřešeny dohodou. V roce 1918 vznikla Československá republika, což německá většina obyvatel v Krkonoších přijala velmi neochotně, ale nakonec se přizpůsobili. V druhé polovině 20. století dochází k přestavbě řady horských bud na komfortní hotely, které zajišťovaly celoroční provoz pro turisty i lyžaře, tento rozvoj turistiky v Krkonoších však pozastavila na začátku třicátých let hospodářská krize.

Po Mnichovském diktátu byly Krkonoše vydány bez boje Hitlerovi. Během druhé světové války bylo ve většině hotelů, penzionů a horských bud ubytováno evakuované obyvatelstvo z bombardovaných německých měst. Některé objekty sloužily jako výcviková střediska německé armády. Ve Vrchlabí, na Bedřichovce a na Špindlerovce zřídily německé úřady zajatecké tábory. Rudá armáda přešla Krkonoše v Harrachově, Královci a Špindlerovce 9. května 1945.

Jilemnicko – Brancké panství

Žalý – Autor: O. Mejsnar – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Jilemnické a branské panství se rozkládalo mezi Novosvětským průsmykem na západě a na východě v horních partiích hřebene hory Žalý. Jilemnické panství se nacházelo více na západě a jeho vesnice se převážně rozprostíraly v podhůří, kdežto na branském panství byl poměr mezi oběma typy vesnic vyrovnaný, osm vesnic se rozkládalo v údolích nebo na svazích hor a sedm jižněji v podhorské krajině. Administrativně tato panství spadala do Hradeckého kraje. Obživu obyvatelstvu poskytovalo kromě zemědělství, které však na neúrodné půdě a v chladném podnebí velké výnosy nadávalo, také sklářství, hornictví a tkalcovství. Na jilemnickém panství se krátce těžilo stříbro a měď.

Ve středověku měli na západě Krkonoše své dominium Valdštejnové. Panství se nazývalo podle hradu Štěpanice. V roce 1492 se štěpanické panství rozdělilo na jilemnické a štěpanické, později nazývané branské panství. Jilemnické panství získal Hynek z Valdštejna a branské Heník z Valdštejna. V této podobě zůstala panství až do roku 1701, kdy byla opět spojena. Jilemnické panství koupil v roce 1522 Arnošt z Újezdce a Kúnic, a začal se společně se svými bratry psát jako Jilemničtí z Újezdce. V roce 1574 získal panství Jeho syn Záviš z Újezdce a Kúnic. Záviš zemřel v roce 1577 bez potomků a panství se ujala jeho sestra Anna, která byla provdána za Viléma Křineckého z Ronova, a panství tak přešlo na rod Křineckých z Ronova.

V roce 1598 Albrecht Gottfried Křinecký nechal postavit v Rokytnici kostel, který byl pravděpodobně evangelický. Po smrti Albrechta Gottfrieda Křineckého v roce 1612 zdědily panství jeho žena Kateřina a dcery Anna Rozina, Alena Eustachie a Barbora Alžběta. Ty byly nuceny v roce 1624 panství prodat. Koupil je Albrechta z Valdštejna, který za ně slíbil zaplatit 70 000 kop míšeňských a povolil bývalým majitelkám do vyplacení celé částky na panství pobývat. Protože však Albrecht z Valdštejna do své smrti v roce 1634 sumu nezaplatil, zůstalo panství v držení Křineckých. V roce 1637 koupil jilemnické panství manžel Alžběty Barbory Křinecké Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic. Jan Vilém i jeho manželka Alžběta zemřeli v roce 1644 a zanechali po sobě tři děti, Kryštofa Gottfrieda, Viléma Adolfa a Annu Helenu Kateřinu, které byly v té době nezletilé. Jejich poručnictví se proto ujala Alžběta Rozina Harantová, sestra Jana Viléma Haranta. Císař Ferdinand III. však po nějaké době svěřil poručnictví a správu statků P. Augustinovi, který byl bratrem Alžběty Roziny a Jana Viléma. Po dosažení zletilosti převzal jilemnické panství Kryštof Gottfried a poté také jeho bratr Vilém Adolf. 31. října 1664 si panství rozdělili. Po smrti Kryštofa Gottfrieda v roce 1670 přešel jeho podíl na bratra Adolfa. Po jeho smrti přešlo panství na jeho syna Františka Pavla Haranta z Polžic.

Branské panství drželi až do roku 1609 Valdštejnové, nejprve větev štěpanická a od roku 1504 skalská. Prvním držitelem byl Heník z Valdštejna. Po Heníkově smrti v roce 1504 přešlo panství na Jana z Valdštejna, pána na Staré a Hořicích. Po něm je převzal jeho třetí syn Vilém. Po jeho smrti v roce 1557 zdědil panství jeho synovi Janovi, ale ten je 1. září 1557 postoupil svému bratru Zdeňkovi z Valdštejna.

V roce 1574 je zdědil jeho syn Vilém z Valdštejna a po něm v roce 1594 jeho synové Adam, Vok a Heník z Valdštejna. Posledním majitelem z rodu Valdštejnů byl Adam z Valdštejna. V roce 1609 je koupil Václav Záruba z Hustířan. Jako trest za účast na stavovském povstání v roce 1620 mu však bylo dědičné vlastnictví změněno na manství. V roce 1628 prodal císař Ferdinand III. branské panství Albrechtu z Valdštejna s podmínkou, že zde nechá Václava Zárubu dožít.

Po jeho smrti daroval 4. listopadu 1632 Albrecht z Valdštejna branské manství svému švagrovi Otovi Bedřichovi z Harrachu. V roce 1638 bylo Otovi Bedřichovi manství změněno na dědičné vlastnictví. Po smrti Oty Bedřicha v roce 1639 zdědil panství jeho syn Ferdinand Bonaventura, kterému však v té době byly pouhé dva roky. Správy se proto ujal jeho strýc kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu.

V roce 1701 koupil Ferdinand Bonaventura z Harrachu od Harantů jilemnické panství a spojil tak jilemnické panství s branským v jeden celek. Po jeho smrti v roce 1706 zdědil panství jeho syn Alois Tomáš Raimund a po něm zase v roce 1742 jeho syn Bedřich August. Dalším majitelem panství se v roce 1749 stal Arnošt Quido Harrach. Po jeho smrti v roce 1783 zdědil majetek Jan Nepomuk Arnošt Harrach. V roce 1829 se stal majitelem František Arnošt Harrach, v roce 1884 Jan Nepomuk František Harrach a v roce 1909 pak Otto Johann Nepomuk Harrach. Posledním majitelem byl Jan Nepomuk Antonín Harrach, kterému byl majetek v roce 1945 zkonfiskován.

Harrachov

Autor: Ondrej.konicek na projektu Wikipedie v jazyce čeština – Na Commons přeneseno z cs.wikipedia., Volné dílo,

Harrachov byl založen jako ves Dörfl v 17. století. Založil je se sousedním Novým Světem Alois Tomáš z Harrachu. V roce 1714 vydal povolení k výstavbě nové sklářské huti Eliáši Müllerovi, a zároveň i k výstavbě dvou nových vesnic Nového světa a Dörflu, která byla později přejmenována na Harachsdorf, dnešní Harrachov. V roce 1750 byla v osadách zřízena škola, v letech 1822 – 1828 pak postaven kostel sv. Václava. V roce 1763 převzal hutě do vlastní správy rod Harrachů, který je však ještě několikrát pronajal.

V roce 1795 je převzal do správy Jan Nepomuk Harrach. Dnešní Harrachov vznikl spojením původně samostatných osad Nový svět a Rýžoviště a samotného Harrachova. Harrachov je dnes známým centrem turistiky a zimních sportů. Za svou dnešní turistickou oblíbenost Harrachov a celé Krkonoše vděčí právě Janu Nepomuku Harrachovi, který dovezl do Čech první ski. V roce 1908 byl založen Spolek zimních sportů. V roce 1920 vznikly v Harrachově první skokanské můstky. V roce 1923 se zde konaly první mezinárodní lyžařské závody. V roce 1980 byl zrekonstruován skokanský a běžecký areál, a při té příležitosti byl vystaven nejvyšší lyžařský můstek zvaný mamutí K-185. V 90. letech byla zrekonstruována lanovka na Černou horu.

Mamutí můstek

Harrachov můstky – Autor: No machine-readable author provided. M k assumed (based on copyright claims). – No machine-readable source provided. Own work assumed (based on copyright claims)., CC BY 2.5,

Plán na výstavbu mamutího můstku pochází ze sedmdesátých let dvacátého století. Definitivní rozhodnutí padlo v roce 1974. Můstek projektoval švýcarský odborník H. H. Gasser a podílel se na něm také český stavitel můstků Miloslav Bělonožník. První zkouška na můstku proběhla v roce 1980 a první Mistrovství světa se konalo v roce 1983. Ukázalo se však, že navržený profil nevyhovuje a došlo k první úpravě. V roce 1996 byly instalovány protivětrné sítě, které výrazně omezily vliv větru a přispěly k větší bezpečnosti letů. V roce 2000 došlo k zásadní změně profilu podle projektu Josefa Slavíka. V současnosti má harrachovský mamutí můstek velice moderní profil s příznivou, nízkou letovou křivkou. Ve spojení s vyzkoušenými a funkčními protivětrnými bariérami je mamutí můstek v Harrachově jedním z nejbezpečnějších.

Historie sklářství

Sklářská výroba existovala v oblasti Harrachova již ve 14. století. Harrachovská sklárna je druhou nejstarší fungující sklárnou v Čechách, která byla založena v 1712 Eliasem Müllerem. V letech 1827, 1862 a 1946 sklárna vyhořela, ale vždy byla za velmi krátkou dobu obnovena. Od roku 1763 až do roku 1943 vlastnil sklárnu hraběcí rod Harrachů. V roce 1945 přešla do vlastnictví státu. 1. července 1993 ji koupil soukromý podnikatel – sklář JUDr. František Novosad z Nového Boru. Zachoval zde výhradně ruční výrobu skla.

Annathal – Harrachovský letohrádek Harrachov

V roce 1836 nechala vybudovat správa jilemnicko-branského panství v Anenském údolí dřevěný lovecký zámeček, který sloužil hlavně k pobytu vrchnosti a jejich hostů. Zámeček byl vybaven staročeským selským nábytkem a měl na svou dobu velmi moderní vytápění vzduchem. V této době byl majitelem panství Jan Nepomuk Arnošt z Harrachu. Jeho záměrem při stavbě zámečku bylo povznést Nový Svět – Harrachov mezi známá letoviska. Po smrti Jana Arnošta v roce 1868 zdědil panství a s ním také letohrádek jeho syn František Arnošt. Jeho první delší návštěva se konala 19. prosince 1843.

Na zámečku pobýval se svou manželkou Annou a se dvěma syny Janem a Alfrédem. Přítomna byla také vdova po Janu Arnoštovi, Theresie z Dietrichsteinu. V roce 1860, František Arnošt zemřel a majetek přešel do rukou jeho syna Jana. Ten si harrachovský zámeček oblíbil už jako mladý, proto jej navštěvoval velmi často. Mezi místními obyvateli byl velmi oblíbený. V roce 1873 zřídil v blízkosti zámečku chov pstruhů. K chovu a hlídání potoků zavedl úřad místního rybáře. Jan Harrach se zasloužil i o rozvoj zimních sportů a turistiky. V roce 1909 zdědil panství jeho syn Otto. Ten však již k Harrachovu neměl tak vřelý vztah a letohrádek moc nenavštěvoval. Jeho návštěvy byly spojeny pouze s kontrolou skláren.

V roce 1935 přebírá správu panství Ottův syn Jan. Poslední návštěva hraběcí rodiny se uskutečnila 8. dubna 1943 a poté zámeček zabrali Němci. Hodnotný hraběcí nábytek z letohrádku zmizel v posledních letech války, a hlavně v prvních poválečných letech. V roce 1949 – 1950 byl letohrádek přestavěn a od roku 1950 zde byla mechanizovaná lesnická škola. V roce 1960 byly přistavěny garáže. V roce 1964 proběhla výměna střechy, kdy původní břidlicovou nahradila střecha plechová. V roce 1964 byly postaveny další garáže a dílna. 30. října 1886 letohrádek vyhořel a již nebyl obnoven.

Anenské údolí

Anenské údolí – Autor: MartinVeselka – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Anenské údolí se nachází nedaleko centra města. V roce 1985 bylo vyhlášeno jako chráněný přírodní výtvor a v roce 1992 přírodní památkou. Nachází se v bezprostředním sousedství dolní stanice sedačkové lanovky Harrachov – Černá hora. Území je nerovná mezotrofní louka, na níž se střídají silně podmáčené a sušší partie. Časně z jara zde kvetou šafrány bělokvěté.

Držitelé

Valdštejnové – Štěpanická pošlost

Valdštejnové – Štěpanická pošlost měla bližší spojitost z moravským markrabstvím. Oddělila se od ní pošlost Brtnická. Sídlem větve byly Štěpanice. Ve své době patřila k významnějším členům rodu Valdštejnů. Štěpaničtí své panství stále rozšiřovali, až se stalo centrem celého rodu.

Heník z Valdštejna byl synem Jindřicha ze Štěpanic. Zemřel v roce 1504 pravděpodobně bez mužských potomků a je pochován v kapli sv. Alžběty v Jilemnici.

Hynek z Valdštejna byl synem Jana ze Štěpanic (+1461), bratrem Jindřicha ze Štěpanic a strýcem Heníka. V pramenech je zmiňován v letech 1466 – 1492. Byl stoupencem Jiřího z Poděbrad. Spolu se svým synovcem byli posledními členy Štěpanické pošlosti.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Valdštejnové – Skalská pošlost

Jan z Valdštejna, pán na Staré a Hořicích v roce 1503 přijal přídomek „ze Štěpanic“. Měl syna Viléma.

Vilém z Valdštejna a ze Štěpanic byl třetím synem Jana z Valdštejna, pána na Staré a Hořicích. Od roku 1524 vlastnil také Lomnici nad Popelkou. Zemřel v roce 1557.

Jan z Valdštejna byl synem Viléma z Valdštejna a ze Štěpanic.

Zdeněk z Valdštejna byl synem Viléma z Valdštejna a ze Štěpanic. Oženil se s Marií, dcerou Bořity z Martinic, se kterou měl syna Viléma, a dcery Annu a Elišku. Zemřel v roce 1574 a je pochován v kostele sv. Trojice ve Štěpanicích.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Vilém z Valdštejna se narodil v roce 1574 a zemřel v roce 1594. Byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho manželky Marie z Martinic. Dostalo se mu všestranného vzdělání, jeho vychovatelem byl Mistr z Vinoře. Pokoušel se do češtiny přeložit spis Didaca Stelly „O potupení světských marností“. Zemřel velmi mladý ve věku dvaceti let.

Adam z Valdštejna byl synovcem Zdeňka z Valdštejna.

Vok z Valdštejna byl synovcem Zdeňka z Valdštejna.Heník z Valdštejna byl synovcem Zdeňka z Valdštejna

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna se narodil v roce 1583 a zemřel roku 1634. Byl jedním z nejúspěšnějších a nejbezohlednějších kariéristů našich dějin. V dětství byl vychováván v českobratrské víře. V roce 1604 vstoupil do české armády, a v bojích v Uhrách byl raněn. Cestu k postupu v armádě si usnadnil přestupem ke katolicismu. V období protihabsburského povstání se postavil na stranu císaře a stavové mu na čas zkonfiskovali majetek. Po bitvě na Bílé hoře mu však byl mnohonásobně navrácen. Koncem dvacátých let sedmnáctého století vytvořil na území Čech prakticky stát ve státě – velkovévodství frýdlantské. Ani po několika pokusech jeho odpůrců obžalovat jej u císaře z mnoha těžkých přestupků a zločinů nebyla jeho moc zlomena. Valdštejn vytvořil na vlastní náklady pro císaře armádu, se kterou obsadil Slezsko, Šlesvicko, Holštýnsko, Braniborsko a Meklenbursko. V Meklenbursku nechal dát legitimního vládcem císařem do klatby a sám se dal jmenovat vévodou. Císař jej jmenoval i generálem „moře oceánského a baltického“. V té době však už začal mít odpůrce prakticky všude a ti dosáhli jeho odolání. To v Albrechtovi vyvolalo touhu po pomstě a staré slávě, které ho úplně zaslepily, a proto začal vyjednávat ze Švédy i s českou emigrací na vlastní pěst. Nakonec však znovu získal místo generalissima, ale válku vedl velmi liknavě. Svými odpůrci byl u císaře obviněn, že usiluje o českou korunu, proto byl dán do klatby a 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Byl ženatý s Lukrécií Nekšovou z Landeku, která přinesla do manželství velké bohatství.

Erb Albrechta z Valdštejna, vévody z Frýdlantu (kresba Jiří Louda) – obrázek v originálním formátu [JPG, 101 kB]

Páni z Újezdce a Kúnic

Páni z Újezdce a Kúnic pocházeli ze starého erbu lekna, jehož někteří příslušníci patřili do panského stavu. Páni z Újezdce byli přijati mezi české pány v roce 1512.

Arnošt z Újezdce a Kúnic zemřel v roce 1560. První zmínka o něm pochází z roku 1512, kdy byl rod újezdeckých rytířů znovu přijat mezi české pány. V Rokytnici nad Jizerou založil první sklárnu. Byl velkým přívržencem Jednoty bratrské, a v roce 1530 se stal jejím členem. V roce 1545 se stal přísedícím většího zemského soudu. Za účast v protihabsburském povstání v roce 1547 byl potrestán odebráním dědického vlastnictví jilemnického panství, které se tak stalo královským manstvím. Měl syna Záviše a dceru Annu.

Záviš z Újezdce a Kúnic byl synem Arnošta z Újezdce a Kúnic. V roce 1574 získal jilemnické panství od krále Maxmiliána II. do dědičného vlastnictví. Zemřel v roce 1577 bez potomků.

Anna z Újezdce a Kúnic byla dcerou Arnošta z Újezdce a Kúnic. Provdala se za Viléma Křineckého z Ronova.

Křinečtí z Ronova

Křinečtí z Ronova jsou stará panská rodina, která měla společný původ s pány z Lipé, Lichtemburka, Klinštejna a s Berky z Dubé. Nejstarší předek rodu Ronovců Hron měl syna Smila (Světlického) a jeho synové založily dvě větve: Častolov byl předkem pánů Berků z Dubé, Mičanů z Klinštejna, pánů z Lipé a Pirkenštejna, Jindřich pak se svými syny Smilem a Častolovem pánů Bítovských z Lichtemburka, kteří pocházeli od Smila a od Častolova páni Křinečtí. Jako zakladatel je v pramenech uváděn v roce 1463 Jan, který v Křinci u Nymburka postavil hrad Kuncberk. Jeho dva synové založily linie Kuncberskou a Dymokurskou. Kuncberská se ještě rozdělily na Ledeckou a Jilemnickou. Jilemnická větev vymřela v polovině 17. století.

Erb Křineckých z Ronova – štít se zkříženými ronovskými ostrvemi, doplněný klenotem s týmiž ostrvemi mezi péry a bohatě vinutými přikryvadly, provedený v podobě historické rytiny.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Vilém Křinecký z Ronova

Vilém Křinecký z Ronova 14. listopadu 1535 předával králi Ferdinandovi I. Bratrské vyznání víry Jednoty bratrské. V roce 1547 patřil mezi vůdce stavovského povstání proti Ferdinandovi I. Po potlačení povstání uprchl z Čech, kde byl odsouzen k trestu smrti.

Albrecht Gottfried Křinecký z Ronova

Albrecht Gottfried Křinecký z Ronova byl synem Viléma Křineckého z Ronova a jeho manželky Anny z Újezdce a Kúnic. Oženil se s Kateřinou, se kterou měl tři dcery Annu Rozinu, Alenu Eustachii a Barboru Alžbětu.

Anna Rozina Křinecká z Ronova

Alena Eustachie Křinecká z Ronova

Alena Eustachie Křinecká z Ronova, byla dcerou Albrechta Gottfrieda Křineckého z Ronova a jeho manželky Kateřiny. Provdala se za císařského radu a komořího, katolíka Rudolfa ze Šternberka. Před svatbou přestoupila na katolickou víru.

Alžběta Barbora Křinecká z Ronova

Alžběta Barbora Křinecká z Ronova byla dcerou Albrechta Gottfrieda Křineckého z Ronova a jeho manželky Kateřiny. Provdala se za Jana Viléma Haranta z Polžic a Bezdružic. Před svatbou byla donucena přestoupit na katolickou víru. Zemřela v roce 1644.

Harantové z Polžic a Bezdružic

Harantové z Polžic a Bezdružic byli stará česká vladycká rodina, která pocházela z jedné větve Kořenských z Terešova. Svůj původ Harantové odvozovali od Buška z Bezdružic, který žil na konci 14. století.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic

Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic se narodil v roce 1610 a zemřel v roce 1644, ve věku třicet čtyři let. Byl nejstarším synem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a jeho třetí manželky Anny Salomény Hradišťské z Hořovic. Jeho kmotrem byl císař Rudolf II. Zvolil si vojenskou kariéru. V roce 1631 se stal setníkem v armádě Albrechta z Valdštejna. V roce 1634 se oženil s Barborou Křineckou z Ronova, se kterou měl syny Kryštofa Gottfrieda a Adolfa Viléma a dceru Annu Helenu Kateřinu.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Kryštof Gottfried Harant z Polžic a Bezdružic byl synem Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova.

Vilém Adolf Harant z Polžic a Bezdružic byl synem Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova. Oženil se s Annou Františkou hraběnkou ze Schönfieldu. Z manželství se narodil syn František Pavel. Vilém Adolf zemřel v roce 1675.

Anna Helena Kateřina Harantová z Polžic a Bezdružic byla dcerou Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova.

Alžběta Rozina Harantová byla sestrou Jana Viléma Haranta z Polžic a Bezdružic.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

P. Augustin

P. Augustin jeho původní jméno bylo Václav Rudolf Harant z Polžic a Bezdružic. Byl synem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a jeho třetí manželky Anny Salomény Hradišťské z Hořovic. Stal se katolickým knězem. Celý život se snažil očistit památku svého otce Kryštofa Haranta, který byl popraven na Staroměstském náměstí v roce 1621. V letech 1652 – 1653 prováděl nezávislý rekatolizační program na branském panství a jeho okolí. Zemřel v roce 1664.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

František Pavel Harant z Polžic

František Pavel Harant z Polžic se narodil v roce 1669 a zemřel roku 1728. Byl synem Viléma Adolfa Haranta a jeho manželky Anny Františky, hraběnky ze Schönfieldu. Po smrti svého otce byl nezletilý, proto správu zděděného majetku zastávala jeho matka. Oženil se s Marií Josefou, hraběnkou Carettovou z Millesima. Jejich manželství však zůstalo bezdětné. František Pavel byl posledním potomkem Harantů z Polžic a Bezdružic, jím pravděpodobně rod vymřel. Je pohřben v kostele svatého Václava v Krchlebích.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Zárubové z Hustířan

Zárubové z Hustířan jsou starým českým vladyckým rodem. Koncem 17. století byli povýšeni do hraběcího stavu. Společní předkové pocházeli z Hustířan u Jaroměře. V 15. století se rozdělili na Rodovské, Bukovské a Záruby. Prvním nositelem rodového jména byl Václav Záruba (1465 – 1503).

Autor erbové ilustrace Pavel Pazderka

Václav Záruba z Hustířan

Václav Záruba z Hustířan byl synem Bohuslava Záruby. Byl vlastenec a český bratr. Při stavovském povstání stál na straně stavů. Po bitvě na Bílé hoře ho konfiskační komise odsoudila za finanční podporu odbojných stavů, a tažení proti císařskému vojsku, ke ztrátě veškerého jmění. Záruba však prokázal, že se sám žádného vojenského tažení neúčastnil, pouze na nátlak svého příbuzného Ehrenfrida z Berbisdorfu musel svou čeleď vystrojit. Prokázal také, že stavům žádné peníze dávat nechtěl, proto byl pronásledován a uvězněn, a jeho statky byly od stavů vydrancovány. 23. března 1623 pak soud odsoudil Václava Zárubu z Hustířan k manství. Po odvolání mu soud 7. srpna 1624 vyhověl, ale po dvou letech 20. června 1626 byl potvrzen původní rozsudek. Václav Záruba se oženil s Engelburgou (Angelinou) z Zelkingu. Z manželství se narodila dcera Johana Uršula. Zemřel 20. července 1632 ve svých 57 letech. Byl pohřben v lanžovském kostele sv. Bartoloměje.

Autor erbové ilustrace Pavel Pazderka

Harrachové

Harrachové byly původně rodem zemanským, později povýšený do hraběcího stavu. Pocházel z jižních Čech z vesnice Harachy, nedaleko Rožmberka. První zmínky o něm pocházejí z 13. století, kdy jsou uváděni jako česko-rakouského původu. Zprvu nebyli příliš významní. V roce 1703 byli povýšeni do panského stavu a v roce 1706 stavu hraběcího. Rod Harrachů se rozdělil na dvě větve, z nichž jedna se přestěhovala do Rakous. Česká větev brzy vymřela. Rakouská větev rozšířila svůj majetek a získala již v 16. století vysokého postavení. V roce 1552 byli povýšeni do panského stavu a v roce 1623 v osobě vlivného císařského rádce Karla Harracha titul říšských hrabat. V 17. století získali Harrachové v Čechách velký majetek, který rozšiřovali i později. Zařadili mezi nejvýznamnější šlechtu v habsburské monarchii. Členové rodu dosáhli vysokých postů i v církvi. V 18. století zastávali nejvyšší funkce u císařského dvora, v zemské správě, armádě a diplomacii. V 19. století se věnovali spíše správě rodového majetku a zapojili se i do kulturních aktivit v Čechách. Až do 20. století vlastnili Harrachové v Čechách a na Moravě desetitisíce hektarů půdy, převážně lesů v Krkonoších nebo na Vysočině. V roce 1945 byl Harrachům majetek v Československu zkonfiskován. Dnes žijí převážně v Rakousku. Jméno Harrachů připomínají názvy lokalit založených na jejich panství v Česku, nejznámější z nich je město Harrachov v Krkonoších.