Andělská Hora
Andělská Hora – odkaz na mapy
Městečko Andělská Hora při úpatí skalnatého ostrohu vzniklo v poslední čtvrtině 15. století za Jindřicha III. z Plavna a svou dispozici naznačuje, že jde o městskou zástavbu vzniklou založením na „zelenem drnu“. Osu tvoří podélné náměstí obklopené ze tří stran frontou nízkých domků, většinou o jednom podlaží nebo přízemních.
Andělská Hora – kostel sv Michaela – autor fotky – Historie ke kávě
Delší severní stranu náměstí uzavírá farní kostel sv. Mikuláše, původně gotický, postavený 1478-1490 E. Braunem. V roce 1497 bylo městečku uděleno privilegium a městský znak (přifařena Olšová Vrata a Sedlečko).
Základ ekonomické aktivity obyvatel Andělské Hory tvořil obchod, řemesla a zemědělství s proměnnou intenzitou. Odraz této aktivity se projevil od roku 1500 v zavedených výročních trzích a od roku 1571 v pravidelných čtvrtletních trzích. Mnoho domů v městečku bylo potom postaveno z kamene hradu. Na konci feudalismu mělo městečko 134 domů a téměř osm set obyvatel. Ti se živili především zemědělstvím a dobytkářstvím. Zastoupena byla i řemesla.
V roce 1608 bylo městečko postiženo morem a zemřelo 73 obyvatel. Kostel vyhořel roku 1641 a znovu v roce 1716 za požáru města. Na východní straně náměstí upoutá pozdně barokní radnice. Mnoho domů v městečku bylo potom postaveno z kamene pustého hradu.
Další zaměstnanost ovlivnil rozvoj a potřeby blízkého lázeňského místa Karlových Varů. K většině podnikatelů patřil kameník a silničář Petr Wolf, který zaměstnával 70 dělníků. Některá jeho díla se zachovala dodnes: zámek Kysibl (Stružná), pavilon pramene v Kyselce, zámecká kolonáda. Navíc bylo městečko oblíbeným výletním místem karlovarských lázeňských hostů, mezi něž patřil roku 1786 i J. W. Goethe, který zde oslavil své 37. narozeniny.
Domy byly očíslovány v roce 1770. V letech 1720 – 1790 zaznamenává městečko maximální rozkvět. V tomto období zde žilo kolem 2000 obyvatel. Od druhé poloviny 19. století jejich počet klesal až do začátku druhé světové války a to z důvodu dlouhodobě se projevujících ztrátě podmínek k životnosti sídla, o změnách vnějších vztahů a názorů na životní úroveň (urbanizace směrem do Karlových Var, omezování výrobních sil v důsledku vyšších nároků na technickou vybavenost, stagnující podmínky k vyšším nárokům na životní úroveň.
V roce 1806 zde bylo 23 řemeslníků a v roce 1831 jich bylo již 80. Z řemesel to zpočátku bylo hlavně tkalcovství (haleny z Andělské Hory byly až do začátku 19. století známým pojmem v obchodě). Postupně strojní výroba tuto manufakturu vytlačila a obyvatelé museli hledat náhradní obživu.
Původní podoba městečka byla zničena za velkého požáru roku 1887. Po násilném připojení pohraničí k Německu v roce 1938 byl statut městečka zrušen. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo Andělské Hory vysídleno. Byly zpřetrhány tradice a zvyky. Noví osadníci neměli a ani nemohli mít takový vztah k půdě, jako mají starousedlíci v oblastech, kde rody hospodaří na půdě i několik staletí.
Osadníci měli v podvědomí obavy z možného návratu původního německého obyvatelstvo. Nejen po 2. světové válce, ale již v 19. století po městském požáru se projevil úbytek domů, který již nebyl nahrazen. S další obnovou a rozvojem městečka se tudíž nepočítalo již před 100 léty.
Andělská Hora, se stala od 1. července 1975 součástí města Karlovy Vary. Nejbližší historie, tj. období po roce 1989, je obdobím velké stavební aktivity na území obce. Byla rozšířena území pro výstavbu rodinných domů a v některých případech povolena přestavba chat na domky k trvalému bydlení. Nárůst počtu obyvatel je samozřejmě spjat s potřebou rozšiřování zázemí pro splnění jejich potřeb. Změny vlastnických vztahů v městečku připravily několik velice závažných zásahů do života obce. Přišlo dokonce o bývalou radnici stojící na náměstí, kterou Jednota prodala fyzické osobě.
Hrad
Andělská Hora – hrad – autor Historie ke kávě
Hrad Andělská Hora stával na kuželovitém vrchu těsně nad stejnojmenným městečkem. O tehdejší podobě hradu nejsou zprávy, je však možné, že se jednalo jen o provizorní snad dřevěnou stavbu (Menclová).
Patrně teprve za Šliků byla postavena dnes nejstarší část hradu, čtverhranná obytná věž na nejvyšším místě hradní skály. Nový, sídelní význam hradu motivoval rozsáhlou pozdně gotickou přestavbu na přelomu 15. a 16. století za pánů z Plavna.
Hrad byl tehdy podstatně rozšířen o nové opevnění vnitřní části a o předhradí s branami. Za Jindřicha IV. z Plavna došlo k poslední významné stavební činnosti na hradě, na jeho východní straně byl vybudován v polovině 16. století renesanční dvoupatrový palác. Hradní zřícenina zaujímá vrchol čedičové homole a je pro svou vysokou polohu dominantou celého okolí. Jádro hradní stavby tvořil vnitřní či horní hrad na nejvyšším místě skalnatého hřebenu. Z původního rýzmburského hradu se však nic nedochovalo.
Andělská Hora – plánek hradu – autor fotografie Historie ke kávě
Zbytky hranolové obytné věže pocházejí asi až z doby první, šlikovské přestavby ve 30-40. letech 15. století. Z této stavby zbyly už jen valeně klenuté sklepy a část obvodových zdí.
Nejvýrazněji ovlivnila podobu hradu druhá, pozdně gotická přestavba za pánů z Plavna na přelomu 15. a 16. století a z této doby pochází většina hradní architektury. Areál vnitřního hradu, tehdy nově opevněný, měl tvar protáhlé elipsy orientované západovýchodním směrem o délce asi 80 m a šířce 40 m. Starý věžový palác stál přibližně uprostřed. Na západní straně byla postavena ještě jedna čtverhranná obytná budova pozdně gotického původu, později renesančně upravená (omítky, okna), ze které se zachovaly zdi do výše prvního patra. Z fortifikace vnitřního hradu zůstala zachována i část jižní hradby.
Na vnitřní hrad navazovalo na severozápadní straně předhradí, postavené ve svahu na trojúhelníkovém půdorysu přibližně o základně 30 m a přeponách 50 m. Západní, kratší stranu předhradí tvořila kamenná hradba s půlkruhovým bastionem na jižním konci a vstupní bránou na severním okraji. Táto důkladná fortifikace, dodnes celkem dobře zachovaná, kontrolovala jedinou přístupovou cestu k hradu z městečka v podhradí. Zajímavé je, že severní strana předhradí byla chráněna kromě příkrého srázu pouze dřevěnou palisádou, dnes dávno zmizelou.
Přístup z předhradí do nádvoří vnitřního hradu ovládala druhá brána, která na rozdíl od první jednoduché byla postavena jako jednopatrová vstupní věž s křížově zaklenutým průjezdem a menší vrátnicí na jižní straně.
Z hranolové stavby zůstaly však jen obvodové zdi s vnitřním i vnějším segmentovým obloukem vchodu. Těsně za bránou po pravé straně stával zděný přístavek, ve kterém bývala ve skále vytesaná cisterna.
V hradních zdech předhradí i vnitřního hradu byla umístěna řada střílen, z nichž některé si uchovaly původní pozdně gotické ostění. Vedle obvykle tvarovaných ostění ve formě klíče s vodorovně položeným průhledníkem v horní části se tu však objevují i střílny lopatkového tvaru se sklopenou spodní hranou, příznačné pro hornofalckou architekturu, reprezentovanou na Loketsku chebským stavitelem Erhartem Bauerem.
Bauer, který stavěl obdobné fortifikace v Lokti, byl v 80. letech 15. století povolán Jindřichem III. z Plavna k výstavbě kostela sv. Michaela archanděla v podhradním městečku a je zřejmé, že se podílel i na rozšíření hradu (Menclová). Pozdně gotickou podobu hradu nenarušily ani renesanční adaptace v polovině 16. století. Tehdy byl kromě drobných vnějších úprav (omítky, okna) postaven nový obytný palác na východním konci vnitřního hradu. Neobvyklý pětiúhelníkový půdorys této stavby byl dán tvarem terénu.
Z původně dvoupatrového stavení s renesančními křížovými a valenými klenbami v přízemí zůstaly opět jen obvodové zdi do výše prvního patra s částečně zachovanými otvory.
Celý hrad byl postaven z lomového čedičového kamene, pouze nárožní kvádry a některé architektonické detaily (ostění) byly zhotoveny s pískovce.
Od 17. století nebyl již hrad udržován. Teprve v r. 1899 dal hradní rozvaliny zajistit a upravit tehdejší majitel kysibelského velkostatku Jaromír Černín z Chudenic. Byly především zpevněny a zabezpečeny zbytky obou hradních bran a část hradního zdiva.
Hrad, kdysi přístupný z podhradí zděnou rampou s dávno zaniklím dřevěným mostem, byl tehdy nově zpřístupněn veřejnosti vybudováním nového schodiště, vytesaného ve skále na horním konci městečka.
Dějiny Hradu
Andělská Hora – hrad autor fotografie Historie ke kávě
Přesné okolnosti založení hradu nejsou známé, je však nepochybné, že vznikl až na přelomu 14. a 15. Století, za působení pánů z Rýzmburka na bečovském panství. Andělská Hora měla spolu se starším hradem Bečovem patrně zabezpečovat zdejší rozsáhlé rýzmburské zboží, obklopující z jihu, východu i severu Karlovy Vary.
Nejstarší zmínka o hradu Andělské Hoře (tehdy Englburku) pochází z roku 1402, kdy byl majitelem bečovského panství Boreš Hrabě z Rýzmburku. Vlastním držitelem hradu byl, ale jeho bratranec Boreš mladší z Rýzmburka. Zemřel kolem roku 1403 a zanechal dva nezletilé syny Boreše a Boreše mladšího, jejichž poručníkem byl Boreš Hrabě z Rýzmburka. Jelikož, v této době bylo několik Borešů, museli jsme si tuto informaci ověřit.
Podrobnosti viz níže v držitelích. Tito postoupili roku 1406 se souhlasem krále Václava IV. bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichovi Zajíci z Hazumburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazumburka pravděpodobně výměnou za zástavní královský hrad Přimdu. Oldřich Zajíc z Hazumburka prodal již roku 1411 Bečov panům s Plavna, ale Andělskou Horu držel do své smrti roku 1415. Poté připadla, jako odúmrť královské komoře a roku 1415 už zde vládl královým jménem loketský purkrabí Janek Maléřík.
V roce 1428 se zmocnil tohoto královského hradu husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který sem dosadil silnou posádku. V roce 1429 obsadil a dobil opevněný hrad Ostrov, město vydrancoval a uložil mu výpalné, přepadl Waldsassen, vyloupil klášter a kostel a uložil jim výpalné, odvezl s sebou zvony a kostelní stříbro a zničil knihovnu a mešní roucha, vedle toho se musel senát v Chebu zaručit za výpalné ve výši 1400 zlatých.
Ještě téhož roku zde přijímal výpalné od bamberského biskupa. Aby všechny tyto násilnosti a drancování zastavil, zprostředkoval císař Zikmund v roce 1434 výměnu panství Andělská Hora za odlehlejší državy. Když pak císař Zikmund zapsal Loketsko svému kancléři Kašparu Šlikovi, dostala se do jeho držení i Andělská Hora, kterou krátce předtím Jakoubek z Vřesovic vrátil královské komoře.
Stalo se tak listinou datovanou 28. září 1434 získal Kašpar Šlik město a panství Loket, město Ostrov, hrad Andělskou Horu, šemnické panství a statek Hroznětín, clo v Radošově. Hrad byl tehdy tak sešlý, že sám císař přispěl na jeho opravu, aby nemusel být zbořen. Přesněji, to bylo 11. listopadu 1437, k tomuto datu je vydána listina povolující prostavět na Andělské Hoře, 100 uherských zlatých. Po smrti Kašpara Šlika 1449 se ujal šlikovského panství, a tedy i Andělské Hory Mateas Šlik.
Kvůli různým nárokům na odškodnění, které bývalý loketský purkrabí Ilburg vymáhal po Mateasovi, se mezi nimi rozpoutala krvavá pře. Ilburg přepadal Šlikovské državy v loketském kraji a ničil města a hrady a samozřejmě ohrožena byla i Andělská Hora. Jelikož Šlikové na Andělské Hoře nesídlili, protože Mateas sídlil na Chebském hradu a Kašpar se pohyboval na císařském dvoře.
Ale pravděpodobně ve čtyřicátých letech 15. století okolí hradu a sám hrad byl obsazen loupežníky. Tito lapkové obsadili silnice a cesty a velmi škodili v okolí. Velké škody napáchali chebským kupcům. Situace na Chebsku a Loketsku se stala neudržitelnou. Tuto situaci se chebští a loketští měšťané rozhodli radikálně řešit. Cheb a Loket najal žoldnéře, kteří vytáhli směrem k Lokti, kde se k nim přidružili loketské čety. Po spojení obou armád, pokračovali dále v tažení na Andělskou Horu.
Útok řídil loketský měšťan Reichenauer, který znal podrobně okolí hradu. Podle Palackého se to stalo v noci ze 17. listopadu 1448, ale kroniky města Chebu, tuto událost datují do roku 1442. Útok musel být překvapivý, protože se zmocnili hradu hned prvním náporem a dokonce se ji povedlo zajmout všechny loupežníky. Poté hrad vypálili a zničili, rada v Chebu odsoudila lapky k trestu smrti oběšením.
Podle kroniky města Bochova po smrti Kašpara Šlika roku 1449 Andělskou Horu zdědil jeho syn Zikmund Šlik. Předáním Andělské Hory Šlikům vznikla předchozím pravoplatným majitelům Hazmburkům nemalá majetková škoda. A proto hned po nástupu Jiřího z Poděbrad vznesl nejvyšší sudí Zbyněk Zajíc z Hazmburku nároky na odškodnění.
Jedním z důvodů bylo i to, že Andělská Hora představovala také strategický významný opěrný bod při cestě z českého vnitrozemí do Karlových Varů a středního Poohří.
Proto král Jiří z Poděbrad přiměl roku 1461 Šliky, aby mu hrad postoupili, za to jim uznal a potvrdil jejich zápisy na Loketsko. Andělskou Horu pak postoupil jako doživotní zástavu, podle Kroniky města Bochova nešlo o zástavu, ale o navrácení zpět nejvyššímu sudímu Zbyňkovi Zajícovy z Hazumburka, kterého si chtěl takto zavázat.
Andělská Hora, která byla již v l. 1411-1437 dočasně odtržena od bečovského panství, se nyní stala samostatným zbožím. Po brzké Zbyňkově smrti v roce 1463 dal král Jiří hrad svému synu Hynkovi z Poděbrad, a při té příležitosti rozšířil zdejší panství o Radošov, Šemnici (Czetivor), Hartmanov, Činov (Scenov), Starou ves, Dolní Lomnici, Horní Lomnici, Rydkéřov, Popov a Pastviny, které do té doby patřily klášteru v Oseku.
Ovšem Hynek ještě téhož roku postoupil Andělskou Horu královskému komorníkovi krále Jiřího Janovi ze Štampachu s podmínkou, že hrad, vyňatý v té době z pravomoci loketského manského soudu, bude vždy otevřen Poděbradským. Mezi ním a senátem v Chebu se rozhořel dlouholetý proces, projednávaný loketskou radou.
Tento proces měl za následek boje, na které senát přispěl 1 kopu a šest kusů kamenných koulí a železnou pušku. Král Jiří Janovi ze Štampachu v roce 1464 potvrdil darování výše zmíněných vsí. I když papežský legát vratislavský biskup prohlásil toto darování za neplatné, zůstalo těchto 11 vsí i nadále v držení Jana ze Štampachu, protože se domáhal zaplacení daní za klášter.
Od Jana ze Štampachu získal panství a hrad Andělská Hora včetně 11 vsí míšeňský purkrabí Jindřich II. z Plavna. Je tedy pravděpodobné, že panství, které vzniklo až později, vzniklo na základě držení hradu. Na Jindřicha II. z Plavna, pána na Bochově, Hartenštejně a Andělské Hoře, byly podány stížnosti kvůli neoprávněným zásahům do chebských a loketských pravomocí a zároveň byli podány žádosti o odškodnění. Což mělo za následek obrovské krvavé spory.
Saští kurfiřti dobyli Jindřichovi državy ve Fojtsku, poté i Bochov, Hartenštejn a Andělskou Horu. Jindřich na sebe přivolal i hněv českého krále Jiřího z Poděbrad. Ten se spojil právě ze Saskými kurfiřty a společně Jindřicha zajali a v roce 1473 ho uvěznili na hradě Schellenbergu, kde byl držen tři roky, do té doby než postoupil své statky dvěma saským kurfiřtům. Následující král Vladislav Jagellonský vzal nešťastného Jindřicha pod ochranu a jmenoval vévody Ludvíka a Jiřího Bavorského rozhodčími soudci.
Po pěti létech bylo 2. května 1482 v Mostě uzavřeno narovnání, saští vévodové se zřekli veškerých svých nároků a vzdali se veškerého dalšího pronásledování, ale již ve prospěch syna Jindřicha II. z Plavna, Jindřicha III. z Plavna. Jako odškodnění mu udělil král Vladislav jako léno hrad Breienstein v Horní Falci, připsal mu město Toužim se šesti vesnicemi a také Andělskou Horu. Jeho vláda byla pro hrad mimořádně významná. Někdy v 80. letech 15. století založil pod hradem městečko Andělskou Horu. Některé prameny uvádějí městečko, jiné město.
Budeme se držet kroniky města Bochova, ve které se uvádí, že pod hradem Andělskou Horou, stojící vesnici povýšil na město s právem volit městskou radu, dosadit čtyři purkmistry, zástupce soudní moci a syndika. Také město dostalo vyšší soudní pravomoc. Když roku 1496 prodal hrad Bečov Pluhům z Rabštejna, stala se Andělská Hora střediskem samostatného plavenského panství.
Nákladná stavební činnost Jindřicha III., způsobila, že když v roce 1519 zemřel, zanechal sice svému synovi Jindřichovi IV. z Plavna nejen přestavěný hrad Andělskou Horu, ale také četné dluhy. Nový majitel Andělské Hory často na hradě pobýval se svou rodinou. Jeho sestra tu dokonce žila v podhradí jako poustevnice do roku 1541.
Ale i Jindřich IV. z Plavna pokračoval ve velkorysé politice svého otce a majetek ještě více zadlužil. Takže jeho synové Jindřich V. a Jindřich VI. byli nuceni rozprodávat majetek a navíc je ještě tísnili dědické nároky Lobkoviců, kteří byli spříznění s německou větví pánů z Plavna. Konečně r. 1565 postoupili oba Jindřichové Andělskou Horu Mikulášovi Hasištejnskému z Lobkovic.
K převodu majetku došlo v roce 1567 poté, co Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic složil u královské komory 23 324 kop, na základě čehož mu byl učiněn zápis na panství Bochov, Hartenštejn a hrad Andělskou Horu do zemských desk. Ten ji ještě téhož roku prodal svému švagrovi Jindřichu z Fictumu.
Po Fictumově brzké smrti spravovali Andělskou Horu poručníci jeho dětí v čele z již zmiňovaným Mikulášem Hasištejnským z Lobkovic. Ti prodali v roce 1570 toto panství za 32 500 kop míšeňských grošů Kašparu Colonovi z Felsu. Podle sdělení historika svobodného pána z Neuburku, koupil Kašpar Colona z Felsu statek Andělskou Horu od Dětřicha z Fictumu. Hned poté, co se ujal držby, získal Fels spolu s obyvateli Andělské hory od císaře Maxmiliána privilegium, podle něhož se v jeho městě směl každý týden ve čtvrtek konat týdenní trh, dáno v Praze 1571, v pátek po Petrově stolci (22. února).
Andělská Hora – hrad – autor fotografie Historie ke kávě
Kašpar držel nějakou dobu Andělskou Horu s příbuzným své ženy Anny Karolíny rozené Šlikové, Kryštofem Šlikem +1578. Kašpar Colonna z Felsu zemřel 14. července 1578, statky po něm zdědila jeho manželka Anna Karolína rozená Šliková, která zemřela v roce v roce 1594, a po ní panství zdědili jejich dva synové. Linhart a Bedřich Colonové z Felsu. Bedřich se oženil se svobodnou paní Barborou ze Schönburgu a koupil v roce 1602 panství Nejdek, kde se usadil.
Spolumajitelem Andělské Hory však zůstal až do své smrti v roce 1614. Ale ani Linhart se na hradě trvale neusadil. Od roku 1598 žil na novém zámku v Kysibelu dnes Stružná a pouze v dobách moru v roce 1605 a 1607 sídlil s rodinou na Andělské Hoře. Roku 1609 rozšířil svůj zdejší majetek přikoupením sousedního panství Hartenberk. Linhart měl velmi horkou krev, podílel se na pražské defenestraci a krátce na to byl jmenován vedle Matyáše Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska.
13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyovými a Dampierovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně zraněn a o několik dní později zemřel. Jeho pozůstatky byly převezeny do Prahy, kde mu byl vystrojen nákladný pohřeb za účasti předních stavovských vůdců, a odtud dopraveny do rodinné hrobky v žalmovském kostele nedaleko Andělské Hory.
Majetek převzal jeho nejstarší syn z prvního manželství s Voršilou Krajířovou z Krajku, Kašpar Colona z Felsu. Záhy po bělohorské porážce na jaře 1621, byl však jeho otec dodatečně posmrtně ke ztrátě cti a veškerého majetku a Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Na rodné panství se už nevratil.
Císař zkonfiskoval všechny statky Felsů: Bochov, Andělskou Horu, Kysibl a Čínov, které pak od české komory koupil za 97 922 kop svobodný pán později hrabě Heřman Černín z Chudenic, císařský rada a polní maršál.
Také ostatní državy pánů z Felsu, Felixburg, Egerberk a domy pánů z Felsu a Gerštorfu v Praze propadly státu, později je při dražbě koupil Vilém z Vřesovic, prvně jmenované za 5000 kop posledně jmenované za 3000 zlatých.
Kvůli účasti na stavovském povstání bylo zkonfiskováno i jmění vdově po Linhartovi Colonovi z Felsu Anně Karolíně rozené hraběnce Šlikové, která vlastnila jako vdovské sídlo panství Nejdek. Toto panství také získal při soudní dražbě hrabě Heřman Černín z Chudenic. Příslušníci Linhartovy rodiny museli opustit Čechy, a emigrovat do Slezska. Pouze Linhartův bratr Vilém, který vlastnil statek Kout v klatovském okrese a zachoval neutralitu a vůbec se neangažoval v politice, přišel o život, když do Čech vtrhli Švédové a vydrancovali jeho tvrz a jeho v ní ubili.
Na jeho náhrobku je nápis: Zde je pochován urozený pan Vilém Colona z Felsu a Schenkebergu na Nejdku a Javorné, který byl 6. dubna 1648 hanebně ubit ve své tvrzi po vpádu Švédů.
Jakmile hrabě Černín převzal panství do svého vlastnictví, nechal na hradě Andělské Hoře s využitím starých obvodových zdí postavit sál a provést další rekonstrukci avšak i ta vzala za své při požáru celého města Andělské Hory.
Při obnově města použili obyvatelé města jako stavební materiál kamení a cihly z hradu. Ale nepředbíhejme. Heřmanu Černínovi z Chudenic, se podařilo získat tři Colonská panství, za které zaplatil 98 000 kop grošů míšeňských.
Nový majitel, který se proslavil dvěma diplomatickými cestami do Turecka, byl rozhodný katolík a prováděl na svých panstvích tuhou rekatolizaci. Také on pokud byl přítomen, sídlil už na novém Kysibelském zámku, hlavně po tom co Andělskou Horu roku 1635 obsadili, vydrancovali a zpustošili Švédové.
Ale ještě roku 1681 byl hrad podle Bohuslava Balbína zčásti obyvatelný. Konečnou jeho zkázu znamenal velký požár v roce 1718, který se větrem přenesl z městečka na hrad. Hrad Andělská Hora již dávno neplnil nejen sídelní, ale ani správní funkci. Skutečným střediskem panství a patriomonální správy byl již od konce 16. století nový zámek v Kysibelu, i když název panství Andělská hora se udržoval ještě v první polovině 17. století.
Černínové spojili po roce 1622 všechny své zdejší statky v jednotné panství nazvané Kysibel, které se až do roku 1848 výrazně nezměnilo. Zahrnovalo vedle hradů Andělské Hory a Hartenštejna zámek v Kysibelu, městečka Andělskou Horu a Bochov a na třicet vesnic. Po Heřmanovi Černínovi z Chudenic zdědil roku 1652 kysibelské panství jeho prasynovec hrabě Humprecht Černín z Chudenic, který sem rovněž často nezajížděl. Černínové vlastnili toto panství až do roku 1734, po nich Hartigové do roku 1794.
Později se zde vystřídala řada dalších majitelů, až se roku 1868 dostal kysibelský velkostatek s Andělskou Horou opět do majetku Černínů, kteří jej drželi do roku 1945, kdy se stal majetkem Československého státu.
Držitelé
Boreš Hrabě z Rýzmberka
Boreš Hrabě z Rýzmberka šlo pravděpodobně o Boreše X. Jelikož v této době byl rod v rozrodu a existovalo více mužských potomků rodu a každý druhý Boreš, je identifikace složitá. Písaři listin zřejmě leckdy řešily identifikaci členů rodu podle jednotlivého případu. Různě se používalo i predikátů z Rýzmburka, z Oseka, z Bečova, doplněných někde ještě o označení podle skutečně držené lokality. Pojmenování nebylo prostě jednotné a důsledné, takže se musíme smířit s tím, že identifikace jednotlivých členů rozrodu zůstane mnohdy, zejména nejsou-li k dispozici pečetě přes veškeré úsilí velmi nejistá. Takže Boreš, který nás zajímá, používal naštěstí přezdívku Hrabě. Koncem roku 1393 uzavřela trojice Borešů dohodu s opatem kláštera v Teplé. Rozbor pečetí ukázal dost překvapivé složení tohoto uskupení: přítomen byl Boreš VII. starší, Boreš mladší podle pečeti byl právě Boreš Hrabě a dle textu listiny jeho bratrem byl Boreš VIII?, pán na Hrádku u Štědré. V roce 1402 podával Boreš VII. Z Rýzmburka pan ve Žluticích, kněze ke zdejšímu farnímu kostelu, zatím co Boreš Hrabě syn Slávkův, označující se nově podle hradu Andělská Hora, disponoval patronátním právem ke kostelu v Olšových Vratech. Je to tedy první doklad o tom, že Boreš Hrabě, držel toto dominium, na němž nechal vybudovat hrad nazývaný Englburgem. Pak tu máme ještě jeden paradox, který přinesl rozrod tohoto rodu. První byl počet Borešů v této době a další, který byl s tímto spojen, a je velice zajímavý, se týká obsazení sporů. Od roku 1404 do roku 1406 vedli Rýzmberkové spousty sporů. Pro příklad uvedeme dva, jejichž účastníkem byl právě Boreš Hrabě. V roce 1404 žaloval Jan z Chýš, jak Annu vdovu po Borešovi IX., mladším z Rýzmberka, tak Boreše VII. z Rýzmberka a Žlutic a Boreše Hrabě z Rýzmberka a Kukavic a to za škody, které utrpěl, když se protiprávně zmocnili jeho dědictví v Chýších. A světe div se, rolí soudce byl pověřen Boreš snad XI. z Rýzmberka na Valči. Soud nakonec po několika stáních, rozhodl ve prospěch Jana z Chýš. A druhý příklad je ještě výstižnější. Boreš z Oseka alias z Valče, zažaloval Boreše VII. ze Žlutic, a soudcem byl opět člen rodu Boreš X. Hrabě z Rýzmberka. A takových sporů je několik. To jen tak pro zajímavost. Příliš mnoho kandidátu na rodový majetek, jejich vzájemné spory a pravděpodobně také zátěž dluhů z předchozích politických a vojenských vystoupení, to asi byly hlavní důvody, proč se jejich pozemková držba v následujících letech začala povážlivě tenčit. Boreš Hrabě z Rýzmburka, byl přísedícím soudu. Spolu se svými synovci, hádejte, jak se jmenovali, ano správně Boreš XIII. a Boreš XIV. z Rýzmberka, prodali Bečov a Andělskou horu a koupili královský hrad Přimdu.
Autor: SchiDD – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Oldřich Zajíc z Hazumburka
Oldřich Zajíc z Hazumburka Jeden z popravců litoměřického kraje, byl oblíbencem Václava IV. a hodně s ním cestoval. Byl bratrem pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazumburka.
Autor erbu
Zbyněk Zajíc z Hazumburka
Zbyněk Zajíc z Hazumburka se narodil okolo roku 1376 a zemřel 28. září 1411 v Bratislavě. Zbyněk byl syn Viléma Zajíce z Hazmburka a Anny ze Slavětína a Libochovic a vnuk Zbyňka Zajíce „Zámořského“ z Hazmburka, který pro rod zakoupil hrad Hazmburk. Měl pět bratrů a čtyři sestry. Zhruba v letech 1395 až 1400 vlastnil šestinu hradu Hazmburk. Původně byl Zbyněk dvořan krále Václava IV. a poté mělnický probošt. Ačkoli měl být především duchovním, proslavil se spíše jako vojevůdce – kromě jiného vedl na příkaz Václava IV. výpad do Bavorska – a bylo mu vytýkáno nedostatečné vzdělání (odtud i jeho posměšná soudobá přezdívka biskup Abeceda). Roku 1403 se stal pražským arcibiskupem. Nejprve stál na straně Jana Husa a chtěl po něm, aby mu hlásil „nedostatky nebo odchylky od práva“. Od roku 1407 pak již vystupoval proti Janu Husovi. Odsoudil Viklefovy spisy a Hus mu vyčetl, že „lenivé a hříšné kněze nechává a pilné pastýře od stáda vyhání“. Král Václav nechtěl uznat ani jednoho ze dvou tehdy existujících papežů a chtěl počkat na rozhodnutí koncilu v Pise. Zbyněk Zajíc dal do klatby všechny, kteří uposlechli krále, tedy především Čechy. Král Václav IV. se na arcibiskupa rozhněval, takže ten raději uprchl. V září 1409 se ale Václav IV. přiklonil k nově zvolenému papeži Alexandru V., a následně král zatratil Viklefovo učení a zakázal kázání mimo kostely, tedy i to Husovo v Betlémské kapli. Dne 16. července 1410 nechal Zbyněk Zajíc na dvoře svého malostranského paláce spálit zabavené Viklefovy spisy a Jana Husa následně uvrhl do klatby. Musel ale znovu uprchnout, aby se zachránil před rozlíceným davem. Podle Václava IV. měl klatbu odvolat a nahradit zničené knihy. Zbyněk odmítl a král mu proto zastavil jeho příjem. Arcibiskup však opět zopakoval klatbu. Václav IV. proto zabavil všechny církevní poklady. Po zásahu Zikmunda se Zbyněk s králem usmířil. Nicméně se Zbyněk necítil v Praze bezpečný a odjel do Uherska. Po cestě onemocněl a v Prešpurku (dnešní Bratislava) zemřel. Roku 1436 byl pohřben v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Autor: Bk.patriarcha – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,
Zbyněk Zajíc z Hazmburka
Zbyněk Zajíc z Hazmburka zemřel 1. července 1463. Nejvyšší sudí 1458-1463. Byl umírněným katolíkem a vedl diplomatická jednání po boku Českého krále Jiřího z Poděbrad.
Autor erbu
Kašpar Šlik
Kašpar Šlik narodil se kolem roku 1396. Zemřel 15. července 1449. První písemný doklad o životě Kašpara je záznam v matrice univerzity v Lipsku ze zimního semestru 1413, ve které se nachází záznam o imatrikulaci. Kašparův vstup ke dvoru císaře Zikmunda je obecně předpokládán v roce 1415 během kostnického koncilu, protože prvním dokladem jeho přítomnosti u dvora je listina ze 13. srpna 1416 vydaná během cesty císaře Zikmunda Lucemburského po západní Evropě, kterou císař v Canterbury polepšil erb Jindřichu Šlikovi a jeho synu Kašparovi. V následujících letech 1616-1425 byl Kašpar činný jako písař a notář. Již v lednu 1418 byl přijat spolu s dalšími členy královy kanceláře mezi Familiáře. Z let 1424-1425 pocházejí doklady o jeho prvních majetkových ziscích, kterými byla zpočátku drobná odumřelá léna v říši-Hesensko, Alsasko, Itálie. Za časů panování Zikmunda Lucemburského bylo totiž zvykem, že jeho vyšší úřední aparát sloužil králi jako finanční rezerva. Panovník za své četné dluhy, které měl u členů své kanceláře, ručil zápisy královského majetku, tedy zástavami panství. Kašparův majetkový vzestup je spojen právě s takovými zápisy. Dalším zdrojem jeho příjmů byly zisky plynoucí z dvorské služby a držby úřadů, spojené s dalšími oficiálními i neoficiálními poplatky, které úředník inkasoval za různá vyhotovení listin, nebo jejich potvrzení, ale patří sem i řada darů, dnes bychom řekli úplatků, kterými se ho mnozí diplomaté snažili naklonit. Tímto získával drobná panství, která se nalézala po celé říši. Které, pak systematicky a velice obratně měnil v kompaktní celky. V letech 1426-1433 se zvýšila jeho společenská prestiž dalším postupem v jeho kariéře. Dne 3. října 1426 je porve doložen jako královský sekretář, dne 9. května 1428 jako protonář. Od léta 1429 příležitostně a od podzimu 1430 pravidelně, již vystupuje jako více kancléř. Přičemž již od srpna 1431, kdy králův kancléř Jan z Agramu před římským tažením opustil v Norimberku Zikmunda a odjel do Uher, je možné Kašpara pokládat za hlavu císařovi kanceláře. Jedním z jeho velkých úspěchů v této době byla jednání s papežskou kurií v roce 1433 ve věci Zikmundovi císařské korunovace. Úspěch těchto jednání završila Zikmundova římská korunovace dne 31. května 1433. V tento den byl Kašpar a jeho bratr Matyas spolu s dalšími členy královského doprovodu na mostě přes Tiberu pasován na rytíře. Po císařské korunovaci, byl Kašpar povýšen na kancléře, čímž dosáhl vrcholného postavení svého života. Podstatným znevýhodněním pro Kašparův společenský vzestup však bylo, že i nadále neměl žádné vlastní panství. Změna tohoto stavu nastala v roce 1434, kdy získal zápis na loketské panství. V létě 1433 prodělal Kašpar nejmenované vážné onemocnění, které ho na několik měsíců vyřadilo z veřejného života. Léčbu prodělal v římském domě řádu německých rytířů. Po úspěchu vyjednávání korunovace byl Kašpar pověřen dalším diplomatickým jednání, při němž naplno rozvinul svůj diplomatický talent. Toto jednání se týkalo opětovného přijetí císaře Zikmunda v českých zemích v roce 1435. Jako diplomat měl velmi kladný postoj k Benátské republice, jejíž zájmy usilovně prosazoval na Zikmundově dvoře. V kontaktu byl s benátskými vyslanci Francescem Barbaro, Marcelem Dandalo, se kterými se znal již od roku 1427 nebo 1428, a Giovannim Capodilistou. Vazba k republice sv. Marka je důležitá i pro jeho držbu hradu a panství Bassanodel Grappa, nacházející se od roku 1404 v mocenské sféře Benátek, které je zabavili rodu Visconti. Kašparův nárok na Bossano se odvíjí od čtyř v originále nedochovaných listin datovaných dny 21. srpnem 1431 darování králem Zikmundem, 20. listopadem 1432 souhlas s darováním vydaný Brunoremdella Scalla, říšským vikářem, 31. května 1434 potvrzení daru císařem Zikmundem, a 1. května 1434 zajištění tohoto darování pro případ, že císař uzavře s Benátkami dohodu. Zmíněné listiny jsou falza, nicméně se předpokládá, že jádro darování či spíše zápisu je pravé. Musíme vzít v potaz, že v době prvního zápisu, bylo Bassano drženo Benátkami, s kterými bylo sice podepsané příměří, ale stále byly brány jako nepřátelský stát. První příměří mezi říší a republikou sv. Marka, bylo uzavřeno na dobu od 8. září 1428 do dubna 1429. Poté trvalejší příměří 4. června 1433 a mír 31. srpna 1435. Není, však známo s jakými písemnostmi v ruce Kašpar obhajoval svůj nárok na Bassano před benátským vyslancem Marcem Dandalo v létě 1437. Buďto se ještě jednalo o původní sdělení, anebo o již zmíněná falsa. A už vůbec není jasné, kdy se z původního sdělení stal pro Kašpara nástroj k získání vlastního italského panství a dokonce k polepšení vlastního společenského postavení. S Bassanem jsou totiž spojená falza o povýšení Bassna na hrabství a Kašpara na hraběte vzniklá roku 1442. Studie Petra Elbela a Andrease Zajíce zaměřená zejména na Šlikova privilegia předkládá i upřesňuje názor na majetkové listiny vydané ve prospěch Kašpara Šlika, které rozděluje do tří skupin. Za pravé považuje zástavní listinu Loketska z 18. září 1434, zástavní listinu hradu Ostroh (Seeberg) z 30. září 1434, zápis ročního úroku ze židovské daně města Norimberku z 1. října 1434, zápis říšské daně města Rothemburgan der Tauber. Jako přinejmenším podezřelé vnímají oba autoři finanční pohledávky města Chotěbuz, zástavu Schönecku, zástavu hrabství Toggenburg, zástavu knížectví Wenden, alodizaci Hroznětína. Jako jednoznačná falza jsou listiny pocházející z druhé poloviny 15. a 16. století zástava Falknova (Sokolova) a šlikovské mincovní privilegium. Při dělení těchto listin a zápisů, si autoři této studie všimli zajímavé věci, že odměna ve formě držav, kterou Kašpar za své služby obdržel, nebyla zase až tak velká, když srovnáme odměny, které získali Zikmundovi dvořané šlechtického původu, jako např. Půta z Častalovic, Oldřich z Rožmberka anebo Aleš Holický ze Šternberka, kteří za daleko menší zásluhy obdrželi daleko hodnotnější panství. Na druhou stranu byl Kašpar Šlik na Zikmundovy závislý, protože s osobou tohoto císaře byla spojena Kašparova prestiž, jeho úřady a příjmy. V porovnání z jinými Zikmundovými dvořany a rádci dosáhl Kašpar výjimečnosti, tím že se od dob římského tažení zařadil do nejužší skupiny císařových důvěrníků. Dalším krokem pro pozvednutí jeho společenského postavení byl sňatek s dcerou slezského knížete Konráda V. Olešnického. Bylo to sice nerovné spojení rytíře s kněžnou, ale pro obě strany velice výhodné. Pro Kašpara postup ve společenském žebříčku, a pro rodinu jeho nastávající na krátkou dobu vlivného člověka u císaře Zikmunda. Další zkouška Kašparova talentu přišla dne 9. prosince 1437, kdy ve Znojmě umírá císař Zikmund Lucemburský. Kašparovou jedinou nadějí k udržení získaných majetků a úřadů, bylo pokračování v Lucemburské politice, čehož mohl dosáhnout jedině prosazením Zikmundova zetě Albrechta Habsburského na český trůn. Bez Kašparovy podpory by Albrechtovo nástupnictví neproběhlo tak hladce. Stejně tak by ale bez Albrechta ztratil Kašpar na významu. Albrecht byl korunován na českého krále 29. června 1438. Kašparovi se podařilo obhájit svoji pozici v jeho kanceláři, a nejen to. Ještě před českou korunovací dne 2. března 1438 byl přijat mezi uherské pány a 31. března 1438 získal první svobodné panství, kterým byla uherská Halič. Toto panství Kašpar získal na základě falešné listiny, kterou měl umírající Zikmund pověřit Albrechta, aby Kašpara uvedl do držby nějakého panství. Smrt krále Albrechta 27. října 1439 znamenala pro Kašpara na čas ústup z předních pozic říšské politiky, protože pravomoci říšské kanceláře převzala rakouská vévodská kancelář nově zvoleného krále Fridricha. Stejně tak přišel o vliv v českém království. Kašpar nalezl během této doby útočiště ve službách královny vdovy Alžběty, do té doby než byl v lednu 1443 jmenován kancléřem po Jakobu von Sierck, který byl odvolaný v srpnu 1442. Doba jeho kancléřství, ale už byla úplně jiná než z doby Zikmunda a Albrechta. Jeho pozice nebyla tak pevná a jeho moc už nebyla neomezená. A ještě, aby toho nebylo málo, tak se proti němu vytvořila opozice vedená Janem Ungmanem ze Suneku. I přes to ve službách Fridricha III. dosáhl Kašpar několika zajímavých zisků. V roce 1444 obdržel hrad Kreuzenstein u Vídně jako splátku dluhu z doby Fridrichova předchůdce. V roce 1447 zakoupil měšťanský dům ve Vídni v bývalém židovském ghettu na Wipplinger strasse. Do své předčasné smrti vybudoval Kašpar Šlik základ budoucího pozemkového majetku rodu. Od zápisů drobných statků, které často tvořili pouhou finanční pohledávku bez výhledu na zisk skutečného panství, postupoval k ziskům územních celků na Chebsku, jež spravoval z titulu chebského pflegára a na Loketsku, které spravoval jako loketský purkrabí. Skutečnost, že na českých zástavách na Chebsku a Loketsku hospodařil již za jeho života jeho bratr Mateas, popřípadě další příbuzní svědčí o jeho časové vytíženosti dvorskou službou. V posledních letech jeho služby v císařské kanceláři došlo k ochlazení vztahu mezi ním a císařem Fridrichem III. Habsburským, které vyústilo na počátku roku 1449 odjezdem Kašpara od dvora do Vídně. Hlavním důvodem kromě působení všudypřítomných intrik, byl zejména názorový rozchod v otázkách priorit římské politiky, jejíž zacílení na Itálii, snaha o dynastický svazek mezi Burgundskem a Habsburky, zacílení na Čechy a Uhry panovník za nejpodstatnější nepovažoval. Kašpara poškodilo i několikaleté bezohledné prosazování bratra Jindřicha na post biskupa ve Freisingu. Dříve než se situace mohla rozhodnout v prospěch či neprospěch oslabeného kancléře, měl Kašpar mozkovou příhodu, po které zůstal téměř ochrnutý, a poškození mozku bylo tak vážné, že až do své smrti 15. července 1449, nepoznával osoby ze svého okolí. Byl pohřben nedaleko svého vídeňského domu v karmelitánském kostele Am Hof po boku své ženy Anežky, která zemřela o rok dříve při porodu. Město Cheb vyčlenilo ze svých nákladů 184 grošů na náklady pohřbu svého slavného rodáka. Kašpar Šlik zůstal až do své smrti kancléřem.
Autor: Neznámý – Wappenbuch böhmischer Adel, um 1550 bis 1574, Volné dílo,
Matyas Šlik
narodil se kolem roku 1410. Zemřel 16. září 1487. Narodil se v Chebu. Studoval na artistické fakultě ve Vídni, kterou ukončil filozofickou zkouškou 9. července 1428. Poté se zapsal na zdejší univerzitu ke studiu práv 15. října 1428. Toto studium ukončil 13. října 1430 bakalářskou promocí. Volba Vídeňské univerzity byla záměrná, měla mu ulehčit přístup ke dvoru, na kterém působil jeho starší bratr. Od roku 1431 sloužil jako sekretář krále Zikmunda. Byl spoludědicem města a panství Loket. V roce 1432 se zapsal na univerzitu v Bologni. A o rok později byl jmenován proboštem ve Staré Boleslavi. 31. května 1433 byl spolu s bratrem v Římě na mostě přes Tiberu tehdy už císařem Zikmundem pasován na rytíře. Ještě v Římě 8. srpna 1453 mu byl udělen větší palatinát, což byl v té době čestný titul opravňující nositele k soudní pravomoci například v otázkách legitimace nemanželských potomků, adopcí, ověřování závětí, vystavování erbovních listin, udělování akademických grádů a podobně. Opuštění církevního beneficia mu přinesla starost o budování vlastního majetkového zázemí. Ale i v tomto směru se mohl spolehnout na bratrovu pomoc. První majetková transakce znějící na jeho jméno byla uzavřena v listopadu 1433. Tehdy mu císař Zikmund zapsal židovské daně města Erfurtu vybírané vždy o vánočních svátcích. V následujících letech se v pramenech objevuje ve dvou úlohách. Vystupuje vedle svého bratra Kašpara jako jeho zástupce v řadě privilegií, zároveň se stále více osamostatňoval. Kolem roku 1435 působil jako purkrabí měst Loket a Cheb. Tímto úkolem ho pověřil jeho bratr. V roce 1435 spolu s bratrem Kašparem obdrželi od císaře Zikmunda jako dar panství Falknov (dnešní Sokolov) a Jindřichovice – tato listina je prokazatelným falzem- avšak potvrzením císaře Albrechta z 22. ledna 1438 se tento převod stal legálním. Po Kašparově smrti v roce 1449 převzal úřad purkrabího v Lokti. Za 38 let, kdy vládl ne zrovna vybíravě, se dostával do konfliktů z chebskými měšťany, kteří se postavili otevřeně proti němu. Byl obviňován z arogance a touhy po moci.
Autor: Neznámý – Wappenbuch böhmischer Adel, um 1550 bis 1574, Volné dílo,
Hynek z Minsterberka
Hynek z Minsterberka se narodil 17. května 1452. Zemřel 11. července 1492 v Poděbradech. Byl třetím synem krále Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johany z Rožmitálu. V roce 1471 se oženil s kněžnou Kateřinou (* 1453, † 10. 7. 1491), mladší dcerou kurfiřta Viléma III. Saského, zvaného Statečný (1425–1482). Pro něj a jeho dva bratry Jindřicha a Viktorína vymohl Jiří z Poděbrad ještě před smrtí na císaři Fridrichovi III. povýšení na říšská knížata, která obdržela hrabství kladské a knížectví minsterberské. Ačkoliv synové Jiřího z Poděbrad nemohli usednout na český trůn, náležela jim prominentní místa v tehdejší stavovské společnosti. Volebním zápisem daným v Krakově se český král Vladislav II. zavázal chránit je v jejich důstojenství a zbavit jejich statky dluhů, kterými byly zavázány pro potřeby zemské od krále Jiřího. Na Hynka připadly z českých statků Poděbrady a Kostomlaty, z matčina majetku pak Lichtenburk, Mělník a Teplice. Ačkoli měli k náboženství všichni synové krále Jiřího stejný postoj jako on, Hynek nepůsobil jako neoblomný utrakvista. V roce 1472 byl povolán k vládě. Na sněmu v Benešově byl téhož roku ustanoven zemským správcem jako zástupce Vladislavovy strany. Hynek z Poděbrad stranil rovněž Matyáši Korvínovi, často z důvodu svých velkých finančních potřeb, jelikož nebyl schopen splácet dluhy. Když například obdržel v roce 1475 od svého bratra Viktorína panství Kolín, prodal je za 20 000 dukátů králi Matyášovi. Tím Matyáš získal možnost udržovat uprostřed Čech uherskou posádku. Svého přítele a despotu Racka Kocovského pak král jmenoval správcem na Konopišti. Vzniklé spory mezi Hynkem a králem Vladislavem byly následně uklidněny smlouvou v Brně z roku 1478. Stal se královým rádcem a pomocníkem a připravoval definitivní dohody o uznání Vladislava českým králem. V roce 1488 se připojil k slezským knížatům, která se vzepřela proti Matyášově rozpínavosti. Za toto jednání byl však nucen dědičně postoupit Matyášovi a jeho levobočkovi Hanuši Konrádovi panství Poděbrady a Kostomlaty a jejich doživotní užívání mu bylo ponecháno jen z milosti. S králem Matyášem cestoval jako přední člen jeho družiny do Itálie a působil též na jeho dvoře v Budíně. Zde byla utvořena společnost Academia Corvina, jejímiž členy byly význačné kulturní osobnosti a která měla k dispozici několik tisíc svazků humanistické literatury nově založené korvínské knihovny. Základy humanistického vzdělání měl již z dob svého dětství u pražského dvora, protože jeho otec dbal na vzdělávání svých synů. Pokud nebyli přímo žáky pražské univerzity, měli domácí učitele blízké jejímu okruhu. Hynka učil jistý Martin Rokycana. Své umění v zápase i tanci často předváděl na dvorských slavnostech a turnajích v Praze i v Budíně. Při turnaji v roce 1482 na Staroměstském náměstí dosáhl i veřejné pochvaly. Na válečném poli však nijak nevynikl. S Kateřinou měl dceru Annu, která byla provdána za staršího jihočeského šlechtice Jindřicha IV. z Hradce. Se svou milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl několik dětí, mezi nimi syna Fridricha, kterému odkázal Kunštát a Kostomlaty. Za své hlavní dědice však ustanovil svého bratra Jindřicha Minsterberského a jeho syny. Bez zábran pořádal turnaje a hostiny a též se jich hojně účastnil. Byl znám svou slabostí pro ženské pohlaví. Zároveň je prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou. Na tuto nemoc zemřel v červenci 1492 na hradě v Poděbradech. Jeho ostatky byly převezeny do Kladska a pohřbeny do zdejší rodinné hrobky v kostele Panny Marie Růžencové při klášteře minoritů. Roku 1558 byly ostatky všech 8 členů rodiny přeneseny do hlavního farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Byl autorem, který vnesl do literatury prvky renesance. Přeložil 11 novel z Dekameronu a přidal k nim jednu novelu vlastní. Hynkovy překlady vydal Antonín Grund, spolu s Hynkovým pokusem o původní českou novelu, pod názvem Boccaciovské rozprávky. Psal především zábavnou prózu, pro své překlady si vybíral vesměs témata milostná až erotická. V jeho tvorbě se prolínají středověké a renesanční prvky. Důležité je, že tradiční středověké prvky užil ve skladbách jiného zaměření. Novum nalézáme v užití bezrozměrného verše. Nemalý význam má také to, že Hynek psal česky, přičemž jazykem humanistů byla latina. Byl vnímán jako hříšník kvůli cizoložství a smilství, proto byl také označován hanlivými přízvisky nejnemravnější a nejnecudnější.
Autor: MostEpic – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Jan Štampach ze Štampachu
Jan Štampach ze Štampachu královský komorník krále Jiřího z Poděbrad. Měl dlouholeté spory s městským senátem v Chebu.
Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:1ed20270-2ffb-11de-8f63-000d606f5dc6?page=uuid:3ca99190-7b52-11e7-89ee-5ef3fc9ae867, Volné dílo,
Jindřich II. z Plavna
Jindřich II. z Plavna zemřel po 6. dubnu 1483. Přední člen jednoty zelenohorské, míšeňský purkrabí patřil k saskému rodu pánů z Plavna, odpůrce krále Jiřího z Poděbrad. Roku 1466 odepřel účast na královském soudu v právní při, jenž měl se svými many, a proto jej král 13. února odsoudil pro absenci. Poté co se Jindřich nálezu protivil, požádal král Jiří saského kurfiřta Arnošta a jeho bratra Albrechta, mimo jiné svého zetě, aby mu poskytli pomoc na základě přátelské smlouvy uzavřené roku 1459 v Chebu. Knížata proti odbojnému pánovi ihned zahájila válku a již ke konci února Plavno dobyla. Dne 9. března je pak král Jiří udělil Albrechtovi jako léno. Král tak zabil dvě mouchy jednou ranou, posílil spojence a postihl nepřítele. Smrt Jiřího z Poděbrad zachránila Jindřicha II. z Plavna před dobytím hradů Kynžvartu, Hartenštejna, a Bečova spojeným vojskem sasko-chebským. Koncem roku 1473 byl Jindřich II. z Plavna zajat Sasy a držen po tři roky ve vězení na hradě Schellenbergu. V únoru roku 1476 dosáhla Anna z Bünau propuštění svého manžela ze saského vězení, ovšem za velmi tvrdých podmínek. Jindřich se musel zavázat, že se vzdá Plavna, Kynžvartu, Bečova a Nového Hartenštejna ve prospěch saských vévodů a všechny další spory bude řešit jen před saskými soudy. Pokud by na smlouvu přistoupil i jeho syn Jindřich III. z Plavna, slibovali saští vévodové, že ustoupí od vydání českých statků a ponechají si jen Plavno. Jindřich II. z Plavna však hned po svém propuštění prohlásil tuto smlouvu za vynucenou a válka se Saskem vypukla nanovo. Ale řízení války převzal už jeho syn Jindřich III. z Plavna. Krátce po jeho propuštění ze saského vězení začaly narůstat konflikty mezi ním a jeho jediným synem, který už nemínil pustit vladařské otěže ze svých rukou. Navíc neuznal smlouvu, kterou jeho otec uzavřel se saskými knížaty a obnovil válku o ztracené rodové statky ve Fojtlandu. Svému otci jistě zazlíval neúspěšné válčení spojené s velkým zadlužením. Jindřich II. z Plavna zřejmě propadl alkoholu, po politické stránce se z něho stala odepsaná osoba. O tom kdy zemřel Jindřich II. s Plavna se názory různí my se přikláníme k názoru, že to bylo po 6. dubnu 1483, kdy byla podepsána rodinná smlouva, která urovnala spory mezi ním a jeho synem.
Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo,
Jindřich III. z Plavna
Jindřich III. z Plavna zemřel roku 1519 na zámku v Novém Hartenštejně. R. 1471 po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn obnovil rodové nároky v Čechách. K narovnání došlo v r. 1482 na sněmu v Mostě za přítomnosti krále, nejvyšších zemských úředníků a saských knížat. Ztratil sice v Sasku Plavno, ale získal v Čechách nazpět veškeré rodové statky. Roku 1478 se poprvé oženil s hraběnkou Matyldou ze Schwarzburku. Tehdy byl asi jeho vztah s otcem Jindřichem II. z Plavna ještě v pořádku. Krátce po propuštění jeho otce ze Saského vězení vypukli mezi nimi spory, které vyvrcholili tím, že Jindřich III. z Plavna vyhnal svoje rodiče z Kynžvartu a sestry intervenoval v domácím vězení. Jindřich II. se tak ocitl bez veškerého majetku a služebnictva a musel se uchýlit za hranice Čech. Pomoc musel hledat u své příznivce Kurfiřta Albrechta, který se zároveň ujal nelehkého úkolu smíření v rodině Plavenských, což zcela jistě nebyl vůbec lehký úkol. Matka Jindřicha III. z Plavna Anna z Bünau se pokoušela získat Kynžvart lstí, což se ale nepodařilo. Následovalo komplikované vyjednávání o stanovení penze pro jeho rodiče. Během vyjednávání Jindřich III. z Plavna z neznámých důvodů předal hrad Kynžvart svému švagrovi hraběti Baltazarovi ze Schwarzburku. Předání Kynžvartu prý jeho otce Jindřicha II. přímo rozzuřilo. Podle jeho vyjádření byl tento hrad nejoblíbenějším sídlem rodu. O svém zeti hraběti ze Schwarzburku se vůbec vyjadřoval velmi nelichotivě, měl ho za vypočítavého a měl obavy, že ho hrabě připraví o výnosy kynžvartského mýta. Jindřich III. nechtěl uzavírat rodinnou smlouvu, dokud se nevyřeší vztahy se Saskem. Po česko-saských jednání v Mostě a Jindřichově velkém diplomatickém vítězství došlo 6. dubna 1483 k uzavření rodinné smlouvy. Podle ní bylo rodičům Jindřicha III. přisouzeno 200 zlatých rýnských roční penze a dva sudy vína. Každá z neprovdaných dcer měla obdržet věno 1500 zlatých rýnských. Po uzavření rodinné smlouvy předal kurfiřt Albrecht Jindřichovi III. listiny rodinného archívu získané od jeho matky a připadlo mu Kynžvartské panství a mýto. O šťastném rodinném životě Jindřicha III. z Plavna se dá pochybovat. Nejen že se ženil poměrně pozdě, ale na vytouženého dědice si musel dlouho počkat. Na přelomu 15. a 16 století ztratil svoji manželku Matyldu ze Schwarzburku, která mu zanechala pouze dvě dcery. Potřeboval nutně následníka, proto téměř jako šedesátiletý 25. listopadu 1503 se znovu oženil. Za manželku si vzal Barboru, starší dceru knížete Waldemara z Anhaltu. V době sňatku ji bylo 16 let, Jindřichovi III. téměř 60. Po prvním roce sňatku se však žádný potomek nekonal. Proto se Jindřich rozhodl, pro trochu riskantní plán, což byl pokus o legalizaci svého levobočka, jehož nechal představit jako svého pravoplatného syna z manželství s Barborou. Nakonec mu ale jeho manželka Barbora porodila tři syny a dvě dcery. Z tohoto důvodu nakonec svého nemanželského syna Jindřicha ve své závěti 27. února 1515 vyloučil s dědictví. Někdy v 80. letech 15. stol. založil město Andělskou Horu. Jindřich III. zemřel roku 1519 na zámku Nový Hartenštejn ve vysokém věku přes šedesát let. Zanechal po sobě pouze jediného pravoplatného syna a to Jindřicha IV. Se smrtí Jindřicha III. odešel se světa poslední žijící člen bývalé jednoty Zelenohorské. Jindřich III. byl muž lstivý a zastával pravidlo, účel světí prostředky. Což ukazuje případ s jeho nemanželským synem. Na druhou stranu, i když ho vydědil tak se mnohokrát snažil ho vpašovat do německých zemí.
Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo,
Jindřich IV. z Plavna
Jindřich IV. z Plavna se narodil 24. srpna 1510. Zemřel 19. května 1554 ve Stadtsteinachu během obléhání Plassenburgu. Jindřich IV. pocházel ze starší linie rodu z Plavna. Byl syn míšeňského purkrabího Jindřicha III. († 1519) a jeho druhé manželky Barbory z Anhaltu. Po smrti otce Jindřich nejprve vyrůstal v opatrovnictví matky, avšak po jejím sňatku v roce 1521 žil na Hartenštejně pod dohledem poručníka Zdeňka Lva z Rožmitálu, nejvyššího purkrabího Českého království, kterého ustanovila matka. Podle otcovy poslední vůle z 27. února 1515 byl Hartenštejn určen pouze pro něj a nemohl být považován za možný majetek manželky, pokud by se jeho matka znovu provdala. V červnu 1528 se jeho matka Barbora odloučila od Jana mladšího z Kolowrat na Mašťově a znovu se nazývala choť purkrabího (Burggräfin) míšeňská. Z panství Krásný dvůr u Mašťova se přestěhovala nejprve do Toužimi a v srpnu 1529 zpět do svého vdovského sídla zámečku Štědrá. Jindřichovu písemnou prosbu, aby k němu přijela na Hartenštejn, odmítla. Jeho poručník ho dočasně ubytoval na pražském dvoře. Dne 5. dubna 1530 si nechal Jindřich od Ferdinanda I. obnovit listinu o propůjčení léna na purkrabství míšeňské. Nešlo mu o statky, které okupovaly jednotky wettinského kurfiřta Fridricha I. bezprostředně po smrti posledního bezdětného Meinhera, ale o titul a s ním spojené postavení a hlasování na říšském sněmu jako říšský kníže. V roce 1530 Jindřich doprovázel krále Ferdinanda jako jeden ze čtyř číšníků na říšský sněm v Augsburgu. Dne 19. září 1530 dokument také potvrdil císař Karel V. Jindřich se oženil před 29. srpnem 1532 s Markétou, dcerou hraběte Mikuláše I. ze Salmu-Neuburgu, se kterou měl dva syny: Jindřicha V. a Jindřicha VI. Mladý pár se v srpnu 1532 přestěhoval na Andělskou Horu. Jindřich předtím dokázal přesvědčit svou matku, aby opustila vdovské křeslo a přijela k němu, avšak asi o šest měsíců později zemřela. V roce 1532 sestávalo území Jindřicha IV. ze čtyř panství Toužim, Hartenštejn, Andělská Hora a Štědrá. V roce 1537 Štědrá patřila k Toužimi a Hartenštejn a Andělská Hora byly sjednoceny. Registr úroků a daní z příjmu z tohoto období zmiňuje panství Andělská Hora-Hartenštejn. V červenci 1537 se Jindřichovi podařilo zaokrouhlit svůj majetek koupí menšího panství Žlutic. Rovněž v červenci 1537 byla v Torgau pod předsednictvím sasko-ernestinského kurfiřta Jan Fridricha I. Velkorysého s pány Reussy z Plavna a Greizu uzavřena dědická smlouva o gerských panstvích v případě smrti bezdětných pánů z Gery. Když pak 7. srpna 1550 Jindřich z Gery bezdětný na zámku Burgk zemřel, Jindřich převzal jeho lenní dědictví. Od této chvíle měl Jindřich IV. ve své ruce celé sjednocené Fojtsko (Vogtland), které mu bylo přiděleno králem Ferdinandem. Po celý svůj život se musel bránit hádkám se svým nevlastním bratrem Jindřichem Nepravým a od konce Šmalkaldské války do své smrti vedl právní spory s Reussy o jejich dřívější panství a dědické následnictví pánů z Gery. Dne 22. ledna 1542 jmenoval král Ferdinand I. Jindřicha IV. nejvyšším kancléřem Českého království, královským radou a komorníkem. Jeho manželkou se stala před 29. srpnem 1532. Jindřich se významně podílel na Pražské smlouvě ze dne 14. listopadu 1546 mezi českým králem Ferdinandem I. a albertinským vévodou Mořicem Saským na uvalení říšské kletby (achtu) proti ernestinskému kurfiřtovi Saska. Jako nejvyšší kancléř Českého království se Jindřich zúčastnil 24. dubna 1547 na straně císaře Karla V. a jeho bratra Ferdinanda I. bitvy u Mühlbergka a 19. květen 1547 kapitulace ve Wittenbergu, která ukončila Šmalkaldskou válku. Ve stejné funkci byl na konci června 1547 v Praze, kam Ferdinand svolal český zemský sněm, který vstoupil do historie jako „krvavý“ a na kterém vedl Ferdinand I. soud nad odbojnými českými stavy. Ze zabavených statků obdržel Jindřich mimo jiné hrad a město Bečov nad Teplou, které jeho pradědeček koupil v roce 1410 a jeho otec prodal v roce 1495 Pluhům z Rabštejna. Ferdinand I. si však zanedlouho vyžádal tento majetek zpět. V září 1547 Jindřichova vojska okupovala zámek Greiz a vyhnala Reussy pryč. Listinou císaře Karla V. ze dne 24. května 1548 byl Jindřich IV. jmenován na říšském sněmu v Augsburgu říšským okněžněným purkrabím míšeňským. Dne 21. ledna 1549 vydal král Ferdinand I. Jindřichovi slavnostní lenní listinu nad reusskými a gerskými panstvími. Tímto byl Jindřich oficiálně jmenován pánem Greizu a Gery. Vyhotovení listiny o nákupu panství Plavno, Olešnice nad Halštrovem (včetně hradu Voigtsberg) a Amt Pausa do dědičného vlastnictví proběhlo nedlouho poté 10. dubna 1549. V létě roku 1551 dostal Jindřich poprvé po dlouhé době dovolenou a mohl se věnovat zděděným českým panstvím i těm novým ve Fojtsku. Proto svolal zástupce všech fojtských panství na společný zemský sněm ve Schleizu, který zahájil 28. července 1551. V Plavnu bylo zřízeno místodržitelství jako nejvyšší zemský úřad pro všechna fojtská panství. Pro Greiz vydal 8. září 1551 první soudní řád a nařízení o policii. Jedenáctého září následovala nápojová daň a nařízení o říšském feniku (Reichspfennigordnung). V polovině října opustil Fojtsko a odešel nejprve do Prahy a poté do Vídně. Na své fojtské území se už nikdy nevrátil. Přestože byl katolík po celý svůj život, zdržel se všech pokusů o rekatolizaci svých fojtských panství, podporoval evangelickou církev a v roce 1552 vydal purkrabský církevní řád navržený vrchním evangelickým plavenským superindendantem. Ve dnech 15. a 16. března 1552 se Jindřich IV. setkal s kurfiřtem Mořicem Saským v Lipsku a připravil setkání Mořice a Ferdinanda I. v Linci, které se uskutečnilo 18. dubna 1552. Zásady, které se zde sjednaly, tvořily základ Pasovské dohody z 22. července 1552. Jindřich IV. musel v zájmu krále Ferdinanda I. přesvědčit císaře Karla V., ten nakonec Pasovskou dohodu zpečetil 15. srpna v Mnichově. Během následného tureckého tažení se zdržel Jindřich do konce listopadu v Győru. Jindřich IV. se jako český nejvyšší kancléř aktivně podílel na vytvoření nového mírového řádu pro Říši. Chebské rozhodnutí z 6. května 1553 pak vedlo ke spojení zájmů Heidelberského a Chebského svazu. Dne 29. června 1553 se Jindřich a Mořic setkali v Nordhausenu a projednali poslední podrobnosti postupu proti markraběti Albrechtovi Alcibiadovi Braniborsko-Kulmbašskému. Mořic byl krátce poté 9. červenec 1553 smrtelně zraněn v bitvě u Sievershausenu. Nyní Jindřich převzal roli vůdce spojenců proti Albrechtu Alcibiadovi. Dne 7. srpna začal Jindřich s obléháním Hofu, který 28. září obsadil, ale již 11. října byl znovu dobyt Albrechtovými vojsky. Dne 27. listopadu se spojencům znovu podařilo obsadit Hof. Jako místodržitele Hofu ustanovil Jindřich IV. Jiřího Wolfa z Kotzau. Poté začalo obléhání Plassenburgu u Kulmbachu, při kterém Jindřich ráno 19. května 1554 v Stadtsteinachu zemřel. Dne 24. května byl podle svého přání pohřben v kostele svatého Jana v Plavně.
Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo,
Jindřich V. z Plavna
Jindřich V. z Plavna narodil se 9. října 1533 na Andělské Hoře. Zemřel 24. prosince 1568 v Hofu. Jindřich V. byl starší ze dvou synů purkrabího Jindřicha IV. z Plavna z manželství s hraběnkou Markétou ze Salmu a Neuburgu (1517–1573). Když otec zemřel, Jindřich V. ještě nebyl plnoletý. Asi měsíc po jeho smrti proto český král Ferdinand I. slíbil, že ho i jeho mladšího bratra ochrání před Reussy. Jindřich IV. nezanechal svým synům jen rozsáhlé majetky, ale také spory s Reussy a vysoké dluhy. K nim přibývaly další soudy proti Reusům. Poté, co se Jindřich V. stal plnoletým, vládl nejdříve sám za sebe a jménem nezletilého bratra Jindřicha VI., později vládli společně. Jindřich se 25. srpna 1555 oženil s Dorotou Kateřinou (1538–1604) z rodu franských Hohenzollernů, dcerou Jiřího Zbožného, markraběte braniborsko-ansbašského (1484–1543), a jeho třetí manželky Emilie Saské (1516–1591). Čtyři synové z tohoto manželství, z nichž všichni se jmenovali Jindřich, zemřeli krátce po narození. Již v roce 1556 ztratili bratři císařskou arbitráží francká území Hof a Schauenstein, které jejich otec dobyl během markraběcí války proti do klatby uvrženému markraběti Albrechtu Alcibiadovi Braniborsko-Kulmbaškému, ve prospěch císařského svěřenectví. Po smrti Albrechta Alcibiada a vymření jeho linie byla tato území Ansbach a Kulmbach připojena k markrabství Braniborsko-Bayreuth. Tomuto území pak vládl mladý markrabě Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský. V květnu 1559 byly zastaveny statky Plavno a Voigtsberg a správní oblast Schöneck kurfiřtu Augustu Saskému. Vídeňským rozsudkem z 28. září 1560 ztratili bratři od 1. ledna 1561 panství Greiz celé ve prospěch Reussů a panství Gera a Schleiz každé z poloviny. Bratrům zůstal jen majetek v Čechách a české léno Lobenstein a zámek Posterstein. Císařským potvrzením nové smlouvy a jejím zpečetěním 9. května 1562 v Praze byl ukončen spor s Reussy. Dne 14. března 1562 dostali oba bratři v císařské léno Plavno, Voigtsberg, Schleiz a Lobenstein a také území Pausa a Schöneck. Když byl v roce 1563 majetek rozdělen mezi bratry, obdržel Jindřich V. nejen česká panství, ale také panství Plavno a Voigtsberg a území Schöneck. Když ho chtěl Jindřich V. vykoupit ze zástavy, zjistil, že už neměl peníze k dispozici. Tak bylo jádrové území Plavenských navždy ztraceno ve prospěch kurfiřtského Saska. V roce 1564 připadlo panství Loket České koruně. V roce 1567 musel převést Andělskou Horu, Bochov, Kraslice a Toužim na dědice Gery, Hasištejnské z Lobkovic. Zcela zchudlému mu bratr jeho manželky Doroty Kateřiny věnoval k užívání dům v Hofu. Jindřich V. tam zemřel 24. prosince 1568 a byl pohřben v horním kostele ve Schleizu.
Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo,
Jindřich VI. z Plavna zemřel 25. prosince 1572 poslední příslušník české větve rodu
Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic zemřel 1582. Andělskou Horu získal jako dědické vyrovnání po předcích s Gery. Nebudeme to rozvádět, poněvadž pramenů je málo a značně se rozcházejí, ale to neznamená, že nebudeme pátrat dále.
Jindřich z Fictumu zemřel 1567
Kašpar Colona z Felsu
Kašpar Colona z Felsu zemřel 14. července 1578. Tento šlechtic, pocházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. R. 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu.
Autor: Johann Siebmacher – Johann Siebmachers Wappenbuch. Tafel 23, Volné dílo,
Linhart Colona s Felsu
Linhart Colona s Felsu zemřel 17. dubna 1620. Patřil k předním osobnostem české stavovské opozice a k nejenergičtějším organizátorům českého stavovského povstání z l. 1618-1620. Již r. 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arciknížete Ferdinanda za českého krále. 23. 5. 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. Snažil se získat pro stavy spojenectví saského kurfiřta Jana Jiřího, jehož kandidaturu na český trůn marně v srpnu 1619 prosazoval. 13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyvými Dampierrovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn 17. dubna 1620 zemřel. Jeho pozůstatky byly převezeny do rodinné hrobky v žalmanovském kostele nedaleko Andělské Hory. Záhy po bělohorské porážce, na jaře r. 1621, byl dodatečně odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku.
Autor: Johann Siebmacher – Johann Siebmachers Wappenbuch. Tafel 23, Volné dílo,
Kašpar Colona z Felsu
Kašpar Colona z Felsu zemřel po roce 1656. Po tom co byl jeho otec odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku. Musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Později bojoval ve Švédských službách, ale na rodné panství už se nevrátil a zemřel někdy po r. 1656 ve Slezsku.
Autor: Johann Siebmacher – Johann Siebmachers Wappenbuch. Tafel 23, Volné dílo,
Heřman Václav Černín z Chudenic zvaný Tureček
Heřman Václav Černín z Chudenic zvaný Tureček narodil se v Nedrahovicích 24. července 1576. Zemřel na hradě Kosti 7. března 1651. Narodil se jako poslední z osmi dětí a jako čtvrtý syn Jana Černína a Mariany z Říčan, pocházel z Nedrahovické větve rodu. Za svého dlouhého a bohatého života zastával důležité úřady v zemi i u dvora, byl císařským vyslancem u tureckého sultána a po bitvě na Bílé Hoře patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v království českém. Ač starobylého šlechtického rodu, začínal tento ambiciózní a cílevědomý muž v chudých poměrech. Po smrti jeho otce Jana roku 1580 si totiž jeho příbuzní rozdělili většinu majetku a Heřmanovi ve čtrnácti letech nic jiného nezbylo než se vydat do světa. Nicméně ho nutnost postarat se sám o sebe naučila pracovitosti a cílevědomosti, díky těmto dvěma vlastnostem-samozřejmě k nim musíme přidat ještě dravost a bezohlednost- dosáhl později postavení a velkého majetku. Za dosud nevyjasněných okolností se mu podařilo dostat do Itálie, kde se jeho podporovatelem stal Vespesian kníže Gonzaga, pravděpodobně na přímluvu Pernštejnů. Díky tomuto podporovateli zde mohl studovat. Na knížecím dvoře v Mantově a Monferratu žil do svých šestnácti let. V roce 1595 vstoupil do armády, kde doufal stejně jako spousta dalších chudších šlechtických synů, že udělá karieru, získá vojenskou prestiž a majetek. Zúčastnil se bojů v Nizozemí a ve Francii, kde byl zajat a uvězněn v pevnosti Breda v Brabantsku. Po svém propuštění bojoval v císařském vojsku v Uhrách, proti Turkům. S plukem pod vedením Václava Popela z Lobkovic se účastnil bojů okolo uherského města Jageru dnešní Eger a následně se vrátil do Čech. V roce 1598 podstoupil společně se svým přítelem a švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic cestu do Svaté země. Oba napsali s této cesty paměti. Heřman se vrátil do vlasti v roce 1599. Císař Rudolf II. ho již 1. února 1600 jmenoval komořím nad stříbrem. Zdá se, že se Heřman uměl pohybovat ve dvorském prostředí a zejména se uměl vlichotit do přízně náladového císaře, u nějž se stále více projevovala jeho duševní choroba. Sháněl pro něj různé kuriozity a orientální starožitnosti. V osobním životě se mu tak dobře nedařilo. V roce 1602 se ucházel o ruku bohaté vdovy Anny Hradišťské. Heřmanova kariera u dvora pokračovala. Nejprve byl jmenován nejvyšším královským lovčím v roce 1606, poté vrchním hejtmanem komorního panství Brandýs nad Labem, Benátky nad Labem, Lysá nad Labem, Pardubice, Přerov. Tyto úřady mu konečně přinesly tolik očekávané příjmy. Zlepšovalo se také jeho postavení ve stavovské společnosti. Dne 13. května 1607 byl povýšen do panského stavu, ale oficiálně mu byl uznán až v roce 1610. V únoru 1612 byl vyslán společně se svým bratrem Divišem a dalšími, aby uklidnil situaci po vpádu pasovských a ubezpečil je, že s tímto vpádem nemá císař Rudolf nic společného. Snažil se uklidnit spor mezi českým panovník a českými stavy, ale i přes jeho značný diplomatický um to bylo nad jeho síly. Nakonec se ukázalo, že císař Rudolf o akci pasovského arcibiskupa Leopolda Habsburského nejen věděl, ale sám ji i objednal. Pád císaře Rudolfa II. způsobil i pád bratrů Černínů. Heřmanovi se po dlouhých tahanicích povedlo, alespoň získat zadržované služné a uplatnit nárok na dalších 20 000 zlatých, jejichž výplata se ale značně opozdila. Velkou naději vkládal Heřman do svého výhodného sňatku s Marií Annou Časlavovou zemřela roku 1624, rozenou Svárovcovou z Oseka, vdovou po Karlu Kokořcovi s Kokořova, se kterou vyženil v roce 1606 panství Nebílovy u Plzně a velkou finanční hotovost. Jeho finanční situace se tím značně zlepšila a již několik let po odchodu od císařského dvora si mohl dovolit koupit za 120 000 kop grošů míšeňských panství Žleby na Čáslavsku od zadluženého Václava Chotunského z Nebovid. Po smrti císaře Rudolfa II. však Heřman rozhodně nezůstal mimo veřejné dění. V letech 1613-1623 byl hejtmanem Starého Města pražského a komořím Ferdinanda Štýrského. Úřad hejtmana nejpřednějšího města v Království českém byl politicky velice zajímavým, protože mohl ovlivňovat rozhodování městské rady a tím celého města, čímž vlastně chování měšťanstva v celém království. Heřman musel mít tím pádem obrovskou důvěru panovníka i jeho rady. V roce 1615 se mu díky znalostem a kontaktům a především z největší pravděpodobností zásluhou Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, podařilo získat vedení poselstva císaře Matyáše k tureckému sultánovi Ahmedovi I. Samozřejmě riskoval finanční ztráty i ohrožení svého života. Jeho úkolem bylo vyřešit spory s osmanskou říší a zabránit válce. Na cestu s Prahy se vydal 4. února 1616 v čele průvodu tureckého vyslance Ahmeda Chia. Vezl s sebou drahocenné dary v hodnotě 55 000 zlatých. Císařské vyslance čekalo v Cařihradě královské přivítání. Díky jeho diplomatickému nadání se mu podařilo uzavřít příměří na dvacet let a výhodnou obchodní smlouvu. Na této misi se zdržel rok. Tuto jeho cestu připomíná vyšívaný turecký stan uložený v depozitáři zámku v Jindřichově Hradci. Krátce po návratu do Čech vypuklo české stavovské povstání, během kterého zůstal katolík Heřman věrný císaři a potom byl uvězněn. Byl podezřelí z toho, že chtěl císařským do Českých Budějovic poslat zbraně, byl také podezřelí, že se připravoval na vpád císařských do východních Čech. Byl vězněn v Kolíně. Z kolínského vězení byl propuštěn, zřejmě pro nedostatek důkazů, ale 23. března 1619 byl na zemském sněmu navždy vyloučen ze všech zemských úřadů. Ve složité situaci prokázal velkou chladnokrevnost. Neuprchl do ciziny ani Ferdinanda II., sledován špehy direktoria. V srpnu 1619 se dozvěděl, že ho chtějí zatknout, proto opustil Čechy a Prahu. Využil k tomu poutní mši v kostele svatého Vavřince na Petříně, který byl za městskými hradbami, tvořenými zde Hladovou zdí. Při mši svaté pod nějakou záminkou vyšel ven, kde nasedl na připraveného koně a tryskem vyrazil do Saska. Zpátky do Prahy se vrátil v roce 1620, v řadách vítězného císařského vojska. Zúčastnil se obléhání Písku a 30. září se město vzdalo. V bitvě na Bílé hoře bojoval jako jediný český pán na straně císaře. V úřadu hejtmana Starého Města musel dohlížet v roce 1621 na popravu českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy mezi odsouzenci čekal na smrt rovněž jeho bratr Divíš Černín z Chudenic i švagr a druh s cest Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Zajímavostí je, po skonu své první manželky, už delší dobu ochrnuté po mozkové mrtvici, se v roce 1625 oženil s vdovou po svém příteli Kryštofu Harantovi, paní Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic zemřela 1632. Ta horlivě přestoupila na katolickou víru, syny s prvního manželství dala na výchovu k jezuitům a sňatkem s Heřmanem pro sebe a své syny zachránila velkou část rodového majetku před konfiskací. Dochovaná korespondence dokonce ukázala, že manželství na vzdory okolnostem bylo šťastné. Jediné co Anna Heřmanovi vyčítala, byla jeho pověstná lakota. Po roce 1621 začal Heřman Černín výhodně skupovat zkonfiskovaný majetek. Císař svého věrného služebníka odměnil povýšení do stavu svobodných pánů a 8. června 1627 mu udělil dědičný titul hraběte, byl to dokonce první udělaný titul hraběte v Čechách. V roce 1625 se stal přísedícím zemského soudu a velitelem polní zásobárny, v jehož čele stál Albrecht z Valdštejna, s nímž si vcelku rozuměl. Od roku 1645 byl hejtmanem Litoměřického kraje. Od roku 1645 místodržící v královstvích Českém a později i nejvyšším dvorským sudím. Po smrti své druhé ženy Anny, která zemřela po sedmi letech manželství v roce 1632, se znovu oženil s o třicet let mladší Sylvi Kateřinou Carretto-Millesimo zemřela 1664. Také toto manželství bylo bezdětné, ale šťastné, i když i Sylvie mu vyčítala jeho lakotu. Hrabě ale své peníze uměl vydělávat ale i dobře investovat. V roce 1639 založil Černínský fideikomis. Ve své závěti dědice zavázal ukládat do rodové pokladny 3 000 míšeňských kop ročně, jako rozervu na horší časy. O správu svého majetku se staral sám, vedl si jeho centrální účetnictví. Hromadění majetku bylo jeho největší vášní. Jeho třetí žena mu se správou majetku pomáhala, dokonce se vyznala v účetnictví a právu. V květnu 1644 ve věku 68 let se stal znovu císařským vyslancem k tureckému sultánovi Ibrahimovi II. Posláním mise bylo eliminovat nepřátelské kroky Francie a Švédska proti Habsburkům. Heřman opět prokázal, že byl skvělý diplomat, Turecko zachovalo neutralitu. Vysoký věk a cestování se podepsaly na jeho zdraví a proto v roce 1648 vykonal pouť do Lorety. Ve svých 73 letech byl pořád fyzicky zdatný. Heřman Václav Tureček hrabě Černín zemřel 7. března 1651 v Praze v požehnaném věku 75 let a byl pohřben v katedrále svatého Víta.
Autor: Wappengrafik erstellt von LeoDavid – Blasonierung und alte Wappenabbildungen; vgl. Herby na turystycznych szlakach, CC0,
Humprecht Jan Černín z Chudenic
Humprecht Jan Černín z Chudenic narodil se v Radeníně 14. února 1628. Zemřel 3. března 1682 na zámku v Kosmonosích. Mladší syn Jana Křtitele Adama Černína z Chudenic a Zuzany Homutové z Harasova. Vystudoval gymnázium v Praze a krátce sloužil na dvoře arcivévody Viléma většinu svého majetku i hraběcí titul zdědil po svém prastrýci Heřmanovi Václavovi Černínovi s Chudenic. Přestože, se musel při dědickém řízení vypořádat s jeho vdovou, stal se jedním z nejbohatších Čechů. Otec mu zemřel ve čtrnácti letech, a tak jeho vzdělání financovala matka ze svých hubených příjmů. Po smrti svého muže našla oporu právě u Heřmana. V sedmnácti se Humprecht vydal na kavalírskou cestu společně s další šlechtickým synem Rudolfem Rašínem z Rýzmberka. Dále ho na této cestě doprovázeli hofmistr a doktor práv Daniel K. Krásný a dva sluhové. Na cestu vyrazili 14. října 1645 a cestovali přes Plzeň, Řezno, Salcburk, Trident, Veronu, a Padovu až koncem října dorazily do Benátek. V prosinci se vypravil přes Bolognu do proslulého poutního místa Loreta a odtud začátkem roku 1646 odjel do Říma, potom ještě zajel do Neapole, Sieny a Florencie. V září 1646 se ještě s Rudolfem vydal přes Alpy a Ženevu do Francie. Začátkem října dorazili do Paříže, kde pobyli do května 1648. Odtud se na přání matky, která již nemohla shánět peníze na další cesty, vrátil zpět přes Švýcarsko a Tyrolsko domů. Ale ještě téhož roku utekl z Prahy před Švédy. Zažil krátký románek s neznámou dívkou v Benátkách a přes Florencii se dostal do Říma, kde si chtěl jako zbožný katolík uskutečnit svůj tajný sen a po nastoupení církevní dráhy dosáhnout kardinálského klobouku. Protože byl chudý a bez vlivných konexí, jeho plán byl neuskutečnitelný. Zklamaný se vrátil roku 1650 do Čech. Jeho prastrýc Heřman mu tehdy radil, aby se věnoval dvorské službě a pomohl mu získat místo teprve u desetiletého arcivévody Leopolda Viléma, budoucího císaře římského Leopolda I. Poté co v roce 1651 zdědil majetek po svém prastrýci, si mohl dovolit finančně podporovat italské spisovatele. Za svou životní partnerku si vybral Italku dvorní dámu císařovny Eleonory Dianu Marii markýzu Ippolito di Gazzoldo narodila se 1636 a zemřela 1688. V roce 1659 ho císař Leopold I. jmenován vyslancem v Benátkách. Jeho mise nebyla jednoduchá, v této době Rakousko bylo ve válce s Tureckem, ale republika svatého Marka s Tureckem obchodovala. Po svém návratu z Benátek, se ale vysokých dvorských funkcí nedočkal. Tomu zabránili jeho protivníci. Přesto měl i nadále přístup k císaři Leopoldovy. Zastupoval ho na českých sněmech jako hlavní komisař. Později Humprecht zastával spoustu úřadů ve statní správě, stal se i místodržícím v Čechách a obdržel také řád Zlatého rouna. Od zchudlé větve rodu, od vzdáleného bratrance bezdětného Jana Heřmana Černína z Chudenic zemřel 1707, koupil Humprecht v roce 1678 prastaré rodové panství Chudenice, aby se nedostalo do vlastnictví jiného rodu. V letech 1662-82 dal postavit Černínský palác na Hradčanech, pravděpodobně největší barokní budovu v Praze, kde od roku 1919 sídlí ministerstvo zahraničních věcí. Humprecht měl sice velké ambice, ale knížetem být nechtěl. Podle rodové tradice mu to měl císař nabídnout a Humprecht mu na to měl odpovědět: Proč? Jsem přece českým pánem. Podle svědectví byl hrabě šlechetný ke svým úředníkům i poddaným. Důsledně pečoval i o zájmy svých potomků. Měl dva syny staršího Heřmana Jakuba Gottlieba Černína z Chudenic a mladšího Tomáše Zachariáše Černína z Chudenic. Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic zemřel na zámku v Kosmonosech 3. března 1682 a byl pochován v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jeho srdce bylo slavnostně uloženo do cínové schránky a slavnostně uloženo do Černínské kaple v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.
Autor: Wappengrafik erstellt von LeoDavid – Blasonierung und alte Wappenabbildungen; vgl. Herby na turystycznych szlakach, CC0,
Zajímavosti
Západočeský alchymista
Západočeský alchymista – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
V předbělohorské době, kdy zdejší hrad držel Linhart Colonna z Felsu, jenž patřil k předním osobnostem stavovské opozice, zde byla alchymistická laboratoř. Pracoval tu Jakob Tentzel, jehož pojednání o alchymii se nalézá ve sborníku z pražského Národního muzea De metallis diversi tractatus.
Martin Stejskal: Labyrintem tajemna, Paseka 1991, 1. 5. 2003
Odkazy
https://www.mesto-bochov.cz/e_download.php?file=data/editor/474cs_2.pdf
Použitá literatura
KRONIKA, MĚSTA, Bochova, panství Kysibl, města a hradu Andělská Hora, Radošova, Kozlova, Teleče
Michal Novotný disertační práce Z měšťanského domu, přes císařský dvůr na hrad Loket
Jan Halada Lexikon České Šlechty
Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy
