Albrechtice Pěnčín
Odkaz na mapy: Albrechtice Pěnčín
Albrechtice je vesnice, která je dnes součástí Pěnčína. Nachází se 1,5 km na sever od něj. Albrechtice a jejich okolí byly osídleny již v mladší době kamenné, což prokázal archeologický výzkum v roce 1901 provedený profesorem J. V. Šimákem, Karlem Buchtelou a řídícím učitelem K. Hrdinou. Od 6. století přicházejí do oblasti první Slované. V 9. a 10. století přecházejí zdejší hradiště do rukou Přemyslovců, u kterých se soustřeďuje veškerá moc, a stávají se správními centry rodícího se Českého státu.
V roce 1981 byly v Albrechticích při zemních pracích, které probíhaly při stavbě usedlosti čp. 1, nalezeny železní lupy (struskové železo), kousky mazanice a uhlíčky, které pravděpodobně pocházely s pozdního středověku. První historické doklady o osídlení oblasti středního Pojizeří jsou z přelomu 12. a 13. století, kdy se začala zakládat nová města a postupně se začal osídlovat venkov. Díky tomu vzniklo během 12. století na severovýchodě Čech rozsáhlé ucelené panství Markvarticů, které se ve 13. století rozkládalo od Mladoboleslavska na sever k Jablonnému a na severovýchodě od Českodubska přes Turnovsko až do Podkrkonoší.
V roce 1159 dostali Markvartici od krále Vladislava II. klášter Hradiště, jehož majetek sahal na severu až k Rychnovu, na západě k Mohelce, na jihu tvořily hranice vsi Rohozec a Daliměřice a dále svijanským obvodem zpět ke klášteru. Hospodářská správa jednotlivých obvodů byla vykonávána prostřednictvím dvorů. Později však byla větší část klášterního majetku za určitých podmínek rozdělena mezi poddané. Ti měli za povinnost odvádět dvakrát ročně peněžní dávky, naturální dávky a robotní povinnost.
Albrechtice bylo drobné vladycké panství na hranicích rozsáhlé markvartické državy. První zmínka o něm pochází ze 14. století, kdy je získal rod Tistů z Libštejna. 5. listopadu 1398 zastavil Václav IV. Oldřichu Tistovi Bezděz, Potštejn a Albrechtice. Později Albrechtice získal Oldřichův syn Petr do trvalého držení a Tistové přijali přídomek z Albrechtic.
První se takto psal v roce 1412 Petr Tista z Albrechtic. Tistové udržovali blízké vztahy s královským dvorem. V roce 1437 dostal Petr darem od krále Zikmunda poddané v několika vesnicích, čímž se panství Albrechtice rozšířilo. V 15. století vlastnili panství Petrovi synové Oldřich, Petr, Mikuláš a Bohuš. V roce 1520 však už vystupuje v listinách jako vlastník Purhart Novohradský z Kolovrat, který Albrechtice prodal Alšovi ze Sovince. Na počátku 16. století se albrechtické panství skládalo z tvrze a dvora v Albrechticích, vesnic Zásada, Slavíkov, Kamení, Svojkov, Radimovice, Sedlejovice s „lukami, porostlinami, vrbinami, luhy, kurmi, vejci, robotami, mlejny, které se nacházely v Slavíkově a Sedlejovcích, rybníky, haltéři aj.“ Po Alšovi zdědil panství jeho syn Jan.
Ten je okolo roku 1548 prodal Kryštofu Kyjovi z Kyjova za 1 325 grošů. Po jeho smrti v roce 1573 vlastnil panství jeho syn Jan a po Janovi je v roce 1581 zdědil zase syn Adam. Po Adamovi se ujali panství jeho synové Jaroslav, Rudolf a Kryštof. Ti po porážce stavů na Bílé hoře odmítli konvertovat ke katolické víře a raději emigrovali.
Předtím však svůj majetek za 16 000 kop míšeňských prodali 23. května 1628 Albrechtu z Valdštejna. Ten však nezaplatil celou částku a ponechal albrechtické panství jako frýdlantské léno rodu Kyjů. Za bratry panství spravovala jejich matka Anna Marie z Kyjova. V roce 1631 za saského vpádu se bratři na krátký čas vrátili a panství se jim podařilo vymanit z Valdštejnova područí. Tohoto nedovoleného návratu využil Albrecht z Valdštejna v roce 1633 k nyní již bezplatnému získání tohoto panství, jako pokutu za spáchaný čin. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 byly jeho statky zkonfiskovány a připadly císařské komoře, která albrechtické panství darovala za zásluhy plukovníku Danielovi Beygottovi z Reinerstadtu. V roce 1644 mu jej potvrdila dědičně. Ten panství vlastnil ještě v polovině 17. století.
Albrecht z Valdštejna (1583–1634), portrét.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
V té době bylo však již podle visitační komise z roku 1654 zpustlé. Zničené panství zdědily jeho nezletilé děti, kterým poručnici dělala jejich matka Eva Anna Nymisová. Protože její manžel zanechal velké dluhy, prodala Eva Anna 1. března 1669 albrechtické panství rytíři Vincentu de Lamotte z Frintroppu za 13 000 rýnských zlatých.
Tehdy k panství patřily statek Albrechtice, Sychrov a Sedlice (Sedlejovice) s dvory poplužními a vesnicemi Kamení, Zásada pod rybníkem, Sedlovice a Slavíkov a další. Po jeho smrti zdědil albrechtickou část majetku prvorozený syn Jan Jakub. Ten centrum panství v roce 1690 přesídlil do Sychrova, kde si vybudoval nový jednopatrový panský dům. Celková obnova panství však postupovala velmi pomalu.
Samotné Albrechtice přestaly být centrem panství, které však i nadále neslo jejich jméno. V roce 1697 byla k Albrechticím připojena ves Kamenice, které se třicetiletá válka nedotkla. V roce 1740 se rozhodl Ignác František, syn Jana Jakuba, albrechtické panství prodat hraběti Josefu z Valdštejna, který je připojil pod svijanské panství. V té době byla v Albrechticích jedna chalupa, ke které patřily pouhé tři strychy polí.
Po čtyřech staletích tak ztratily Albrechtice samostatnost. V roce 1760 zdědil panství Emanuel Filibert. V druhé polovině 18. století se Albrechtice začaly pomalu rozrůstat. V roce 1790 už měly 23 chalup a bydlelo zde 167 obyvatel.
V roce 1814 se svijanského majetku ujal František Adam z Valdštejna, který po čtyřech letech zrušil uvolnění, které zavedl Josef z Valdštejna v roce 1793, kdy se poddaní mohli vykoupit z robotní povinnosti.
Těžké postavení poddaných se zlepšilo až v roce 1820, kdy svijanské panství přešlo do vlastnictví francouzského šlechtice Karla Alaina knížete Rohana. Éru feudálního společenského řádu ukončily zákony vydané v letech 1848 – 1849. Život obcí jako správních celků se změnil díky proměnám státní správy. Byla zavedena obecní samospráva, do které byli od roku 1850 voleni zástupci. Vnitřní problémy obce řešila obecní samospráva, v jejímž čele stál starosta. V té době Albrechtice připadly k obci Kamení. Na počátku sedmdesátých let 19. století bylo v Albrechticích 23 domů a žilo zde 154 obyvatel. V letech 1869 – 1950 byly osadou obce Kamení, od roku 1961 pak jako místní část příslušící k obci Pěnčín. V současné době je zde evidováno 25 adres a 33 trvale žijících obyvatel.
Tvrz
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Inspirace: místo zaniklé tvrze Albrechtice (fotodokumentace, hrady.cz – Jiří Čížek)
Tvrz je poprvé zmiňována v roce 1405, kdy Albrechtice vlastnil Oldřich Tista z Libštejna. Jeho potomci tvrz společně s panstvím drželi po celé 15. století. Pravděpodobně počátkem 16. století za držení Albrechtic rodem Kyjů z Kyjova tvrz vyhořela a její tehdejší majitelé Jaroslav, Rudolf a Kryštof si vystavěli novou rodovou tvrz v nedalekém Svojkově, dnešním Sychrově. 23. května 1628, kdy panství prodávali Albrechtu z Valdštejna, byla tvrz vedena již jako vyhořelá. Po tvrzi, která stávala na pozemcích dnešního domu čp. 1, se do dnešních dnů nedochovaly žádné stopy.
Nejpodrobnější popis je zaznamenán v Soupisu historických a uměleckých památek, které byly vydány v roce 1909 a jejichž autorem je J. V. Šimák: „Její městiště trvalo v základech při gruntu čp. 1 donedávna, sousedé však většinu kamene rozebrali. Na západ od cesty proti čp. 2 je plocha tvrziště prorostlá stromy, je obdélná, pravoúhlá, 16 m dlouhá, 20 m široká a výše nad okolí je 1 – 1,5 m. Při jižní straně je zvýšený základ okrajního podlouhlého stavení. Při západní straně je rovněž základ, a to úhelní kamenné zdi asi 1 m široké. Severní strana je skopaná v mělký svah, východní svah lze sledovat ještě 5 m jižně, poté se ztrácí. Rovnoběžně s tvrzištěm běží dole na sever a východ 9 m daleko, základy hradby silné na 3 – 4 m v pravém úhlu asi 15 m na každé straně, dále pak přestávající. Pod tvrzištěm západním směrem jsou rozkopané základy menšího, snad věžového stavení, a ještě níž na západ je zbytek náspu na okraji rokle.
Zámek
V letech 1669 – 1690 vybudoval Vincent Lamotte z Frintropu v Albrechticích vedle vyhořelé tvrze malý zámeček, který se však nikdy nestal panským sídlem, protože v té době byl Vincentovým hlavním sídlem Jesenný. V roce 1750 je již uváděný jako zpustlý. Stál na místě budovy čp. 2 a původně byl dvoukřídlý a jednopatrový.
Podle Soupisu historických památek od J. V. Šimáka z roku 1909 vypadal takto: „Zbývá z něho jenom severní roh někdejšího západního průčelí, a to v pouhém přízemí. Svrchní sešlé patro zrušil nynější majitel a nahradil jej krovem. Stavení pravoúhlé 16,5 m dlouhé, 8,15 m široké, k němuž se z jihu pojí nově zabudované stodoly, stáje a grunt č. 22 na starých základech průčelí. Kus k východní zdi vybíhající severně, svědčí, že zámek měl i křídlo severní, prý ještě o šedesát kroků dál, ale nikde nezůstaly stopy. Dveřmi prostého barokního ostění vejde se do nízké chodby s valeným stropem. Z ní vpravo nejdříve vedou schody do podkroví, dál vchod do chléva, jenž je nově přizděný, a nejdál jsou dveře do starého hlubokého sklepa. Zadní prosté dveře jsou do nového dřevěného přístěnku. Vlevo z chodby se vejde prostinkým vchodem do světnice, která je téměř čtvercová, o šířce 6 m a délce 6,2 m. Strop je mocná valená klenba o dvou polích s hlubokými výsečemi.
Vlastníci
Markvartici
Markvartici je jméno někdejšího starobylého rodu, který patří mezi nejstarší zakladatelské rody české a moravské šlechty. Protože ve 12. století nebyla používána příjmení, není možné s jistotou vytvořit rodovou posloupnost nejstarších Markvarticů. V roce 1159 je doložen nejstarší člen Markvart, podle kterého dostal celý rod jméno. Za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců získal rozsáhlé území v povodí řeky Jizery. Jeho potomci založili na tomto území mnoho hradů, měst a klášterů a rozdělili se na mnoho větví: z Března, z Dětenic, z Hruštic, z Lemberka, z Michalovic, z Ralska, z Polné, z Rohozce, z Rotštejna, z Valdštejna, z Vamberka, z Velešína a ze Zvířetic. Zprvu používali česká i německá jména, proto není jisté, zda byl rod původem ze Saska nebo částečně poněmčený. Na začátku 13. století nosili Markvartici v erbu lva (lvici), někdy ve skoku někdy kráčejícího. Jaké barvy měl, nevíme, protože jeho podoba je známá pouze z pečetí. Klenotem většiny Markvarticů bývala křídla. Od konce 13. století erb lva (lvice) v některých liniích rodů zcela zmizel.
Autor: Vlastní tvorba založená na: [1], CC BY-SA 4.0,
Klášter Hradiště nad Jizerou
Klášter Hradiště nad Jizerou byl pravděpodobně založen v roce 1145, někdy se uvádí i letopočet 1177. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1184. Zda byl založen benediktiny nebo cisterciáky nelze doložit. Jisté je, že vznikal za významné finanční pomoci rodu Markvarticů. V roce 1281 byl rozpuštěn konvent. Největší rána pro klášter přišla v roce 1420, kdy byl vypálen Orebity. Při tomto požáru shořela i bohatá klášterní knihovna. V roce 1556 zahájil Jiří Labouňský z Labouně na troskách kláštery stavba renesančního zámku s malým pivovarem. V roce 1612 začal s rozšiřováním zámku Václav Budovec z Budova. Po bitvě na Bílé hoře přešel zámek do rukou Albrechta z Valdštejna. V roce 1852 byl zámek přestavěn rodem Waldstein-Wartenberg na pivovar. Pivovar je v bývalém klášteře dodnes. Vaří se zde pivo Klášter, které dostalo své jméno právě podle kláštera. V tomto roce také začaly archeologické průzkumy, které s přestávkami pokračovaly až do roku 1999.
Oldřich Tista z Libštejna
Oldřich Tista z Libštejna se narodil v první polovině 14. století a zemřel v roce 1379. Pravděpodobně byl polské národnosti. V letech 1354 – 1371 zastával úřad purkrabího na hradě Bezděz. Po roce 1371 předal úřad svému synovi Oldřichovi a přebývat v Bělé po Bezdězem. Dozoroval výstavbu hraničního hradu Karlsfried v Žitavských horách a založil Velký rybník pod hradem Bezděz, který dokončil v roce 1366. Dnes se jmenuje Máchovo jezero. Okolo roku 1361 si vystavěl na skalnatém ostrohu nad Berounkou hrad Libštejn, podle kterého přijal svůj přídomek. Měl syna Oldřicha.
Autor: I, Zkf, CC BY 2.5,
Oldřich Tista z Libštejna ml.
Oldřich Tista z Libštejna ml. Byl synem Oldřicha Tisty z Libštejna. Zastával stejně jako jeho otec úřad purkrabího na hradě Bezděz. 5.listopadu 1398 dostal od Václava IV. do zástavy hrad Bezděz, Potštejn a Albrechtice. Albrechtice získal později do trvalého držení. Měl syna Petra.
Petra Tista z Albrechtic
Petr Tista z Albrechtic získal v roce 1437 od Zikmunda 2 poddané v Daliměřicích, 1 poddaného ve Svojkově a po 4 poddaných v Lažanech, ve Vyskři a v Nudvojovicích. Byl prvním, kdo se psal s přídomkem „z Albrechtic“. Poprvé je takto zmiňován v roce 1412. Měl čtyři syn Oldřicha, Petra, Mikuláše a Bohuše.
Oldřich Tista z Albrechtice
Mikuláš Tista z Albrechtice
Petr Tista z Albrechtice
Bohuš Tista z Albrechtic
Novohradští z Kolovrat
Novohradští z Kolovrat se v 70. letech 15. století oddělily od rodu Bezdružických. Zakladatelem této větve byl Albrecht Kolowrat a Bezdružic, který získal 2. května 1465 od krále Jiřího z Poděbrad svolení k vybudování hradu nedaleko Jimlína. Hrad nazval Nový a podle něho se začala v roce 1473 tato rodová větev nazývat Novohradskými. Jejich dalšími majetky byly Buštěhrad, Košátky, panství Mělník, Libochovice, Krásná Hora, Lnáře, Vimperk nebo palác na Hradčanském náměstí. Posledním členem této rodové linie byl František Antonín, který zemřel v roce 1802.
Autor: Barbora Solperová
Purkhart Novohradský z Kolovrat
Purkhart Novohradský z Kolovrat zemřel v roce 1532. Byl čtvrtým synem Albrechta Novohradského z Kolovrat a jeho ženy Kateřina z Kostelce. Dvakrát se oženil. Jeho první manželkou byla Magdalena z Valdštejna, se kterou měl dceru Johanku, a syny Jana (+1556) a Albrechta (+1556). Druhou se stala Anna Novohradská z Kolovrat rozená Trčková z Lípy.
Autor: Barbora Solperová
Páni ze Sovince
Páni ze Sovince byli starý šlechtický rod, který pocházel z rozrodu Hurtoviců. Za zakladatele rodu se považuje Pavel, který byl v letech 1299 – 1302 podkomořím olomouckého biskupství. Jeho synové Pavel a Vok vystavěli hrad Sovinec. Jako první s přídomkem „ze Sovince“ je v roce 1322 zmiňován Pavel. Jako erb měli polcený štít, jehož pravá polovina byla červená a levá stříbrná a v ní šikmá černá břevna. Na štítě byla kolčí přilba s točenicí. V klenotu jsou rohy s obrazem štítu.
Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody
Aleš ze Sovince
Aleš ze Sovince byl synem Jindřicha ze Sovince a Doubravice. Sídlil v Čechách a měl úzké vazby s Krajíři z Krajku. V letech 1509 – 1512 se zdržoval v Turnově. V roce 1520 pak zakoupil tvrz, dvůr a ves Albrechtice. V roce 1526 je zmiňován jako jeden z úředníků na panství Hrubý Rohozec. Měl syna Jana a dceru Veroniku. Poslední zmínka o něm je z roku 1529 při placení zemských daní.
Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody
Jan ze Sovince
Jan ze Sovince byl synem Aleše za Sovince. Albrechtické panství prodal v roce 1548 Kryštofu Kyjovi z Kyjova a v roce 1554 zakoupil panství toužetínské, k němuž později přikoupil ještě další vesnice. Poté se ujal dědictví i dluhů po vymřelém rodu pánů ze Sovince, kteří sídlili v Paloníně na Litovelsku. Zde také pravděpodobně v roce 1580 zemřel jako bezdětný. Majetku se ujala jeho sestra Veronika.
Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody
Kryštof Kyj z Kyjova měl syna Jana.
Jan Kyj z Kyjova byl synem Kryštofa z Kyjova. Zemřel v roce 1580.
Adam Kyj z Kyjova byl synem Jana Kyje z Kyjova. Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil s Kateřinou Gerštrofkou, které v roce 1588 daroval tvrz Albrechtice. Druhou manželkou pak byla Anna Marie z Kyjova, se kterou měl syny Rudolfa, Jaroslava a Kryštofa. Poslední zmínka o něm je ještě z roku 1615.
Rudolf, Jaroslav a Kryštof Kyjové byli synové Adama Kyje z Kyjova a Anny Marie z Kyjova. Hlásili se k utrakvistické víře a po porážce na Bílé hoře odmítli konvertovat ke katolickému vyznání. Po obnovení zřízení zemského si raději v roce 1628 zvolili emigraci a odešli do Saska. Odtud se v roce 1631 nakrátko vrátili spolu se saskou armádou, ale již v roce 1633 emigrovali natrvalo.
Albrecht z Valdštejna
Albrecht z Valdštejna se narodil 24. září 1583 a zemřel 25. února 1634. Byl synem Viléma IV. Valdštejna na Hostinném a Markéty Smiřické ze Smiřic. V roce 1609 se oženil s Annou Lukrecií Nekšovnou z Landeka na Vsetíně, Lukově a Rymicích. Manželství zůstalo bezdětné. Po druhé se ženil 9. června 1623 a jeho manželkou byla Isabela Kateřina hraběnka z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodily dcera Alžběta. 7. června 1623 byl povýšen do stavu říšského knížete, 29. srpna se stal frýdlantským knížetem, 13. června 1625 vévodou frýdlantským, 16. února 1628 vévodou zaháňským a hlohovským a 15. července 1630 vévodou meklenburským. Svou vojenskou kariéru zahájil po studijních cestách po cizině v Uhrách. Před rokem 1609 konvertoval ke katolictví. Byl Matyášovým přívržencem, ale ve službách stavů. Tuto dvojí hru praktikoval po celý svůj život. Před bitvou na Bílé hoře přešel na stranu Ferdinanda II. Císařem byl často zbavován velení, ale vždy byl opět povolán zpět jako nepostradatelný vojevůdce. Obdržel titul generalissima. Nakonec však byl v Chebu 25. února 1634 úkladně zavražděn. Byl velmi ctižádostivý a velmi schopný šlechtic s obchodním duchem. Byl nepochybně jedním z nejúspěšnějších kariéristů v našich dějinách. Pro splnění svých záměrů dokázal být i velmi bezohledný. Obohacoval se z žoldu, daní a z různých finančních operací. Ne zcela po právu získal obrovské dědictví po pánech Smiřických a skoupil mnoho zkonfiskovaných majetků. Byl však také velmi pověrčivý a pevně věřil v horoskopy, které si dával pravidelně vypracovávat. Některé pro něj vytvořil i slavný astronom Johanness Kepler. Společně s Karlem u Lichtenštejna a židovským finančníkem Baševim se podílel na padělání mincí. Koncem 20. let 17. století vytvořil na území Čech prakticky samostatný stát – vévodství frýdlantské.
Daniel Beygott z Remerstadtu
Petr František z Nymisu zemřel v roce 1668. Za manželku měl Evu Annu z Nymisu.
Lamotte de Frintrop
Lamotte de Frintrop byl šlechtický rod, který původně pocházel z Francie. Do Čech se dostal s císařskou armádou v roce 1620. Jako první přišel Pierre Antoine de la Motta, který se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Získal hodnost nejvyššího velitele jízdy. Zemřel v roce 1622 a je pohřben v Pardubicích v kostele Zvěstování Panny Marie. Jeho ovdovělá manželka Gertruda, rozená von Sehiffelberg vlastnila statky Poustka a Boleslav na Frýdlantsku. V roce 1627 koupila od Albrechta z Valdštejna za 30 000 zlatých hrad Navarov, který byl v roce 1644 z příkazu pražského místodržícího zbořen. Lamottové v té době však již přesídlili do Jesenného. Po smrti Gertrudy v roce 1664 se o majetek rozdělili její tři děti syn Václav a dcery Marie Magdalena a Marie Angela.
Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0
Vincent de Lamotte de Frintrop
Vincent de Lamotte de Frintrop zemřel v roce 1680. Byl synem Pierra Antoina de la Motta a jeho ženy Gertrudy, rozené von Sehiffelberg. Při švédském vpádu do Čech v roce 1643 udatně bránil s pouhými 27 muži Navarov, jeho tehdejší sídlo. Nakonec se však museli vzdát a Vincent byl na osm měsíců uvězněn v hradní věži. 10. dubna 1657 byl povýšen do rytířského stavu Království českého. Oženil s Helenou Kateřinou de la Cron. Z manželství se narodili dva synové Jan Jakub (+1733) a Maxmilián Rudolf (+1736).
Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0
Jan Jakub de Lamotte byl synem Vincenta de Lamotte a jeho manželky Heleny Kateřiny de la Cron. Měl syna Ignáce Františka.
Ignác František de Lamotte byl synem Jana Jakuba de Lamotte. Zemřel v roce 1747 bezdětný.
Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0
František Josef Jiří z Valdštejna – Vartenberka
František Josef Jiří z Valdštejna – Vartenberka se narodil 24. dubna 1709 – zemřel 2. února 1771. Byl synem Františka Josefa z Valdštejna a jeho ženy Marie Margarety Černínové. Byl zakladatelem duchcovsko-litomyšlské linie rodu Valdštejnů, která v roce 1901 vymřela po meči. Společně se svým bratrem Vincencem získali 16. srpna 1758 od císařovny Marie Terezie privilegium k užívání titulu pán z Vartenberka, po vymřelém rodu těchto pánů. Od té doby se psali Valdštejn-Vartenberk. Zároveň jim byl polepšen štít dvěma vartenberskými zlato-černě polcenými štítky, které obtočí zelený drak. Dále modrým a zlatým lvem jako štítonošů a modrým hraběcím pláštěm, jenž splývá z hraběcí koruny, nad kterou jsou tři přilbice s klenoty. 24. dubna se oženil s Marií Josefou z Trauttmansdorffu, dcerou jeho přítele Františka Václava z Trauttmansdorffu. Svědkem jim byl sám slavný vojevůdce Evžen Savojský. Z manželství se narodili dva synové Emanuel Filibert a Jiří Kristián a šest dcer. V roce 1757 zemřela Marie Josefa a František Josef v roce 1760 vstoupil do kapucínského kláštera v Českých Budějovicích, kde také zemřel.
Autor: Bastian, CC BY 3.0,
Emanuel Filibert z Valdštejna – Vartenberka
Emanuel Filibert z Valdštejna – Vartenberka se narodil 2. února 1731 a zemřel 22. května 1775. Byl synem Františka Josefa z Valdštejna-Vartenberka a jeho manželky Marie Josefy z Trauttmannsdorffu. Zastával úřad císařského komorníka. V roce 1760 zdědil po svém otci rodové fideikomisní panství Duchcov s Horním Litvínovem a alodiální panství Záluží. V Duchcově vybudoval textilní manufakturní výrobu na punčochové zboží. Pod jeho správou byla také zahájena těžba uhlí na dole Svatá Trojice. 21. května 1754 se oženil s Marií Annou Terezií z Lichtenštejna. Z manželství se narodilo pět synů Josef Karel Emanuel, Jan Bedřich Paternus, František Adam, Ferdinand Arnošt a Maxmilián Josef a šest dcer Marie Kristýna, Marie Antonie, Marie Anna, Marie Alžběta, Marie Terezie a Marie Ludovika.
Autor: Bastian, CC BY 3.0,
František Adam z Valdštejna
František Adam z Valdštejna se narodil v roce 1759 a zemřel v roce 1823. Byl synem Emanuela Filiberta z Valdštejna – Vartenberka a jeho manželky Marie Anny Terezie z Lichtenštejna. Byl maltézským rytířem. Původně si začal budovat vojenskou kariéru v bojích s Turky. Později se však stal pilným botanikem a autorem díla o vzácných uherských rostlinách. Svůj botanický herbář odkázal Národnímu muzeu v Praze.
Autor: Bastian, CC BY 3.0,
Rohanové
Rohanové jsou šlechtici bretonského původu. Jejich jméno je odvozeno od Rohanu v Morbihanu. Po začlenění Bretaně do Francie se velmi brzy dostaly mezi významné francouzské rody. Za zakladatele rodu je považován Alan I. z Rohanu, který poprvé v roce 1118 použil titul vikomt. Další členové později získali tituly hrabě a kníže z Rohanu. Čtyři členové rodu se stali kardinály. Jindřich II. Rohan byl bratrancem Jindřicha Navarského, vůdce hugenotů a pozdějšího francouzského krále. Rod se během doby rozdělil na několik větví, z nichž některé odešli z Francie a dodnes žijí v Rakousku nebo Spojeném království.
Autor: Vlastní dílo, CC BY 3.0,
Karel Alain kníže Rohan
Karel Alain kníže Rohan se narodil 18. ledna 1764 a zemřel 24. dubna 1836. Pocházel z větve Rohan-Guémené, ze které pocházela řada významných osobností jako např. Intrikánka Marie de Rohan, provdaná vévodkyně de Luynes anebo kardinál Rohan, který byl zapletený do náhrdelníkové aféry. Tato větev hrála také důležitou roli v řadách royalistické kontrarevoluce, kdy byla ve službách Velké Británie a Rakouska. Během Velké francouzské revoluce Rohanové emigrovali a tato větev našla azyl v Rakousku. Za Napoleonova císařství byla hlava rodu Karel Alain v roce 1809 odsouzen k smrti, protože se odmítl vrátit do Francie a uznat Napoleonovo císařství. Po restauraci Bourbonů došlo k normalizaci, nicméně ani poté se Karel Alain domů nevrátil. V roce 1820 si vybudoval venkovské sídlo na Sychrově, kde zůstal až do své smrti. Karel Alain se narodil jako nejstarší syn Henriho Louise de Rohan a jeho manželky Victorie de Rohan. Již v mládí se připravoval na vojenskou kariéru, kterou uplatňoval v době vypuknutí Velké francouzské revoluce, kdy byl majitelem pluku. V roce 1792 vstoupil do služeb Velké Británie a v roce 1798 přešel do služeb Rakouska, za které bojoval v severní Itálii. V roce 1807 získal hodnost polního podmaršálka. Aktivní službu opustil v roce 1815. V roce 1809, po smrti svého otce, se stal hlavou rodu a usadil se v Čechách na panství Svijany. V roce 1801 byl vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie a v roce 1823 pak Řádem zlatého rouna.
Autor: Vlastní dílo, CC BY 3.0,
Zajímavosti
Pivovar Klášter
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Pivovar Klášter patří do pivovarské skupiny Pivovary Lobkowicz Group. Své jméno získal podle cisteriáckého kláštera Hradiště, který byl založen ve druhé polovině 12. století. Jako první zde začal vařit pivo Jiří Labouňský z Labouně, který zde svůj pivovar založil v roce 1570. V roce 1864 zde rod Valdštejnů nechal zbudovat jeden z nejmodernějších pivovarů své doby, což byl začátek moderního pivovarnictví v Klášteře. V roce 1869 pivovar vyhořel. Koncem 19. století však už zase patřil mezi sedm největších pivovarů v českých zemích. Budovy postavené před necelými 150 lety slouží k výrobě piva dodnes.
Odkazy
http://www.pencin-obec.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Markvartici
https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tista_z_Hed%C4%8Dan
https://www.historickaslechta.cz/prehled-rodu
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_ze_Sovince
http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/413-pardubicka-sbirka-peceti-6-cast/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rohanov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Alain_de_Rohan
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vald%C5%A1tejnov%C3%A9
