Autor: Neznámý – Registr komunálních symbolů, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7435184

Okaz na mapy.cz: https://mapy.cz/zakladni?q=Albe%C5%99ice&source=ward&id=320959&ds=1&x=13.1698789&y=50.1638833&z=14

Albeřice německy Alberitz leží asi 8 km severně od Žlutic a 22 kilometrů jihovýchodně od Karlových Varů. Patří k těm několika místům vojenského újezdu, ve kterých se život nezastavil. Bývalo tu služebné léno hradu Bochova, které patřilo Swachovi.

První písemná zmínka o Albeřicích pochází z roku 1378, kdy zde císař Karel IV. mimo jiné koupil i statek Swacha z Albeřic. Tento statek pak propůjčil 1. září 1378 jako léno Borešovi z Rýzmburka. V roce 1486 patřily Albeřice již Jindřichovi z Plavna a ležely ve služebném lénu hradu Hartenštejna. Další listinná zmínka o nich pochází z roku 1508, kdy paní Anna z Albeřic prodávala 11. května svůj dům na pražské Malé Straně. Anna z Albeřic byla posledním držitelem, který se psal s predikátem po vsi. Albeřice poměrně často střídaly držitele.

zřícenina hradu Hartenštejn

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

V roce 1513 patřil albeřický statek pod panství Luka a jako majitel je zmiňován Jiljí Štampach ze Štampachu. Po něm držel statek Mikuláš Štampach ze Štampachu. Okolo roku 1523 jeho syn Kryštof. Od roku 1579 se panství dostalo do držení Mikuláše Štampacha ze Štampachu a po jeho smrti jej vlastnili až do 1588 jeho synovci Abraham, Kryštof a Adam, kteří je prodali Janu Prollhoferovi z Purkersdorfu.

Někdy mezi lety 1572 – 1577 došlo k zániku manské závislosti na majitelích Hartenštejna. Jan zemřel roku 1604 a po něm majetek zdědil jeho syn Fabián Šebestián, který je zde uváděný ještě roku 1608, kdy k panství Luka získal ještě Verušičky a Týniště. Roku 1615 už ale Luka vlastnila vdova po Fabiánovi Anna Kateřina, rozená ze Štensdorfu, znovu provdaná Lochnarová z Palic. Tento rod vlastnil Luka a Verušičky minimálně do roku 1651. Berní rula z roku 1654 uvádí Albrechtice u panství Luka, které patřilo Volfgangu Libštejnskému z Kolovrat.

V této době patřilo ke statku pět celých vsí, Albeřice, Luka, Radošov, Tis u Luk, Verušičky a převážný díl vsi Hřivínova. V Albeřicích tehdy žili jen 3 sedláci a 2 chalupníci, další čtyři statky byly pusté. Nejpozději v roce 1676 se majitelem panství stal Antonín Jan Libštejnský z Kolovrat. Po jeho smrti v roce 1699 zdědil majetek jeho nezletilý syn Václav Ferdinand, kterému dělali poručníky jeho matka Marie Maxmiliána Veronika a Maxmilián Lev Libštejnský z Kolovrat.

Statek byl však velmi zadlužený, a proto byl v roce 1709 proveden soudní odhad a následně byl prodán. V té době Albeřice se opět spojily s Verušičkami a vytvořily samostatný statek pod názvem Verušičky. V roce 1711 koupil tento statek František Helfried Voračický z Paběnic, který jej v roce 1715 prodal Františku Ladislavu Josefovi Nesslingerovi ze Schelchengrabenu.

Verušičky

Autor: Jan Polák, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=44615581

Roku 1741 koupila Verušičky Marie Alžběta Kfelířová ze Zakšova, která je vlastnila až do roku 1758, kdy jej prodala Františku Xaverovi Putzovi z Breitenbachu na Lukách a Budově, který je opět spojil se statkem Luka. K tomuto spojenému dominiu patřilo sedm vsí, Albeřice, Budov, Hřivínov, Luka, Radošov, Tis u Luk a Verušičky. Podle tereziánského katastru náleželo po spojení statků roku 1758 k dominikálu 1292, 1 strychu polí, 125 strychů lad, 75 strychů pastvin, 433 strychů lesů, 423,2 strychu porostlin, louky na 397,5 vozu sena a 13 rybníků (násadní na 95 kopa výtažní na 17 kop). V Albeřicích, Budově, Lukách a Verušičkách se nacházely vrchnostenské dvory. K velkostatku patřil také pivovar, vinopalna, draslárna, hospody, masné krámy, pekárny a nacházelo se zde pět mlýnů, většinou o jednom či dvou kolech.

Rustikál byl o něco menší. Náleželo k němu 1656,3 strychu polí, 147,3 strychu lad, 133 strychů pastvin, 98,1 strychu lesů a louky na 460 vozů sena a hospodařilo na něm 154 hospodářů. 16. října 1774 František Xaver Putz z Breitenbachu prodal statky za 115 846 zlatých a 40 krejcarů Františku Antonínu z Nostitz-Riencku, který provedl formální proměnu statků na „panství Verušičky“. Po jeho smrti zdědil panství na základě rodinné smlouvy jeho syn Friedrich, který jej prodal v roce 1798 za 220 000 zlatých Kašparu Friedrichovi Josefovi z Overschie.

Po jeho smrti převzal v 1806 panství jeho syn Renatus, který je téhož roku předal sestře Alexandrině Františce, která však již v roce 1808 zemřela a panství opět převzal Renatus. Ten je v roce 1810 prodal za 320 000 zlatých Karlovi z Thysebaertu, který je v roce 1828 přenechal svému synovi Augustovi. V roce 1830 August panství prodal Janu Antonínu Hladíkovi, který je roku 1838 postoupil své dceři Antonii.

V roce 1863 koupili velkostatek Helidor a Klementina Heidlerovi a ti jej prodali v roce 1865 obchodní společnosti Heinrich Küstner et Comp. z Lipska. V roce 1872 byl velkostatek převeden na Wilhema Küstnera. 9. ledna 1879 jej koupili August Gutte a Franz Wilhelm. Ti velkostatek rozdělili a samotné Verušičky prodali v roce 1879 Josefu a Wihemině Hetzelovým von Helldorf a v roce 1880 pak Luka a Albeřice Emanuelovi a Franzisce Katharině Milnerovým. Ti v roce 1906 odprodali dvůr Luka. Správa velkostatku se tak přesunula do Albeřic.

Kolem roku 1910 si albeřické hospodářství pronajal židovský nájemce Abeles. Po jeho odchodu byly pozemky rozparcelovány a velkou část si koupili domkaři a malí zemědělci z Albrechtic. V roce 1921 žilo v Albeřicích 145 obyvatel ve 33 domech, z toho pouze jeden Čech. Na 20 ha polí zde hospodařili jen čtyři sedláci.

Fungoval tu také krám, řeznictví, dva hostince a pracoval zde kovář. Po začlenění Albeřic do Vojenského újezdu Hradiště na počátku 50. let 20. století byla velká část původní vsi srovnána se zemí. Albeřice nebyly nikdy celkově opuštěny. V roce 2004 zde žilo 119 osob ve třech nově vystavěných panelových domech a pouze dvou rodinných. V obci se nachází posádkový dům armády VVP Hradiště, obchod, knihovna.

Zámek

Albeřice zámek

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Někdy okolo roku 1785 byl v západní části vesnice Albeřice postaven menší vrchnostenský zámek, který sloužil potřebám místní šlechty. V roce 1850 patřil k zámku poplužní dvůr s ovčínem. V roce 1880 koupil spolu s panstvím zámek dr. Emanuel Milner se svou ženou. V majetku rodiny zůstal zámek až do roku 1945. Dr. Milner vybudoval v zámku pension pro dcery z tzv. lepších rodin. Po roce 1938 si zámek pronajala firma Adolf Rossbach, která vyráběla koberce. Ta zde zřídila ozdravovnu pro děti svých zaměstnanců. Po druhé světové válce byl zámek zabaven a převeden do majetku státu. Až do 80. let využíval dvůr i zámek státní statek, který jej však neudržoval. V roce 1987 musel být pro svou zchátralost zbořen

Zámek byl samostatně stojící obdélná patrová budova, krytá sedlovou střechou s několika vikýři. Průčelí zámecké budovy bývalo rozčleněno obdélnými okny s nadokenními římsami. Hlavní vstup byl veden plochým rizalitem, předstupujícím mírně před severovýchodní průčelí a zasahující ve střední části až do střechy. Vnitřní uzpůsobení stavby však neznáme, protože stavba zanikla bez stavebně historického průzkumu. Víme, však že jídelna byla pár schody oddělena od hudebního salónku, uzavíratelného skleněnými dveřmi a využívaného někdy i jako jeviště.

Vlastníci

Swach z Albeřic

Swach z Albeřic jeho predikát naznačuje možnost existence středověkého panského sídla na statku Albeřice.

Boreš z Rýzmburka

Boreš z Rýzmburka byl synem Boreše IV. z Rýzmburka. První listinná zmínka o Borešovi V. pochází z roku 1333, kdy je spolu se svým otcem a bratrem uveden na dvou listinách, kterými je stvrzen prodej zboží Kostomlaty a Ledvice. V roce 1360 doprovázel Karla IV. do Norimberku, kde se na jeho listině objevuje jako svědek. Od roku 1360 také začal působit jako dvorský sudí. V roce 1364 pobýval v doprovodu císaře na hradě Karlštejn a v roce 1365 jej doprovázel na cestě do Avignonu. V dokladech papežské kanceláře byl označován jako císařský rada. V září 1365 se Boreš zúčastnil císařových jednání s papežským sekretářem Francescem Brunim z Florencie. Na podzim pak cestoval s císařem nejprve na Moravu do Brna, a poté na uherský královský dvůr do Budína. Po návratu do Prahy byl pověřen dočasně úřad mistra komory. V březnu 1367 byl v Praze přítomen jednání o sňatku císařovny neteře Elišky, dcery jeho bratra Jana Jindřicha, s míšeňským markrabětem Vilémem. Společně s arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi, hofmistrem Burchardem z Hardeggu a Těmou z Koldic ručil za polovinu Eličšina věna, která činila 3000 kop grošů a měla být splacena později. V roce 1368 se podílel v Norimberku na několika jednáních, jejímž cílem mělo být uzavření zemského landfrýdu ve Francích. Byl také relátorem listin pro Schweinfurt, Norimberk a Cheb, které vydal Karel IV. v Praze. Závěrem roku 1370 úspěšně vyjednal Karlovým jménem nový landfrýd ve Francích. V březnu 1371 pak předal v Avignonu papeži císařovo poselství. V roce 1372 zase doprovázel Karla IV. do Mohuče, kde byl pověřen pacifikací žoldnéřské bandy, která zužovala oblast středního Porýní. Na jaře v roce 1373 jednal společně s Těmou z Koldic jménem císaře v Říši s hornošvábskými městy. Na počátku září 1378 byl Boreš v Norimberku, kde císař Karel IV. a jeho syn Václav IV. uzavřeli landfrýd. České državy ve Francích a Bavorech přitom zastupoval jejich hejtman pan Boreš. To bylo také jeho poslední diplomatické vystoupení. Po roce 1378 se však už stáhl do politického ústraní a věnoval se výhradně správě svých panství. Ještě v roce 1381 však Boreš zasedal na zemském soudu. Boreš V. se stal jedním z nepostradatelných dvořanů, úředníků a diplomatů na dvoře Karla IV. Ovládal latinu, němčinu a uměl i dobře česky. Jako kultivovaný člověk byl pověřován jednáním s církevními hodnostáři a preláty, a také misemi k papežské kurii v Avignonu. Jeho nejvýznamnějším a nejdéle trvajícím pověřením byl úřad zemského hejtmana v tzv. České Falci v letech 1367 – 1378. Za svého působení zažil Boreš největší rozmach tohoto Janem Lucemburským a potom zejména Karlem IV. nově budovaného majetkového a územního útvaru, který měl posílit také politický vliv českých Lucemburků na říšském území. Po změně Karlovy koncepce územního rozvoje lucemburských držav v roce 1373 se však nakonec stal spíš jakýmsi likvidátorem, který měl zajistit co nejvýhodnější podmínky převodu tohoto území do cizích rukou. Boreš V. se těšil určité vážnosti a věhlasu i v širším středoevropském měřítku. Poslední písemná zmínka o Borešovi V. je z roku 1385, kdy mu jeho bratr Slávek V. odprodal zbývající část své držby, tj. polovinu Duchcova a další vsi na panství. Byl ženatý s Žofií (+ 1366), se kterou měl syny Boreše VII. staršího a Boreše IX., který byl prostřední a Boreš XI. nejmladší.

Autor erbu: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=180788305

páni z Plavna

páni z Plavna jsou původně německý šlechtický rod z Fojtlandu v nynějším Sasku. Do Čech přišli za vlády Jana Lucemburského. Zakladatelem rodu byl Jindřich zvaný Bohatý, kterému na konci 12. století daroval císař Jindřich VI. Plavno. Jindřich mu na důkaz vděčnosti slíbil, že všichni mužští členové ponesou jméno Jindřich. Ve 14. století se Plavenští dostávají do západních Čech. Výraznější zprávy o jejich aktivitách v Čechách však pocházejí až z 15. století.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3455098

Jindřich III. z Plavna

Jindřich III. z Plavna bylsynem Jindřicha II. z Plavna a jeho ženy Anny z Bünau. Byl více politikem než válečníkem. Jak v Čechách, tak i v sousední římsko-německé říši dosáhl vysokých úřadů. Byl říšským purkrabím v Míšni, hejtmanem německých lén Království českého a v letech 1494 – 1504 zemským fojtem v Dolní Lužici. Podle svých současníků byl lstivý a velmi ctižádostivý. Nebál se používat i pochybné prostředky k dosažení svých cílů. Za Jindřicha III. se posílila i moc Plavenských v Čechách. Za souhlasu krále Vladislava II. Jagellonského získal roku 1482 zpět Bečov a dědičně také Andělskou Horu. V roce 1488 získal zástavně Toužim. Kromě toho mu patřilo také městečko Bochov s hradem Hartenštejnem a Kraslice. Jindřich III. byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1478 s Matyldou ze Schwarzburgu a z manželství se narodily dvě dcery. Jeho druhá svatba se konala 25. listopadu 1503 a za manželku si vzal Barboru z Anhaltu, které bylo v té době pouhých šestnáct let, kdežto Jindřichovi téměř šedesát. Z manželství se narodili tři synové, z nichž svého otce přežil pouze Jindřich IV., a dvě dcery, Kateřinu a Ludmilu. Zemřel v roce 1519.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c 1450 – 1480, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3455098

Anna z Albeřic

Anna z Albeřic byla poslední držitelkou, která se psala s přídomkem z Albeřic.

Štampachové ze Štampachu

Štampachové ze Štampachu byli rytířský rod německého původu, který pocházel ze Steinbachu na bývalém Loketsku. V Čechách zdomácněl a počeštil se. První písemná zmínka o nich pochází ze 14. století, kdy jim král Zikmund dal do zástavy Kynšperk. Největšího vzestupu dosáhl rod na přelomu 16. a 17. století. V období stavovského povstání stála většina členů na straně stavů. Po Bílé hoře přišli o majetek a emigrovali do ciziny. V roce 1629 byl rod povýšen do panského stavu a v roce 1676 do hraběcího.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:1ed20270-2ffb-11de-8f63-000d606f5dc6?page=uuid:3ca99190-7b52-11e7-89ee-5ef3fc9ae867, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=132347069

Jiljí Štampach ze Štampachu

Jiljí Štampach ze Štampachu zemřel na začátku 16. století. Stal se zakladatelem několika pošlostí. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Voršila z Reitenpachu a druhou Dorota. Z manželství měl sedm synů: Linharta, Mikuláše, Jeronýma, Jiřího (Jiljího), Volfa, Šebestiána a Erazima.

Mikuláš Štampach ze Štampachu

Mikuláš Štampach ze Štampachu byl synem Jiljího Štampacha ze Štampachu. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Veronika Hardekárová z Mostova a druhou pak Frankengrynerová. Měl dcery a syny Kryštofa a Volfa.

Kryštof Štampach ze Štampachu

Kryštof Štampach ze Štampachu byl synem Mikuláše Štampacha ze Štampachu. Okolo roku 1547 zastával úřad hejtmana na Lokti. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna Frankengrynerová (+1555). Podruhé se oženil v roce 1557 se Sabinou Keflířkou ze Zakšova. Měl syny Mikuláše, Ludvíka, Šebestiána a Volfa Adama.

Mikuláš Štampach ze Štampachu

Mikuláš Štampach ze Štampachu byl synem Kryštofa. Jeho manželkou se stala Markéta Unruherová z Honího Chodova. Zemřel v roce 1584 bezdětný a svůj majetek odkázal synům svého bratra Šebestiána.

Abrahám Štampach ze Štampachu

Abrahám Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Zemřel svobodný.

Kryštof Štampach ze Štampachu

Kryštof Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Se svou manželkou Kateřinou z Ichtryc měl syny Šebestiána, Abraháma, Mikuláše a Kašpara.

Adam Štampach ze Štampachu

Adam Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Oženil se s Annou z Vřesovic a měl s ní tři dcery. Zemřel v roce 1617.

Jan Prollhofer z Purkersdorfu

Jan Prollhofer z Purkersdorfu byl synem Jana Prollhofera z Purkersdorfu a jeho ženy Magdaleny Belvic z Nostvice. Zastával úřad křivoklátského a zbirožského hejtmana. V roce 1585 jej císař Rudolf II. povýšil do šlechtického stavu s predikátem „z Purkersdorfu“. Ve znaku měl štít stříbro-modře polcený. Na dělící linii ze zeleného trojvrší vyrůstá bezlistá dubová větev se sedmi žaludy. Z korunované turnajské přílby s modro-stříbrným pokrývadlem vyrůstají tři obilné klasy. Oženil se s Kateřinou Velemyskou z Velemyslovsi a měl s ní syna Fabiána Šebestiána. Zemřel v roce 1604.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Předlohou pro erbovou ilustraci byl erb pana Milana Myslivečka

Fabián Šebestián Prollhofer z Purkersdorfu

Fabián Šebestián Prollhofer z Purkersdorfu byl synem Jana Prollhofera z Purkersdorfu a jeho manželky Kateřiny Velemyské z Velemyslovsi. Oženil se s Annou Kateřinou ze Štensdorfu, se kterou měl syna Jindřicha Jana. Zemřel v roce 1611.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Předlohou pro erbovou ilustraci byl erb pana Milana Myslivečka

Anna Kateřina Prollhoferová z Purkersdorfu

Anna Kateřina Prollhoferová z Purkersdorfu byla dvakrát vdaná. Jejím prvním mužem byl Fabián Šebestián Prollhofer z Purkersdorfu, se kterým měla syna Jindřicha Jana. Podruhé se provdala za Volfa Kryštofa Lochnara z Palic, se kterým měla syna Jana Jindřicha.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Předlohou pro erbovou ilustraci byl erb pana Milana Myslivečka

Lochnarové z Palic

Lochnarové z Palic je rytířský rod, který sídlil v 16. století na Chebsku a Loketsku. Tři členy rodu postihli za účast na stavovském povstání pobělohorské konfiskace. Volf Kryštof, zemský sudí Loketského kraje, odešel pro náboženství ze země. Po svém návratu se saským vojskem byl odsouzen ke ztrátě jmění.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Předlohou pro erbovou ilustraci byl erb pana Milana Myslivečka

Libštejnští z Kolovrat

Libštejnští z Kolovrat jsou jedním z nejstarších českých šlechtických rodů. Počátky mají společné s pány z Janovic a s Čejky z Olbramovic. Kořeny Kolovratů najdeme v obci Kolovraty, která je dnes částí Prahy 10. První písemná zmínka o nich pochází z konce 13. století. Jsou jedním z nejstarších a nejrozvětvenějších českých šlechtických rodů. Rodokmen rodu můžeme sledovat až od roku 1347. Jako první člen je znám Albrecht z Kolovrat. Jeho synové se stali zakladateli nejméně sedmi rodových větví pánů z Kolovrat. Libštejnskou větev založil Albrecht mladší. Své jméno odvozuje od hradu Libštejn.

Autor: Ivana Mourková – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50001607

Volfgang Libštejnský z Kolovrat

Volfgang Libštejnský z Kolovrat zemřel v roce 1676. Byl synem Viléma Bedřicha Ferdinanda Libštejnského z Kolovrat. V roce 1630 se oženil s Annou Sofií Barborou Prollhoferovou z Purkersdorfu (+1675). Měl dceru Marii Ludmilu.

Antonín Jan Libštejnský z Kolovrat se narodil roku 1656 a zemřel v roce 1699. Oženil se s Maxmiliánou Veronikou Zárubovou z Hustířan. Z manželství se narodil syn Václav Ferdinand.

Autor: Ivana Mourková – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50001607

Václav Ferdinand Libštejnský z Kolovrat

Václav Ferdinand Libštejnský z Kolovrat se narodil v roce 1692 a zemřel roku 1731 ve svých třiceti osmi letech. Byl synem Antonína Jana Libštejnského z Kolovrat a jeho ženy Maxmiliány Veroniky Zárubové z Hustířan. V roce 1716 se oženil s Marií Franciskou von Forstenhaus a měli spolu tři dcery Josefu a u dvou, jména neznáme.

Autor: Ivana Mourková – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50001607

Voračičtí z Paběnic

Voračičtí z Paběnic jsou starý český vladycký rod, který pocházel z Paběnic nedaleko Kutné Hory. V 17. století byli povýšeni do panského stavu a v 18. století do stavu hraběcího. Zakladatelem rodu byl Hrabiš z Paběnic. V roce 1510 získali tvrz Voračice severně od Tábora, po které rod přejal jméno. Během 16. století se rozdělili do několika větví.

Autor: Neznámý – Tyroff: Wappenbuch des österreichischen Monarchie, 1831–1868. Scan von Google / Bayerische Staatsbibliothek, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=121767742

František Helfried Voračický z Paběnic

František Helfried Voračický z Paběnic byl synem Jana Lipolta Voračického z Paběnic. Zastával úřad hejtmana loketského kraje a sloužil u zemského soudu. V roce 1704 byl povýšen do hraběcího stavu a byl mu polepšen erb habsburským štítkem se znakem F III. Věnoval se genealogii a heraldice. Zemřel bezdětný.

Nesslingerové ze Schelchengraben

Nesslingerové ze Schelchengraben patřili k šlechtickému rodu ze Štýrska. V erbu měli kopřivu. Do Čech přišel v roce 1620 Jan Ludvík s císařskou armádou a usadil se v západních Čechách v Žateckém kraji, kde roku 1627 zakoupil pobělohorský konfiskát po Janu Jindřichovi Údrčském z Údrče. V roce 1646 byl povýšen do rytířského stavu.

František Ladislav Josef Nesslinger ze Schelchengraben byl synem Jana Adama Nesslingera a jeho manželky Alžběty Voršily Podružské z Podruží. Od roku 1736 byl ženatý. Z manželství měl syny Josefa, Jáchyma a Jakuba.

Kfelířové ze Zakšova

Kfelířové ze Zakšova byli starou vladyckou rodinou německého původu. Rodové jméno přijali podle Zakšova na Kadaňsku. První písemná zmínka o nich pochází z poloviny 14. století, kdy jsou v souvislosti se Zakšovem zmiňováni bratři Vilém a Erkhart. V roce 1472 se Kfelířové usadili na statku Staré Sedliště u Tachova. Kvůli účasti rodu na neúspěšném stavovském povstání přišel rod o třetinu svého majetku. V roce 1745 byl rod povýšen do panského stavu. Poslední zmínka o tomto rodu je z konce 19. století.

Erb rodu Kfelířů ze Zakšova. Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Marie Alžběta Kfelířová ze Zakšova

Marie Alžběta Kfelířová ze Zakšova rozená Caretto-Millesimo se narodila v roce 1703 a zemřela roku 1784. Byla dcerou Jana Josefa Caretto-Millesimo. 11. dubna 1741 se provdala za Jana Josefa Vojtěcha Kfelíře ze Zakšova.

Erb rodu Kfelířů ze Zakšova. Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Franz Xaver Putz z Breitenbachu

Franz Xaver Putz z Breitenbachu se narodil v roce 1737 a zemřel roku 1794. Byl český šlechtic a statkář. Byl nejmladším synem statkáře Wenzela Leopolda Ritter Putz von Breitenbach a jeho manželky Antonie Terezie von Hard. V letech 1761 – 1765 žil v Praze. 14. září 1767 byl povýšen císařem Josefem II. do stavu svobodných pánů. Zastával funkci komisaře manufaktur v Loketském kraji. Oženil s Annou Reginou rozenou von Loskany. Z manželství se narodili dva synové Jan Nepomuk a Františka Nepomuka a dvě dcery Antonii Terezii a Reginu Josefu.

Von Autor/-in unbekannt – Österreichisches Staatsarchiv, AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 762.14 Putz von Breitenbach, Franz Xaver, Herr auf Luk in Böhmen, Freiherrenstand, „Wohlgeboren”, Wappenbesserung, 14.Sept. 1767, Gemeinfrei, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=150926111

Nosticové

Nosticové jsou rytířský rod, který původně pocházel z Lužicem kde vlastnil sídlo Nostice, nedaleko Budyšína. Odtud se dostali do Slezska a především do Čech. Do většího povědomí se dostávají až v době po Bílé hoře, kdy získávají pocty i majetek. V 16. století se rod rozdělil na dvě větve: rokytnickou a tzv. Mladší. V roce 1673 získávají léno na hrabství Rieneck.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=37502450

František Antonín Nostic-Rieneck

František Antonín Nostic-Rieneck se narodil 17. května 1725 a zemřel 29. září 1794 v Praze. Byl synem Františka Václava hraběte Nostice-Rienecka a jeho manželky Kateřiny Alžbět ze Schönbornu. Studoval v Praze a v Lipsku. V roce 1743 nastoupil do armády a jako důstojník bojoval ve Španělsku. Roku 1750 vstoupil do státních služeb. V roce 1758 zastával úřad zemského soudce, v roce 1764 guberniálního rady, roku 1781 se stal nejvyšším hofmistrem a roku 1782 nejvyšší, purkrabím a předsedou guberniální rady Českého království. Proslul svou spravedlností a umírněností. Byl přesvědčeným zemským vlastencem a jako takový byl zastáncem práv Českého království před vídeňským centralismem a absolutismem, který prosazoval císař Josef II. Patřil k osvíceným šlechticům a ochotně přijímal pokrokové novinky. V jeho salonu se scházeli přední intelektuálové té doby a představitelé národního obrození. V roce 1781 nechal v Praze postavit divadlo, které bylo otevřeno v roce 1783 a neslo jeho jméno. V roce 1786 zde s velkým úspěchem uvedli operu Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba a o rok později zde měla světovou premiéru opera Don Giovanni. 31. března 1757 se oženil s hraběnkou Alžbětou Krakovskou z Kolovrat. Z manželství se narodilo šest synů František Josef, Bedřich Chrysostom, Václav Prokop, Josef Vojtěch, Jan Nepomuk a Emanuel a pět dcer Maria Terezie, Alžběta Ludmila, Alžběta Jana, Marie Filipína a Marie Anna.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=37502450

Bedřich Chrysostom Nostic-Rieneck

Bedřich Chrysostom Nostic-Rieneck se narodil v roce 1762 a zemřel roku 1819. Byl synem Františka Antonína Nostic-Rienecka a jeho manželky Kateřiny Alžbět ze Schönbornu. Stal se zakladatelem mladší linie rodu Nostic-Rienecků. 24. prosince 1794 mu byl udělen císařem Leopoldem II. udělen Řád zlatého rouna. Byl ženatý s hraběnku Annou Nancy Periez de Bouret. Z manželství se narodilo třináct dětí, dospělosti se však dožilo pouze devět. Čtyři zemřeli ve věku pod deset let. Anna Nancy a děti Robert a Mathilda se nakazili tyfem a zemřeli v průběhu prosince 1820. Svou matku a sourozence přežili Erwin Maria, Hugo Maria, Amalia, Karolina, Luisa, Ludovica, Friederike a Bertha.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=37502450

Overschie je starý nizozemský rod. V roce 1706 byl povýšen do stavu svobodných pánů.

Kašpar Friedrich Josef z Overschie

Renatus z Overschie

Alexandra Františka z Overschie

Thysebaert

Thysebaert rod pochází z Holandska. V roce 1712 byl povýšen do rakouského šlechtického a rytířského stavu, v roce 1718 pak stavu svobodných pánů. V 18. století se rod rozdělil do dvou větví, starší rakouské a mladší belgické, která žila mimo české země.

Autor: Apn – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26748156

Karel Franz Josef Thysebaert

Karel Franz Josef Thysebaert se narodil v roce 1763 a zemřel roku 1850. Byl synem Hanibala z Thysebaertu. V roce 1806 koupil statky Luka, Budov a Verušičky u Žlutic. Roku 1811 obdržel český inkolát. Počátkem 19. století vlastnil také textilní manufakturu v Zábrdovicích, německy Obrowicz u Brna. Dnes jsou Zábrdovice městskou částí Brna. Měl syny Augusta a Rudolfa a dcery Marii a Gabrielu. V roce 1828 přenechal západočeské statky svému staršímu synovi Augustovi.

Autor: Apn – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26748156

August Thysebaert

August Thysebaert se narodil v roce 1802 a zemřel roku 1861. Byl synem Karla Franze Josefa Thysebaerta. V roce 1848 byl poslancem českého sněmu. Měl syna Karla Johanna (1841 – 1893), který žil mimo české země a byl také posledním potomkem této rakouské větve.

Autor: Apn – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26748156

Jan Antonín Hladík

Antonie Hladíková

Helidor a Klementina Heidlerovi

firma Heinrich Küstner et Comp z Lipska

Josef a Wilhemina Hetzelovi von Helldorf

Emanuel Milner

Emanuel Milner se narodil v roce 1846 a zemřel roku 1929. Byl rakouský a český právník, vysokoškolský pedagog a politik německé národnosti. Studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě, Mnichovské univerzitě a univerzitě Tübingen. V roce 1870 nastoupil do státních služeb na místodržitelství v Praze. Počátkem roku 1872 se ze studijních důvodů přestěhoval do Mnichova a téhož důvodu v tom samém roce do Tübingenu, kde habilitoval a v ltech 1874 – 1880 působil jako soukromý docent na Univerzitě Ebharda Karla. Zde se také stal v roce 1880 mimořádným profesorem všeobecné státovědy. V letech 1888 – 1891 byl poslancem Říšské rady, v letech 1892 – 1901 poslancem Českého zemského sněmu. Zastupoval kurii venkovských obcí. V roce 1890 je uváděn jako člen klubu Sjednocené německé levice, který spojil několik ústavověrných proudů německých liberálů. Od roku 1895 byl držitelem licence a do roku 1925 předsedou místní železnice Rakovník – Bečov. Jeho manželkou byla Franzisca Katharina Milnerová.

Abeles

Adolf Rossbach majitel firmy na výrobu koberců

Odkazy

www.zamekluzec.cz

https://de.wikipeia.org/wiki/Franz_Xaver_Putz_von_Breitenbach https://

cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Milner

Použitá literatura

Tomáš Veleminský; Hrabišici páni z Rýzmburka

Mgr. Iva Nohová; Příbuzenské vztahy Zelenohorské jednoty; rigorózní práce

Jakub Mirka; Velkostatek Luka – Verušičky

Jiří Úlovec; Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech

Jan Halada; Lexikon české šlechty

Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2028

Milan Mysliveček; Erbovník 2

Pavel Juřík; Kolowratové

Josef Brtek; Hornoslavkovský rodák padl jako král Karel XII. Švédský; studie

Felix Krumlovský; Jména z českých dějin, která byste měli znát III.

Petr Mašek; Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti

Hana Džurná; Falknovská větev Nostitzů 1630 – 1945, bakalářská práce

Zámek

Vlastníci

Swach z Albeřic

Boreš z Rýzmburka

páni z Plavna

Jindřich III. z Plavna

Anna z Albeřic

Štampachové ze Štampachu

Jiljí Štampach ze Štampachu

Mikuláš Štampach ze Štampachu

Kryštof Štampach ze Štampachu

Mikuláš Štampach ze Štampachu

Abrahám Štampach ze Štampachu

Kryštof Štampach ze Štampachu

Adam Štampach ze Štampachu

Jan Prollhofer z Purkersdorfu

Anna Kateřina Prollhoferová z Purkersdorfu

Lochnarové z Palic

Libštejnští z Kolovrat

Volfgang Libštejnský z Kolovrat

Václav Ferdinand Libštejnský z Kolovrat

Voračičtí z Paběnic

František Helfried Voračický z Paběnic

Nesslingerové ze Schelchengraben

Kfelířové ze Zakšova

Marie Alžběta Kfelířová ze Zakšova

Franz Xaver Putz z Breitenbachu

Nosticové

František Antonín Nostic-Rieneck

Bedřich Chrysostom Nostic-Rieneck

Thysebaert

Karel Franz Josef Thysebaert

August Thysebaert

Emanuel Milner

Odkazy

Použitá literatura

Podobné příspěvky

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář