Albeř – pohled ke kapli Panny Marie
Ilustrace podle fotografické předlohy
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Okaz na mapy.cz: https://mapy.cz/zakladni?q=Albe%C5%99&source=ward&id=6&ds=1&x=15.1354540&y=49.0333705&z=13

Albeř je vesnice, která ležící v oblasti nazývané Česká Kanada, spadající pod město Nová Bystřice.

Bystřické panství je od počátku spjato s panstvím landštejnským. V roce 1179 byla císařem Fridrichem I. Barbarossou vydána listina, kterou byla poprvé písemně stanovena česko-moravsko-rakouská hranice. Tato listina však zvýhodňovala Rakousko, protože část Vitorazska byla odtržena od oblasti příslušející do té doby k Čechám a připojena k Rakousku.

Po smrti markraběte Vladislava v roce 1222, se král Přemysl Otakar I. osobně ujal správy Moravy a inicioval výstavbu nového hradu Landštejna, který se stal významnou oporou panovníka na neklidné česko-rakouské hranici a zároveň správním a hospodářským centrem oblasti.

Sňatkem Přemysla Otakara II. s Markétou z Babenberka v roce 1252, se připojila tato krajina natrvalo k českým zemím. V roce 1282 za vlády Václava II. se hrad i panství Landštejn dostalo do držení rodu Vítkovců.

Prvním držitelem se v roce 1282 stal Sezema z Třeboně, po něm je zdědil jeho syn Vítek z Landštejna a po roce 1315 Vítkův syn Vilém z Landštejna. Za jeho vlády dochází k velkému hospodářskému rozkvětu landštejnského panství. Po smrti Viléma z Landštejna 24. dubna 1356 bylo panství rozděleno mezi jeho syny, kdy landštejnské panství získal Ojíř a bystřické Litold.

Landštejn hrad – zdroj obrázku Wikimedia commons

Za husitských válek stál Lipold na straně Zikmunda a Bystřice byla Žižkovými vojsky vypálena. Město bylo znovu obnoveno a začalo se mu říkat Nová Bystřice. V roce 1433 panství zdědil Lipoltův synovec, Wolfgang Krajíř z Krajku, po něm pak v roce 1491 převzali dědictví jeho synové Jiří a Kunrát II, kdy Jiří zdědil Landštejn a Kunrát III. Novou Bystřici. 24. června 1501 založil Kunrát pavlánský klášter u tří léčivých pramenů, a daroval les směrem na Albeř a k tomu šest rybníků. Klášter dostal jméno Santa Cella, česky Dobrá voda. V roce 1513 převzal od svého strýce Kunráta bystřické panství Volf II. Krajíř z Krajku.

Po smrti Volfa II. V roce 1554 zdědili bystřické panství Vilém a Jan z Krajku, který panství velmi zadlužil. Jan zemřel bez potomků ve svých třiceti pěti letech a majitelem panství se tak stal jen Vilém, který však taktéž zemřel bezdětný jako poslední mužský člen rodu. Po něm získal panství Julius Krajíř z Krajku. V té době byl však ještě nezletilý a jeho poručníci v roce 1575 prodali velmi zadlužené novobystřické panství s obcemi Albeř, Žišpachy, Kutbrun – Dobrá voda, Klenová, Artoleč, Peršlák, Lhota, Koproun, Kuňov, Romava a nové osady Rejchýřov a Klášter císařskému radovi Janu staršímu z Lobkovic za 95 000 kop míšeňských.

Nová Bystřice – zdroj obrázku Wikimedia commons

Po jeho smrti v roce 1590 se stal novým majitelem Jiří Popel z Lobkovic, který bystřické panství prodal Oldřichu Felixovi z Lobkovic za 70 000 kop českých grošů. Ten je v roce 1593 vyměnil z vdovou po Janu mladším z Lobkovic, paní Ludmilou, rozenou z Krajku, za díl bílinského zámku, Ročova a opuštěné Pravdy. Ta se podruhé provdala v roce 1602 za Oldřicha Desideria Proskovského z Proskova a v roce 1604 panství pro velké dluhy prodali císařskému radovi a zemskému soudci Radslavovi Vchynskému ze Vchynic a Tetova. Roku 1615 koupila novobystřické panství Lucie Otýlie z Hradce, která byla manželkou Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka.

Ta je v roce 1626 darovala svému synovi Adamu Pavlovi Slavatovi k sňatku s Marií Markétou z Eggenberka. Dalším majitelem se stal Jan Jiří Jáchym Slavata. Po Adamu Pavlovi, který zemřel bezdětný, zdědil panství jeho synovec Ferdinand Vilém Slavata. V roce 1693 získal panství po své matce Jan Leopold z Fünfkirchenu a po jeho smrti v roce 1748 jej zdědila jeho dcera Antonie, která se provdala za Karla Ignáce knížete z Clary-Aldringenu.

Ta novobystřické panství prodala roku 1810 pražskému měšťanu Ignáci Loubalovi. Ten pak zadlužené panství prodal Terezii z Trauttsmansdorffu. Roku 1900 koupil panství saský aristokrat Friedrich von Schönburg-Waldenburg, ale již o devět let později v roce 1909 je prodal Leopoldu Kernovi z Vídně za 5 750 000 rakouských korun. Za první pozemkové reformy bylo z 3 360 hektarů vyvlastněno 792 hektarů. V roce 1923 panství zdědil Bruno Kern. Kernové byli židovského původu, proto jim měl být majetek za německé okupace zabaven. Tomu však Bruno Kern zabránil tím, že za svého dědice určil syna paní Kernové, Adalberta Wodnianera, maďarské diplomata v Portugalsku. Majetek jim tak byl zabaven až v roce 1945 na základě Benešových dekretů.

Zámek Terezínov

Zámek Terezínov – celkový pohled
Ilustrace podle fotografické předlohy
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Zámeček Albeř stojí na kopci na východním konci vsi Albeř asi 16 km jihozápadně od Jindřichova Hradce, 22 km jihozápadně od města Dačice a asi, 5 km od česko-rakouské hranice. Zámek Albeř je spíše znám pod názvem Terezínov, který získal podle své zakladatelky hraběnky Terezie Trauttmansdorffové. Stavba zámečku probíhala mezi lety 1810 – 1815. Stavitelem byl František Schneider. Hraběnka vlastnila zámeček do roku 1817, kdy jej získal Antonín Hochberg z Hennersdorfu a poté v roce 1828 Marie Hochbergová a Matěj Riese-Stallburg. V roce 1900 jej vlastnil Friedrich von Schönburg-Waldenburg. V roce 1909 byl majitelem Leopold Kern a po něm od roku 1923 Bruno Kern. V roce 1945 byl znárodněn a do roku 1963 se stal součástí Dřevařských závodů. V letech 1963 – 1976 se stal majetkem Státních statků a poté majetkem Kablo Hostivař. Od roku 1994 vlastní zámeček Ing. Miloš Holub. Od roku 1945 zámek chátral až z něj v osmdesátých letech 20. století zbyly jen obvodové zdi. V roce 2007 započala jeho rekonstrukce, díky níž byl znovu obnoven do původní podoby. Zámeček je empírová jednopatrová budova s mansardovou střechou, která je zakončena věžičkou. Dříve byl pravděpodobně součástí parku, který se však do současnosti nezachoval.

Vlastníci

Přemysl Otakar I.

Přemysl Otakar I. se narodil v letech 1155/1167 a zemřel 15. prosince 1230. V letech 1192 – 1193 byl český kníže a v letech 1198 – 1230 třetím českým králem z rodu Přemyslovců. Byl však prvním českým králem, který získal tento titul i pro své potomky. Byl nejstarším synem krále Vladislava I. a jeho druhé manželky Judity Durynské. V písemných pramenech se poprvé objevil v roce 1179, kdy je zmiňován jako markrabě moravský. Byl oporou svého bratra Bedřicha, v jehož službách se v roce 1185 utkal s Konrádem Otou ze znojemské větve Přemyslovců, který jej vystřídal na postu markraběte. V roce 1191 Ota Konrád zemřel a Přemysl Otakar se ujal na krátko vlády. V roce 1193 jej sesadil Fridrich VI. a Přemysl musel utéci do ciziny. V roce 1197 se po dohodě s Vladislavem vrátil opět na trůn. V boji o říšskou korunu se postavil na stranu Filipa Švábského a v roce 1198 od něj získal dědičný královský titul. Později se však postavil na stranu Oty Brunšvického, a dědičný královský titul si nechal potvrdit i od něj. Nakonec však skončil jako opora nového štaufského císaře Friedricha II. Od něj získal Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala Přemyslovi územní i právní zisky z posledních let. Na domácí půdě se vypořádal jak s posledními vedlejšími větvemi Přemyslovců, tak i s ambiciózní šlechtou. Intenzivně se věnoval zakládání měst, zejména pak na Moravě. Zápolení mezi Přemyslem a církví vyústilo v roce 1222 vydáním tzv. Velkého privilegia české církve, které jasně vymezilo církevní pravomoci v otázkách soudních a majetkových. Přemysl Otakar I. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Adléta Míšeňská z rodu Wettinů, se kterou se oženil v roce 1178 za svého exilového pobytu v Míšni. Z manželství se narodil syn Vratislav a dcery Markéta, Božislava a Hedvika. Po nástupu na český trůn ji však zapudil a znovu se oženil v roce 1201 s Konstancií Uherskou. Z tohoto manželství se narodili synové Vratislav, který však zemřel v raném dětství, Václav I., Vladislav a Přemysl a dcery Judita, Anna, Vilemína a Anežka.

Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II. senarodil v roce 1233 a zemřel v roce 1278. Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské. Byl pátým českým králem, třetím dědičným, moravským a kraňským markrabětem, rakouským, štýrským a korutanským vévodou. Přezdívalo se mu král železný a zlatý. Patřil mezi nejmocnější panovníky z rodu Přemyslovců. Za období své vlády Přemysl Otakar II. rozšířil území českého státu o nové země hluboko na jih od zemí České koruny o Rakousko, Štýrsko, Kraňsko, až k břehům jaderského moře. Po počátečních neshodách se svým otcem Václavem I. vytvořili nakonec silný vladařský tandem. V roce 1252 se v rakouském Hainburgu oženil s Markétou Babenberskou, která byla o třicet let starší. Tento sňatek byl čistě politickou záležitostí, protože Markéta byla dědičkou Rakouského a Štýrského vévodství, čímž byly tyto země připojeny k zemím České koruny. Jelikož si na tyto země činil nárok i uherský král Bela IV., aby zabránil ozbrojenému konfliktu, snažil se Přemysl řešit situaci diplomatickým vyjednáváním. V roce 1253 vpadl Béla IV. na Moravu, ale byl odražen. Výměnou za příměří přenechal Přemysl Bélovi půlku Štýrska. Ale tím vyčerpal všechny své možnosti. K rozhodné bitvě došlo 12. července 1260 na Moravském poli u Kreessenbrunnu. Tato bitva byla pojmenována podle dnešní obce Groissenbrunn v Dolním Rakousku 15 kilometrů severozápadně od Bratislavy. V této bitvě Přemysl Otakar II. uštědřil Bélovi drtivou porážku. V roce 1253 umírá český král Václav I. a Přemysl se ujímá vlády v Českém království. Další problém, který musel vyřešit, byla neplodnost jeho ženy. V roce 1261 se s ní rozvedl. Před tím mu však Markéta postoupila svá práva k rakouským zemím. 25. října 1261 se v Bratislavě oženil s Kunhutou Uherskou, vnučkou uherského krále Bély IV. Tento sňatek byl uzavřen čistě s politických důvodů. Přesto Přemysl a Kunhuta se do sebe zamilovali a prožili spolu šťastná léta. Měli spolu děti Václava II., Anežku a Kunhutu. Je možné, že dětí bylo víc. Na přelomu let 1267 a 1268 se účastnil své druhé křížové výpravy do Pruska. V roce 1269 zdědil po svém bratranci Oldřichu Korutanské vévodství a Kraňskou marku. V roce 1271 byl jmenován generálním správcem akvilejského patriarchátu. V roce 1274 vypukl spor mezi Přemyslem Otakarem II. a novým římským císařem Rudolfem I. Habsburským o právo na Rakousko, Štýrsko, Chebsko, Kraňsko, Korutansko, které ovládal Přemysl, ale císař je prohlásil za říšskou odúmrť a vyzval Přemysla, aby je navrátil k říši. Přemysl měl v té době potíže i v českých zemích, kde čelil vzpouře Vítkovců. Poté co ji v roku 1278 zdolal, zahájil tažení proti císaři Rudolfovi. V rozhodující bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 tento velký král padl. Přemysl Otakar II. ve velké míře zakládal města a hrady. Založil například České Budějovice, Děčín, Most, Kolín nebo Písek, z hradů to byly mimo jiné Bezděz nebo Špilberk a samozřejmě nesmíme zapomenout na Svojanov. A také musíme zmínit jeho milenku Anežku z Kuenringu, které se přezdívalo kvůli jejímu chlapeckému účesu Palceřík, se kterou měl syna Mikuláše a dcery Anežku a Elišku.

Anežka měla pocházet ze starého rakouského rodu Kuenringů a byla dvorní dámou královny Markéty. V kronikách se však objevuje teprve po sto letech u kronikáře Karla IV. Přibíka Pulkavy. Podle současných historiků je ale jisté, že se nemohlo jednat o dceru pána z Kuenringu, protože jediná Anežka, která se v tomto období vyskytuje v genealogii Kuenringů je Přemyslova levobočná dcera, kterou si vzal Jindřich z Kuenringu, jenž byl jedním z posledních rakouských šlechticů, a který stá na straně Přemysla Otakara II. Je také známo, že i Václav II. měl milenku jménem Anežka, takže mohlo dojít k záměně osob. (Živá historie speciál; Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D)

Václav II.

Václav II. se narodil 27. září 1271 a zemřel 21. června 1305. Byl jediným synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty, který se dožil dospělosti. Jeho otec Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli. V té době bylo Václavovi pouhých sedm let. Jeho poručníkem se stal Ota V. Braniborský a zároveň se stal na pět let zemským správcem. V únoru 1279 internoval Václava II. na Bezdězu a na konci roku jej převezl do Berlína. Toto zajetí zanechalo na Václavovi trvalé následky v podobě psychických problémů. Měl například strach z bouřky. V roce 1282 se podařilo české šlechtě za velmi tvrdé výkupné domluvit s Otou Václavův návrat do Prahy a v květnu 1283 nastoupil Václav na trůn. V této době ovládali zemské úřady Vítkovci v čele s regentem Závišem z Falkenštejna, který měl na Václava velký vliv. Závišova hvězda však zapadla po Václavově sňatku s Gutou, v roce 1288 byl zajat a v roce 1290 sťat. Václav II. se záhy ukázal být politikem velkého formátu. Roku 1290 vrátil Čechám Kladsko a získal svrchovanost nad Horním Slezskem a roku 1291 ovládl Krakovsko. Na přelomu století jeho moc vrcholila. V roce 1297 byl korunován českým králem, v roce 1300 polským v roce 1301 získal pro svého prvorozeného syna Václava korunu uherskou. Vznikl tak nejmohutnější státní útvar v Evropě. V roce 1285 se Václav oženil s Gutou Habsburskou. Z manželství se narodilo několik dětí, dospělosti se však dožili pouze Václav, Anežka, Anna, Eliška a Markéta. V roce 1300 se oženil podruhé a jeho ženou se stala Eliška Rejčka, se kterou měl dceru Anežku.

Páni z Landštejna

Páni z Landštejna byli starý český panský rod. Patří mezi pět hlavních rozrodů Vítkovců. Ve znaku měli pětilistou růži v červeném poli. Původně sídlili na Třeboni, po které se také přijali přídomek z Třeboně. Koncem 13. století získali hrad Landštejn a změnili též jméno na páni z Landštejna. Na jihu Čech vytvořili řadu pevných hradů a získali četná panství. K Třeboni a Landštejnu připojili Trhové Sviny, Bystřici, Lomnici, Lipnici, Veselí, Žaleč, ale i statky na Rakovnicku a jedna větev rodu zakotvila na Moravě, kde měla majetek na Kroměřížsku. Poslední příslušník rodu Vilém zemřel v roce 1612.

Erb pánů z Landštejna
Grafické zpracování: Jindřich AI asistent

Sezema z Třeboně

Sezema z Třeboně byl synem Pelhřima z Třeboně a jeho manželky Anežky neznámého rodu. Zemřel pravděpodobně bez potomků.

Vítek z Landštejna

Vítek z Landštejna byl synem Ojíře z Lomnice. První zmínka o něm je z roku 1305, kdy byl jedním ze šlechticů, kteří byli přizváni k loži umírajícího krále Václava II., když předával vládu svému synovi Václavovi III. Po smrti Václava III. v roce 1306 se nejprve přidal na stranu Jindřicha Korutanského, kterému zůstal věrný i za krátké vlády Rudolfa Habsburského. V roce 1307 zastával úřad královského purkrabího na hradě ve Znojmě. Při vstupu vévody Fridricha na Moravu v roce 1307 nedovolil otevřít městské brány. V roce 1308 svědčil na smírné smlouvě mezi Jindřichem Korutanským a Friedrichem Krásným ve Znojmě. Později však podporoval kandidaturu Jana Lucemburského. Vítek je naposledy připomínán v roce 1311, kdy přijal od Korunského kláštera doživotně ves Dobruš. Zemřel pravděpodobně někdy mezi lety 1312 – 1315. Vítek byl ženatý s manželkou neznámého jména a měl s ní syny Smila, Viléma a Zbyňka.

Erb pánů z Landštejna
Grafické zpracování: Jindřich AI asistent

Vilém z Landštejna

Vilém z Landštejna byl synem Vítka z Landštejna. První zmínka o něm je z roku 1315, kdy potvrdil držbu vsi Dobruš. V roce 1316 byl společně s Janem z Vartenberka vedoucí osobností vzpoury proti králi Janovi Lucemburskému po zatčení Jindřicha z Lipé. Po jeho propuštění se stal jedním z hlavních ručitelů. V roce 1317 se ve Vídni účastnil dohody české šlechty s římským králem Fridrichem Habsburským proti králi Janovi. 23. dubna 1318 došlo na sněmu v Domažlicích k dohodě mezi králem Janem a českou šlechtou. Od té doby pobýval velmi často na královském dvoře a účastnil se četných válečných tažení, v roce 1319 do Slezska a Dolní Lužice, roku 1329 proti Prusům a na Litvu, ale také diplomatických jednání v roce 1312 v Hodoníně s Habsburky, roku 1327 s Jindřichem Korutanským o odstupném za zřeknutí se práva na české země a v roce 1339 s Ludvíkem Bavorem o ukončení nepřátelství. V této době zastával také úřad purkrabího na královském hradu Hluboká. Od roku 1342 zastával úřad zemského hejtmana na Moravě a v letech 1351 – 1353 i úřad nejvyššího purkrabího pražského. V roce 1354 se dostal do sporu se svým vzdáleným příbuzným Jindřichem z Hradce, který vyústil v krvavou válku, ve které byl zraněn a na následky tohoto zranění v roce 1356 zemřel. Zůstalo po něm šest synů Jan, Vilém, Ojíř, Litold, Vítek a Petr a dvě dcery Anežka a dcera neznámého jména.

Erb pánů z Landštejna
Grafické zpracování: Jindřich AI asistent

Litold z Landštejna

Litold z Landštejna byl synem Viléma z Landštejna. 27. března 1356 se společně se svým bratrem Ojířem účastnil vysvěcení hradu Karlštejna. 18. srpna 1359 byl svědkem při prodeji Nových Hradů. Litold se účastnil pohoršlivého života svého bratra Jana, což vedlo k jeho zadlužení a následné ztrátě rodových statků.

Erb pánů z Landštejna
Grafické zpracování: Jindřich AI asistent

Václav IV.

převzal vládu po svém otci Karlu IV. v době, kdy lucemburská dynastie byla na vrcholu své moci. Václav však neměl schopnosti k tomu, aby tento náročný dobový vývoj zvládl. Svým chováním se dostával do sporu nejen s pražským arcibiskupem a se zemskou šlechtou, ale i se svými vlastními příbuznými a stejně tak měl problémy i s mocenskými elitami v římskoněmecké říši.

Krajířové z Krajku

Krajířové z Krajku pocházejí z Kraňska a Korutan. Zde je tento rod doložen již v 11. století. V Korutanech získali příslušníci rodu dědičně úřad nejvyššího hofmistra. V Kraňsku vlastnili hrady Starý a Nový Kraj, podle kterého přijali i svůj přídomek z Krajku. V Čechách se objevili asi ve druhé polovině 14. století, kdy zde získali hrad Landštejn a Novou Bystřici. Landštejn se později stane jejich hlavním rodovým sídlem. S českým prostředím se zžili velmi rychle a postupně převzali i český jazyk. Téměř okamžitě zaujali významné místo mezi předními šlechtickými rody a v 15. století jejich moc ještě vzrostla. Jako nejstarší předci jsou uváděni Hartneid von Kraigg.

Erb Krajířů z Krajku – Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt, bearbeitet und koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, Tafel 47, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48829379

Konrád Krajíř z Krajku

Konrád Krajíř z Krajku byl synem Hartneida von Kraigg. První zmínka o něm je z roku 1355, kdy mu Albrecht III. Habsburský zastavil pevnost Grafenstein. Do konce 70. let 14. století byl ve službách Lucemburků. V té době se politicky angažoval po celém území římské říše. V roce 1376 podpořil vévodu Leopolda ve sporu s Benátkami, v 1377 se zúčastnil vojenského tažení do Pruska, které mělo podpořit Řád německých rytířů. V roce 1379 přišel jako první člen rodu do Čech, kde působil v úřadu nejvyššího hofmistra a získal jako léno pevnost Lomnici v jižních Čechách, kterou v roce 1381 vyměnil s králem Václavem IV. za Landštejn a Bystřici. Jako hofmistr měl velký vliv v královské radě a byly mu svěřovány diplomatické úkoly v říši. Byl jedním z hlavních organizátorů v záležitosti uzavření svatební smlouvy mezi anglickým králem Richardem II. a sestrou krále Václava IV., kněžnou Annou. Do roku 1385 zastával úřad hofmistra a zdržoval se u královského dvora. Konrád byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna z Ehrenfelsu a druhou Klara z Gufidaunu. Z manželství měl sedm synů: Konráda, Leopolda, Hanse (Jana), Hartneida, Georga (Jiřího), Andrea a Thomase. Krátce před svou smrtí daroval kostelu sv. Michala pod Vyšehradem finanční obnos, aby za něj byly denně slouženy mše. Zemřel v roce 1399 a je pochovaný v St. Veit v rodové kapli Krajířů při klášteře Klarisek.

Lipold (Leopold) Krajíř z Krajku

Lipold (Leopold) Krajíř z Krajku byl synem Konráda Krajíře z Krajku. V roce 1381 byl spolu s otcem v poselstvu za anglickým králem Richardem II. Ten ho následně obdaroval doživotním úrokem 500 hřiven stříbra. Již od počátku 14. století měl neshody se sousedními Rožmberky a také pány z Hradce. Tyto neshody se nakrátko urovnaly v osmdesátých letech, kdy se dokonce oba rody spojily svatbou Konrádova syna Jiřího s Klárou z Hradce. V roce 1401 se však opět vyostřily. Jan mladší z Hradce dokonce dobyl hrad a město Bystřici a vrátil je teprve v roce 1405. V době husitských válek byl Lipold královským hejtmanem v Budějovicích a bojoval na straně katolíků. V roce 1420 dokonce Jan Žižka dobyl po osmidenním obléhání město i hrad Bystřici a zajal Lipoldovu manželku a dceru, které však brzy propustil. Město i hrad však byly vypáleny. V této době postupoval Lipold ve vojenských plánech společně s Oldřichem z Rožmberka, ale jejich vztahy se stále zhoršovaly. Spor mezi nimi musel vyřešit až sám císař Zikmund. Za vlády Lipold byl ženatý s Annou z Meziříčí a měl s ní dceru Dorotu. Zemřel v roce 1446.

Wolfgang Krajíř z Krajku

Wolfgang Krajíř z Krajku byl synovcem Lipolda Krajíře z Krajku a synem jeho bratra Konráda Krajíře z Krajku. Po smrti svého otce zdědil titul nejvyššího hofmistra korutanského, ale pro neshody s císařem Fridrichem III., kdy po něm začal vyžadovat splacení peněz, které císaři půjčil jeho otec Konrád, upadl v nemilost. I přesto se účastnil v roce 1451 císařské korunovace. V období mezi lety 1454 – 1459 přichází Wolfgang do Čech, kde se ujímá rodových držav. V roce 1454 dochází v Korutanech k definitivnímu rozdělení majetku mezi Wolfgangem a jeho strýcem Janem, který po něm přebírá úřad nejvyššího hofmistra korutanského. Janovi připadly majetky v Korutanech a Wolfgangovi na Moravě. V Čechách zdědil majetky po svém strýci Lipoldovi. Svůj majetek rozšířil ještě přikoupením bílkovského a dačického panství od Zdeňka ze Šternberka. Zařadil se tak mezi nejbohatší velmože Království českého. Po příchodu do Čech byla jeho prvním významným politickým činem pomoc Jiřímu z Poděbrad při obléhání hradu Cornštejna Hynka Bítovského z Lichtenburka, který nechtěl respektovat krále. Za svou podporu získal Cornštejn s panstvím jako léno od krále a podstatně tak rozšířil své majetky na Moravě. I nadále se s Wolfgangem setkáváme po boku Jiřího z Poděbrad, čímž upevňoval vazbu na krále, která byla pro prospěch rodu, jehož postavení nebylo zakotveno v zemských úřadech, velmi důležitá. Ve válce Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem však zachoval neutralitu. Wolfgang byl obratný diplomat a své pozice upevňoval jak na stranu Korvínovu, tak na stranu Vladislava Jagellonského. V letech 1464, 1475, 1486 a 1487 je doložen jako přísedící u zemského soudu, čímž právně zakotvil svou rodovou příslušnost k nejvyššímu stavu. Oženil se s Eliškou z Boskovic, dcerou nejvyššího komorníka brněnského soudu Vaňka z Boskovic. Z manželství se narodili čtyři synové Lipolt, Jindřich, Jiří a Konrád a nejméně pět dcer Zbynka, Anička, Johanka, Alena a Markéta. Zemřel v roce 1491 a byl pochován v kostele sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici.

Jiří Krajíř z Krajku

Jiří Krajíř z Krajku byl synem Wolfganga Krajíře z Krajku a jeho ženy Elišky z Boskovic. Byl ženatý s Apolonií z Puchheimu se kterou měl dva syny, Wolfganga a Zdeňka. Zemřel 30. listopadu 1492c a nad jeho syny kteří v té době byli nezletilý, převzal poručnictví jeho bratr Kunrát, který také převzal správu Landštejna.

erb Krajířovů z Krajku Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt, bearbeitet und koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, Tafel 47, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48829379

Kunrát III. (Konrád) Krajíř z Krajku

Kunrát III. (Konrád) Krajíř z Krajku se narodil v roce 1470 a zemřel v roce 1542. Byl synem Wolfganga Krajíře z Krajku a jeho ženy Elišky z Boskovic. Po smrti svého bratra Jiřího v roce 1492 se ujímá správy landštejnského panství a od roku 1495, kdy zemřela i Jiřího manželka Apolonie z Puchheimu, poručnictví nad svými nezletilými synovci Wolfgangem a Zdeňkem. V roce 1501 se stává prvním fundátorem paulánského konventu. Měl v plánu, na způsob Rožmberků, zřídit rybniční oblast v okolí Chlumu u Třeboně. V roce 1508 dokonce již podepsal smlouvu s Petrem z Rožmberka, kdy od něho získává za ves Cep i s příslušenstvím, vsi Stříbřec, Lutovou a Chlum. Je to první krok k vybudování rozsáhlé chlumecké rybniční soustavy. Tento plán se mu však nepodařilo uskutečnit, protože v roce 1513 odchází na pozvání své sestry Johanky na brandýské panství, která jej zdědila po smrti svého manžela Jana ze Šelemberka a na Kostikteré po její smrti v roce 1522 je zdědil. Od roku 1523 zastával úřad nejvyššího komorníka království. Byl nejen výborný hospodář, ale i výborný politik. Na konci dvacátých let 16. století se angažuje ve službách českého krále Ludvíka Jagellonského. V roce 1530 veřejně přestoupil k Jednotě bratrské a stal se jedním z jejích pilířů. V roce 1539 založil kostel sv. Havla v Mladé Boleslavi, u kterého byl později zřízen i hřbitov. V roce 1541 nechává pro potřeby Jednoty bratrské vystavět nový kostel sv. Pavla v Brandýse nad Labem a i jinak všemožně Jednotu bratrskou podporoval. Kunrát III. Krajíř z Krajku byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Alžběta z Gleichenu, která pravděpodobně zemřela již před rokem 1513, druhou pak Alena ze Šelemberka. Z těchto manželství se narodili dva synové Jan a Arnošt a dvě dcery Eliška a Anna.

Volf II. Krajíř z Krajku

Volf II. Krajíř z Krajku zemřel v roce 1554. Byl synem Jiřího Krajíře z Krajku a jeho manželky Apolonie z Puchheimu. V roce 1512 převzal od svého strýce Kunráta III. novobystřické panství. Volf byl vynikající ekonom a po vzoru svého strýce začal podnikat v rybníkářství. Od roku 1538 se stal nejvyšším kancléřem a od roku 1542 nejvyšším purkrabím. Byl velmi loajální k habsburskému rodu a za odměnu dostal od císaře do zástavy rakouské panství Líčov a zároveň byl povýšen do panského stavu. Měl syny Jana a Viléma.

Jan Krajíř z Krajku zemřel v roce 1564 bez potomků, ve věku třiceti pěti let. Byl synem Volfa II. Krajíře z Krajku.

Vilém z Krajíř z Krajku zemřel v roce 1572 stejně jako jeho bratr bezdětný. Byl synem Volfa II. Krajíře z Krajku. Zastával úřad hejtmana bechyňského kraje.

Julius Krajíř z Krajku byl synem Volfa Krajíře z Krajku. Byl ve službách Petra Voka. Zemřel v roce 1605 a je pochován v kostele v Trhových Svinech.

Jan V. Popel z Lobkovic

Jan V. Popel z Lobkovic se narodil v roce 1521 a zemřel v roce 1590. Byl synem Jana III. Popela z Lobkovic na Chlumci a jeho manželky Anny Žehrovské z Kolowrat. Svou úřednickou kariéru začal v roce 1560 jako rada nad apelacemi, v letech 1570 – 1577 byl prezidentem odvolacího soudu, v letech 1577 – 1580 zastával úřad prezidenta české komory a v letech 1578 – 1590 hejtmana německých lén. Byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla od roku 1546 Anna z Roupova, dcera Jana z Roupova, toto manželství zůstalo bezdětné. Podruhé se oženil s Johanou Novohradskou z Kolovrat, dcerou Purkarta Novohradského z Kolovrat. Z manželství se narodily tři dcery Eliška, Eva a Regina. Kolem roku 1588 se oženil potřetí s Markétou Popelovou z Lobkovic, dcerou Litvína z Lobkovic na Bílině, manželství však zůstalo bezdětné.

Jiří Popel z Lobkovic

Jiří Popel z Lobkovic se narodil roku 1540 a zemřel v roce 1607 nebo 1613. Byl synem Jana III. Popela z Lobkovic. Od roku 1552 byl pážetem arcivévody Ferdinanda Tyrolského. V roce 1557 se stal panošem Filipiny Welserové. U arcivévodova dvora, dosáhl úřadů komořího, nejvyššího štolby a rady. V roce 1571 se stal dvořanem Rudolfa II. Postupně zde dosáhl úřadu stolníka, rady a komorníka. V roce 1580 získal úřad prezidenta české komory, roku 1581 pak byl jmenován nejvyšším sudím. Od roku 1585 zastával úřad nejvyššího hofmistra Českého království a byl po císaři třetí nejmocnější hodnostář v zemi a druhý nejvýznamnější zemský úředník. V roce 1590 založil v Chomutově jezuitskou kolej a v roce 1591 jako horlivý katolík krutě potrestal povstání luteránů. V roce 1593 zosnoval šlechtickou opozici proti Rudolfu II. na českém sněmu, za což byl v roku 1594 zbaven úřadu i majetku a až do své smrti vězněn pro urážku císařského majestátu. V září 1567 se Jiří oženil s Kateřinou ze Šternberka, rozenou z Lokšan, dcerou Jiřího z Lokšan na Březnici. Z manželství se narodily dcery Eva Eusebie a Anna Marie.

Oldřich Felix Popel z Lobkovic

Oldřich Felix Popel z Lobkovic zemřel v roce 1604. Byl synem Kryštofa Popela z Lobkovic a jeho manželky Anny z Bibrštejna. Mládí strávil v jezuitské koleji. V roce 1587 podnikl kavalírskou cestu do Itálie. 21. září 1571 se oženil s Annou Alžbětou z Hradce, dcerou nejvyššího kancléře Království českého Jáchyma z Hradce. Z manželství se narodili čtyři synové Vilém, Oldřich Adam, Václav Zdeněk a Kryštof Ferdinand a tři dcery Marie Magdalena, Markéta Kateřina a Kateřina Ludmila.

Ludmila z Lobkovic, rozená z Krajku

Oldřich Desider Proskovský z Proskova

Oldřich Desider Proskovský z Proskova se narodil v roce 1570 a zemřel roku 1618. Od roku 1606 zastával úřad nejvyššího komorníka císaře Rudolfa II. a poté i císaře Matyáše II. V letech 1614 – 1615 vedl diplomatickou misi do Španělska. Byl významným mecenášem vědy a umění.

Proskovští z Proskova – Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt, bearbeitet und koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, Tafel 47, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48829379

Radslav Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova

Radslav Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova zvaný Bohatý zemřel 16. srpna 1619. Byl synem Václava Dlaska Vchynského a jeho manželky Anny z Vřesovic. Byl utrakvistou. V polovině 60. let 16. století vstoupil za podpory svého bratra do veřejného života. V letech 1567 – 1568, 1571 – 1572, 1573 – 1574. 1575 – 1576 zastával úřad hejtmana Rakovnického kraje za rytířský stav. V roce 1594 se zúčastnil v hodnosti rytmistra tažení proti Turkům. V roce 1572 byl členem deputace českých pánů a rytířů do Polska. V roce 1583 vystupoval jako mustrher. Od roku 1585 byl přísedícím komorního soudu za rytířský stav. V roce 1594 byl jmenován císařským radou a v roce 1598 byl vyslán císařem jako komisař na jednání zemského sněmu v Brně. Za vlády Matyáše zastával v letech 1611 – 1618 úřad královského hofmistra. V roce 1617 podpořil přijetí Ferdinanda II. za českého krále. V roce 1596 nechal vyhotovit falešné listiny s pečetí krále Václava IV., které dokazovaly příbuznost Vchynských s panským rodem Tetourů z Tetova. 21. března 1596 Rudolf II. při restituci panského stavu Vychynským panský stav obnovil. V roce 1597 už byl hejtmanem Litoměřického kraje za panský stav. V roce 1609 se stal spolu s dalšími členem první stavovské vlády, tzv. direktoria. Znovu byl Vchynským panský stav potvrzen opět Rudolfem II. 11. března 1611. Zemský sněm vzal stanovisko císaře na vědomí a 18. května 1611 přijal tento rod mezi pány. Radslav starší byl velmi úspěšný hospodář. Skromný majetek zděděný po otci velmi rozšířil. K tomu mu pomáhaly úvěry stále více zadluženým rytířům a pánům a v pozdější době půjčoval i samotnému císaři. Od některých svých dlužníků výhodně koupil jejich majetek. Například v roce 1588 koupil od zadluženého Jindřicha Krakowského z Kolowrat panství Krakovec za 1 250 kop grošů, které obratem ruky prodal svému bratranci Jaroslavu ze Vchynic na Drastech za 16 500 kop grošů. Radslav dobře hospodařil, výhodně půjčoval peníze a přikupoval další statky. Oženil se s Ester Kostomlatskou z Vřesovic. Jejich manželství však zůstalo bezdětné, proto svůj majetek odkázal svým synovcům, a to na základě „mocného listu“ císaře a krále Rudolfa II., který se jím vzdal práva odúmrtí a udělil Radslavovi právo svobodně svůj majetek odkázat. V závěti Radslava staršího bylo uvedeno, že dědicové nemohou zděděný majetek svobodně prodávat ani zadlužovat. Podle svého přání byl Radslav pohřben v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích, po boku svého bratra Jana.

erb Kinských – Autor: Wolfgang Sauber – Wikipedia Commons (File:Landtafel_-_Wappen_4.jpg), CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=172382471

Lucie Otýlie z Hradce

Lucie Otýlie z Hradce se narodila v roce 1582 a zemřela roku 1633. Byla nejmladší dcerou Adama II. z Hradce a jeho ženy Kateřiny z Montfortu. Jak bylo v té době zvykem, měla vlastní chůvu a byla vychovávána a vzdělávána v blízkosti své matky, jejíž byla velmi ovlivněna výchovou a stejně jako ona byla silné nábožensky založená. Vedle psaní a čtení se učila společenskému chování a různým domácím pracem, především vyšívání. Bohužel mezi výuku nepatřil český jazyk, proto Lucie česky mluvila jen velmi špatně. Mezi ní a matkou se vytvořilo silné pouto, které Lucii provázelo po celou dobu jejího života. Spolu s matkou se věnovala charitativní činnosti a podporovala jezuity a hradecké katolíky. Majetek, který měla v případě smrti svého bratra Jáchyma Oldřicha, jenž byl velmi nemocný, činil z Lucie nejbohatší nevěstu v Čechách. O její ruku se ucházel Jiří Fugger, jeden z příslušníků bohaté bankéřské rodiny augšpurských Fuggerů. Z domácí šlechty pak Jan z Vartenberka a dokonce i Petr Vok. 13. ledna 1602 se však Lucie Otýlie provdala za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, který sice nebyl příliš zámožný, ale jeho výhodou byl přátelský vztah k pánům z Hradce. Z manželství se jim narodili tři synové Adam Pavel Slavata (1603 – 1657), Jáchym Oldřich Slavata (1604 – 1645) a František Vít Slavata (1605 – 1645). Vilém dokázal oslabit germanizační vliv tchýně a díky tomu jejich děti byly vychovávány česky.

Erb pánů z Hradce – heraldická ilustrace podle historických vyobrazení.
Autor Jindřich AI asistent

Slavatové z Chlumu a Košumberka

Slavatové z Chlumu a Košumberka jsou starý český panský rod. V 17. století byli povýšeni do stavu říšských hrabat. Původně pocházeli z Litoměřicka, ale přesídlili na hrad Chlum u Čáslavi a hrad Košumberk na Chrudimsku. V roce 1248 je jako první v pramenech uváděn comes Bleh „Bun“, který získal do zástavy hrad Čáslav. Zastával také úřad hejtmana Čáslavského kraje. V roce 1276 začal budovat hrad Chlum, který jeho rod vlastnil 300 let. Jeho synové roku 1289 poprvé použili přídomek z Chlumu. V roce 1372 přikoupil Ješek z Chlumu hrad Košumberk.

erb Slavatů z Chlumu a Košumberka – heraldická ilustrace podle historických vyobrazení.
Autor Jindřich AI asistent

Adam Pavel Slavata z Chlumu a Košumberka

Adam Pavel Slavata se narodil v roce 1603 a zemřel roku 1657. Byl nejstarším synem Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a jeho ženy Lucie Otýlie z Hradce. Byl stejně jako jeho otec vychováván česky a i v budoucnu dával přednost češtině před němčinou. Jeho životní dráha byla naplánovaná hned od narození. Jako prvorozený měl převzít rodové panství a také rodový odkaz Slavatů. Vyrůstal v přísné katolické výchově a věrnosti k habsburskému panovnickému rodu. V 1613 vstoupil do jezuitského gymnázia v Hradci, kde získal základní vzdělání. Po dokončení vzdělání v domácím prostředí absolvoval kavalírskou cestu po Itálii, kde se v březnu 1624 zapsali na univerzitu v Peruggi a o tři měsíce později na další Italskou univerzitu v Sieně. Jeho otec a jeho budoucí tchán Jan Oldřich kníže z Eggenberga mu otevřeli cestu k císařskému dvoru, kde se stal císařským komorníkem a členem říšské dvorské rady. Marnotratný život vídeňské společenské smetánky se mu však nelíbil, proto rezignoval na všechny úřady a uchýlil se na své panství, kde se na zámku Nová Bystřice věnoval správě statků. Měl velký hospodářský talent a pod jeho správou panství vzkvétalo. Po smrti otce na něj připadla správa celého jihočeského panství, V době jeho působení se stal Jindřichův Hradec opět obchodním centrem, do kterého po třicetileté válce mířili i kupci z Norinberka. Až do své smrti se staral o hospodářství na svém panství. 4. července 1626 se na nátlak rodičů oženil s Marií Markétou Terezií z Eggenberga (1617 – 1657). Manželství však skončilo společenským skandálem, kdy se mladičká Marie vrátila zpátky k otci a Adama obvinila z impotence. Nutno podotknout, že jí v době sňatku bylo pouhých devět let. K Adamovi se už nikdy nevrátila a tak bylo manželství z důvodu nenaplnění v roce 1632 konsiliem teologů anulováno. Pravou příčinou rozchodu ale byla spíše rozdílnost povah. Mladičká Marie Markéta toužila po pestrém životě ve Vídni a Adam Pavel zase po klidném životu v provinciální Nové Bystřici. Adam Pavel se už znovu neoženil. Roku 1637 byl císařem jmenován říšským dvorním radou v roce 1640 se stal hejtmanem Bechyňského kraje. V roce 1652 po smrti svého otce se stal vladařem domu hradeckého a nejvyšším dědičným číšníkem Království českého. Okolo roku 1655 byl Adam Pavel Slavata druhým nejbohatším šlechticem v Českém království. Adam Pavel Slavata zemřel 2. července 1657 na Novobystřickém zámku, ale pohřben byl až 5. srpna teprve poté, co rakev s tělem vystavili, aby se s ním mohli rozloučit přátelé i poddaní. Pochován je v kostele sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci. Jeho srdce však bylo pohřbeno v kostele sv. Petra a Pavla v Nové Bystřici.

Ferdinand Vilém Slavata

Ferdinand Vilém Slavata se narodil v roce 1630 a zemřel roku 1673. Byl nejstarším synem Jáchyma Oldřicha Slavaty a jeho manželky Marie Františky z Meggau. Po smrti svého otce se stal vladařem rodu. Byl vychováván německy, proto se špatně vyjadřoval česky. Podle současníků byl pyšný a v mládí vedl rozmařilý život. Konce čtyřicátých let 17. století se vydal na kavalírskou cestu. Ve Vídni zastával úřad císařského rady a komorníka. Od roku 1652 vykonával úřad nejvyššího dvorského sudího Českého království a tajného rady císaře Ferdinanda III. V roce 1650 se oženil s Marií Cecílií Renatou z Náchoda a Lichtenburku. Z manželství se narodily čtyři dcery: Marie Markéta Barbora, Renata Františka, Marie Terezie a Marie Karolina. Protože zemřel bez mužského potomka, vladařství a slavatovská panství zdědil v roce 1673 jeho mladší bratr Jan Jiří Jáchym.

Jan Jiří Jáchym Slavata

Jan Jiří Jáchym Slavata se narodil v roce 1638 a zemřel roku 1689. Byl synem Jáchyma Oldřicha Slavaty a jeho manželky Marie Františky z Meggau. V Praze zastával vysoké zemské funkce. Stejně jako jeho bratr Ferdinand Vilém i on byl vychováván německy a český jazyk mu působil potíže. V roce 1673 se po smrti svého nejstaršího bratra ujal vladařství rodu a všech panství. V tomto roce uvítal ve svém sídelním městě Hradci císaře Leopolda, který tudy projížděl. Tato sláva ho stála 2 000 zlatých, protože nechal na svoje náklady opravit cestu Slavonice – Kunžak – Hradec – Řečice. Jan Jiří dbal na okázalou reprezentaci bohatství rodu. Byl však také velmi zbožný. V roce 1679 dokončil stavbu kostela pavlánského kláštera, kterou začal jeho bratr. V roce 1663 se oženil s ovdovělou Marií Markétou z Trautsounu, rozenou z Rapachu, se kterou měl tři dcery: Marii Josefu, Marii Magdalénu a Marii Anežku Agátu a syna Jana Josefa, který však zemřel v dětském věku. Zemřel 1. července 1689 a byl pochován v Hradci. Rodové dědictví přešlo na Františka Leopolda Viléma Slavatu mladšího bratra Jana Jiřího, který byl kanovníkem v Pasově. Jan Jiří Jáchym byl zakladatelem velkolepé sbírky umění. Díky velkým příjmům, které měl z majetků, prováděl rozsáhlé nákupy obrazů i soch. Jen v pražském paláci umístil 240 obrazů, dalších 39 pak na zámku v Jindřichově Hradci. Výnosy z panství byly velké, ale dluhy ještě větší. V roce 1686, kdy Jan Jiří Jáchym vdával svou nejstarší dceru, činily v Čechách 194 417 kop zlatých a skoro stejnou částku dlužil i v Rakousích.

Fünfkirchenové

Fünfkirchenové jsou starý šlechtický rod, který je doložen již ve 13. století. V roce 1241 jejich předkové uprchli z Pésce, německy Fünfkirchen, do Vídně před vpádem Mongolů. Okolo 1500 byli Fünfkirchenové již mocnými pány ve Weinviertlu. Po roce 1650 se usadili u císařského dvora a v roce 1698 povýšil císař Leopold I. Johana Bernharda II. do dědičného stavu hraběcího. Do konce monarchie sloužili hrabata z Fünfkirchenu Habsburkům jako vyšší úředníci.

Erb zdroj: Wikimedia commons

Jan Leopold z Fünfkirchenu byl synem Jana Arnošta z Fünfkirchenu a jeho manželky Kateřiny Terezie, rozené Slavatové.

Antonie z Fünfkirchenu byla dcerou Jana Leopolda z Fünfkirchenu. Vdala se za Karla Ignáce knížete Clary-Aldringena. Antonie byla velmi marnotratná žena. Léto trávila v Nové Bystřici a zimu ve Vídni. Vedla velmi nákladný život, proto byla nucena prodávat různé části panství. Po zrušení Paulánského kláštera skoupila pozemky, které mu patřily, a později je výhodně rozprodávala. Zemřela koncem roku 1799 ve Vídni, byla převezena do Nové Bystřice a pochována v kostelní hrobce.

Ignác Loubal

Ignác Loubal se narodil ve 2. polovině 18. století a zemřel v 1. polovině 19. století. Byl pražským měšťanem a podnikatelem v oboru hutnictví a zpracování železa. Jako první zahájil výrobu železa plávkovým způsobem. V roce 1796 požádal hospodářský úřad ve Slaném o povolení kutání na slánském panství. V roce 1798 založil v Jesenném železné hamry. Výrobky z těchto železáren byly vystavovány na pražské průmyslové výstavě. V roce 1807 koupil novobystřické panství se zámkem, kde se rozhodl založit železné hamry. O povolení stavby vysoké pece a tří tyčových hamrů žádal krajský úřad v Táboře. Proti stavbě se však postavili jeho poddaní, kteří se obávali růstu cen dřeva. Které se používalo pro výrobu dřevěného uhlí potřebného pro provoz hutě. Gubernium žádost 21. listopadu zamítlo. Ignác Loubal se proti tomuto rozhodnutí odvolal a na základě dalšího jednání obdržel v roce 1808 povolení ke stavbě. V údolí pod hrází Osika vybudoval dva železné hamry poháněné vodní silou. V roce 1809 prodal z rodinných důvodů a také pro špatný odbyt železa hamry v Jesenném Františku Xaveru Deymovi a v roce 1810 novobystřické panství hraběnce z Trauttmansdorffu. V roce 1811 získal důlní práva v Obřím dole a založil podnik Riesenhainské arsenikové a měděné doly. Na místě zvaném „Arsenikplaz“ zvětšil huť na arzenik. V letech 1821 – 1825 měl pronajaty Vlastějovické železárny a v roce 1828 prodal Riesenhainské arsenikové a měděné doly Friedrichu Winklerovi.

Terezie z Trauttsmansdorffu

Terezie z Trauttsmansdorffu se narodila v roce 1771 a zemřela roku 1847. Byla dcerou chorvatského bána a uherského šlechtice Ference hraběte Nádasdyho de Nádasd et Fogarasfóld a jeho druhé manželky Terézie baronky Malatinszky de Felesö et Alsómalatin. V roce 1796 se vdala za Jana Nepomuka hraběte Trauttsmansdorffa. Z manželství se naroily tři synové a dvě dcery. V roce 1809 ovdověla a hned v roce 1810 zakoupila Novou Bystřici a měla ji v držení až do roku 1816. Od mlynáře Trexlera z Albeře zakoupila další pozemky pod rybníkem Osika, kde už předchozí majitel ignác Loubal vybudoval dva hamry, nechala zde vybudovat pozdně barokní zámeček a postavila zde železárny s hamry a vysokou pecí, budovu správy huti, tři domy pro dělníky a stáje. Na počest majitelky byla nová železárna nazvána Terezín (Theresianthal). Bývalý paulánský klášter využila k ubytování dvaceti dvou rodin hamerníků a uhlířů a také zde zřídila kovářskou dílnou, kde se vyráběly hřebíky a cvočky.

Erb zdroj: Wikimedia commons

Friedrich von Schönburg-Waldenburg saský aristokrat.

Leopold Kern

Leopold Kern se narodil v roce 1857 a zemřel roku 1903. Byl rakouský římskokatolický duchovní a politik německé národnosti z Horních Rakous. V roce 1882 byl vysvěcen na kněze. Vystudoval teologii a v roce 1883 byl v Římě promován na doktora teologie. Po delší dobu působil jako městský farář ve Steyeru, později působil jako kazatel a ředitel sirotčinci v Linci. Podílel se na organizování katolických sjezdů a zastával na nich funkci referenta pro dělnické otázky. Po volbách roku 1897 se stal poslancem za kurii všeobecnou v Horních Rakousích. Mandát obhájil i ve volbách v roce 1901. Poslancem byl až do své smrti v roce 1903.

Bruno Kern

Adalbert Wodnianer působil v Lisabonu jako maďarský diplomat.

Zajímavosti

Česká Kanada

Česká Kanada – zdroj Wikimedia commons

Česká Kanada je oblast, která se rozkládá přibližně mezi městy Kunžakem, Dačicemi, Slavonicemi, Novou Bystřicí a Jindřichovým Hradcem. Její rozloha je asi 300 km². Místopisný název je odvozen o charakteru krajiny, který je charakteristický početnými vodními plochami, rozsáhlými lesními komplexy s poněkud sychravějším podnebným rázem, nižšími teplotami a vydatnými srážkami. Přírodní park Česká Kanada byl vyhlášen v roce 1994. Jednou z jejích nejvýraznějších dominant je rozsáhlá zřícenina hradu Landštejn. Značné turistické popularitě se těší také renesanční historické centrum Slavonice, roztodivná skaliska a balvany v lesích okolo Valtínova, ruiny zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag, pomník fiktivního českého génia Járy Cimrmana u obce Kaproun a další místní přírodní a historické zajímavosti. Autorem názvu byl v druhé polovině 20. let 20. století jindřichohradecký rodák Jaroslav Arnošt Trpák, pražský novinář, esejista a propagátor aktivního života v přírodě.