Slovník N

Symbolická historická ilustrace knihy, pergamenu a pečetě představuje encyklopedický slovník jako zdroj poznání a uchovávání historické paměti. Obraz odkazuje na systematické shromažďování pojmů a znalostí z oblasti dějin, práva a správy.

Autor Ilustrace Jindřich AI asistent

Slovník N pokračuje v encyklopedickém přehledu historických pojmů. Obsahuje hesla vztahující se k dějinám, správě, právu, církvi, hospodářství i každodennímu životu, jejichž názvy začínají písmenem N.

Nejvyšší královský komoří

Slovník N

Symbolická rytina zachycuje jednání zemského soudu, při němž nejvyšší zemský úředník předsedá soudnímu shromáždění šlechty. Výjev odkazuje na soudní a hospodářské pravomoci nejvyššího královského komořího v Českém království.

Autor Ilustrace Jindřich AI asistent

Nejvyšší královský komoří byl jeden z nejvyšších zemských úředníků Českého království, původně dvorský úředník odpovědný za správu královské komory, financí a hospodářství. Postupně se jeho úřad proměnil ve významnou zemskou funkci úzce spojenou se zemským soudem a správou královských příjmů.

Působnost a povinnosti

Nejvyšší královský komoří měl zejména tyto pravomoci:

• spravoval královské příjmy a finance královské komory,
• dohlížel na vybírání soudních pokut a jiných příjmů,
• vykonával soudní pravomoci, zejména ve věcech šlechtického stavu,
• podílel se na činnosti zemského soudu,
• v nepřítomnosti krále předsedal zemskému soudu.

Jeho hospodářské a soudní kompetence byly vzájemně provázány a tvořily základ významu tohoto úřadu.

Postavení v hierarchii

V kolegiu nejvyšších stavovských zemských úředníků zastával nejvyšší královský komoří čtvrté místo. Na Moravě patřil mezi sedm nejvyšších zemských úředníků. Po husitských válkách se úřad stal stavovským a byl vyhrazen výhradně panskému stavu. Před rokem 1620 byl úřad vykonáván doživotně, po roce 1627 byl obsazován na pět let. Po Obnoveném zřízení zemském skládal komoří přísahu pouze králi.

Za vlády císaře Josefa II. byl úřad omezen na formální a čestnou funkci a ztratil svůj původní správní význam.

Nejvyšší dvorský sudí

Slovník M

Symbolická rytina zobrazuje jednání dvorského soudu, jemuž předsedá nejvyšší dvorský sudí jako zástupce panovníka. Výjev odkazuje na soudní pravomoci a lenní agendu dvorského soudu v Českém království.

Autor Ilustrace Jindřich AI asistent

Nejvyšší dvorský sudí (německy Oberster Hofrichter, latinsky summus iudex curiae) byl zemský stavovský úředník Českého království a předseda dvorského soudu. V hierarchii zemských úřadů patřil mezi nejvyšší soudní hodnostáře a jeho působnost byla úzce spojena se soudnictvím a správou královských lenních záležitostí.

Působnost a povinnosti

Nejvyšší dvorský sudí vykonával zejména tyto pravomoci:

• předsedal dvorskému soudu,
• rozhodoval spory týkající se královských lén a manské držby,
• do roku 1497 spravoval agendu odúmrti,
• vykonával soudní pravomoci jménem panovníka,
• dohlížel na vedení desk dvorských, později manských (lenních).

Do jeho jurisdikce spadali přímí královští služebníci, zejména rychtáři královských měst, a dále církevní statky spojené s panovníkem zakladatelskými právy.

Postavení v hierarchii

Úřad vznikl jako královská soudní funkce, jejíž nositel musel mít odbornou právní kvalifikaci. Dvorský soud se jako instituce ustálil ve 30. letech 14. století za vlády Jana Lucemburského, přičemž dvorský sudí je v pramenech doložen od roku 1337. Mezi dvanáct nejvyšších zemských úředníků byl zařazen až roku 1549 při přepracování Vladislavského zřízení zemského a mohl jej zastávat pouze příslušník vyšší šlechty.

V předbělohorském období byl jmenován doživotně a přísahal králi i stavům. Po roce 1627 byl jmenován na pět let a přísahal výhradně králi a jeho dědicům. Obnovené zřízení zemské ponechalo úřad již převážně v podobě formální funkce.

Zánik úřadu

S úpadkem významu dvorského soudu za vlády Jagellonců klesal i význam úřadu nejvyššího dvorského sudího. Dvorský soud i samotný úřad byly definitivně zrušeny dekretem z 14. dubna 1783 v rámci josefinských reforem.

Seznam dvorských sudích Českého království

(pracovní referenční přehled – součást hesla)

Nejvyšší sudí

• 1170 Zvěst
• 1175–1178 Čéč
• 1183–1187 Jan
• 1189 Předota
• 1192–1199 Ratibor
• 1205–1212 Budivoj
• 1212 Ctibor
• 1212–1222 Dalibor
• 1222–1229 Zaviš
• 1234–1239 Albert ze Slivna
• 1234 Aldik
• 1238 Albert
• 1240 Mikuláš
• 1240–1241 Zbislav
• 1241 Sulislav
• 1242 Čéč
• 1244 Ctibor
• 1249–1255 Pomněm
• 1256–1264 Drslav
• 1277 Děpolt z Rýzmberka
• 1277–1279 Oneš
• 1284–1287 Boleslav ze Smečna
• 1295 Sezema
• 1309–1324 Oldřich z Říčan
• 1328–1340 Oldřich Pluh z Rabštejna
• 1343–1394 Ondřej z Dubé

Dvorští sudí

• 1337–1343 Jenec z Grünberka
• 1347 Hynek z Valdštejna
• 1351 Dětřich Špaček z Kostomlat
• 1356–1359 Zdeněk ze Šternberka
• 1363–1365 Boreš z Rýzmburka a z Oseku
• 1381 Jaroslav ze Šternberka
• 1383–1387 Beneš Škopek z Dubé a z Liběšic (poprvé)
• 1394–1395 Burkard Strnat z Janovic na Vožici
• 1397 Břeněk z Rýzmburka a ze Skály (poprvé)
• 1398 Beneš Škopek z Dubé a z Liběšic (podruhé)
• 1403–1406 Břeněk z Rýzmburka a ze Skály (podruhé)
• 1408–1419 Albrecht z Koldic na Bílině
• 1437–1441 Albrecht z Koldic na Bílině
• 1453–1466 Jan Zajíc z Hazmburka na Kosti
• 1469–1490 Jaroslav Berka z Dubé na Lipé
• 1490–1500 Jiří Berka z Dubé na Lipé
• 1500 Mareš ze Švamberka
• 1503 Zdeněk Lev z Rožmitálu na Blatné
• 1503–1510 Jindřich Albrecht z Kolovrat na Krakovci
• 1512–1534 Václav Bezdružický z Kolovrat na Košátkách
• 1534 Jan ze Švamberka
• 1538–1541 Jan III. starší Popel z Lobkowicz na Zbiroze
• 1544–1549 Jindřich starší ze Švamberka na Zvíkově
• 1549–1554 Adam I. ze Šternberka na Zelené Hoře
• 1557–1558 Jan ze Švamberka na Milivsku
• 1560–1577 Adam ze Švamberka na Přimdě a Volši
• 1577–1583 Jan z Valdštejna na Sedčicích
• 1584–1585 Jiří Bořita z Martinic na Smečně
• 1592–1596 Václav z Říčan na Hořovicích
• 1597–1599 Adam II. ze Šternberka
• 1599–1602 Volf Novohradský z Kolowrat
• 1603–1609 Jan Jiří ze Švamberka na Orlíka
• 1609–1610 Ferdinand z Donína
• 1610–1611 Jan Sezima z Ústí
• 1611–1617 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
• 1616–1618 Jindřich Matyáš z Thurnu
• 1619–1620 Petr II. ze Švamberka na Třeboni a Orlíku
• 1623–1628 Jindřich Libštejnský z Kolowrat
• 1628–1634 Vilém mladší Popel z Lobkowicz na Bílině
• 1635 Jáchym Oldřich Slavata z Chlumu a Košumberka
• 1645–1648 Heřman Czernin z Chudenic
• 1649–1650 Jindřich Volf Berka z Dubé
• 1650–1651 Kryštof Ferdinand Popel z Lobkowicz
• 1651–1672 Ferdinand Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
• 1673–1685 Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka
• 1685 Jan František Bruntálský z Vrbna
• 1688–1695 Karel Maxmilián Lažanský z Bukové
• 1695–1708 Antonín Jan Nostic-Rieneck
• 1708–1714 Jeroným Hieronymus Colloredo
• 1714–1719 František Josef z Valdštejna
• 1719–1721 Josef František Bruntálský z Vrbna
• 1721–1733 František Josef Czernín z Chudenic
• 1734–1747 Filip Josef Gallas
• 1747 Karel Gotthard ze Schaffgotsche
• 1748–1759 Václav Kazimír Netolický z Eisenberka
• 1760–1766 Arnošt Vilém ze Schaffgotsche
• 1766–1774 František Antonín Nostitz-Rieneck
• 1774–1781 František Antonín Nostitz-Rieneck
• 1784–1792 Prokop Lažanský z Bukové

Nevolník

Slovník N

Symbolická rytina zachycuje nevolníky při robotních pracích na panském poli, pod dohledem vrchnostenského zástupce. Výjev ilustruje hospodářskou závislost nevolníků a jejich pracovní povinnosti v rámci feudální společnosti.

Autor Ilustrace Jindřich AI asistent

Nevolník byl ve středověku poddaný nájemce půdy, který byl osobně i hospodářsky podřízen vrchnosti, tedy majiteli půdy. Jeho právní postavení bylo omezené a bylo spojeno s povinnostmi vůči pánovi i vrchnostenskému panství.

Působnost a povinnosti

Nevolník měl zejména tyto povinnosti a omezení:

• byl vázán k půdě a nemohl bez souhlasu vrchnosti změnit místo pobytu,
• byl povinen robotovat na panských pozemcích,
• odváděl naturální a peněžní dávky (poddanské povinnosti),
• k uzavření manželství potřeboval svolení vrchnosti,
• podléhal vrchnostenské soudní pravomoci.

Rozsah robotních povinností se lišil podle období a panství. Pracovní den mohl dosahovat až dvanácti hodin, obvykle s polední přestávkou, zejména v zemědělských pracích.

Postavení v systému

Nevolnictví bylo základním prvkem feudální společnosti a poddanského hospodářství. Nevolníci tvořili hlavní pracovní sílu venkova a jejich povinnosti byly klíčové pro fungování vrchnostenských statků.

Zánik nevolnictví

Nevolnictví bylo v českých zemích zrušeno patentem císaře Josefa II. roku 1781, čímž došlo k uvolnění osobní závislosti poddaných, nikoli však okamžitě ke zrušení všech poddanských povinností.