Slovník K
Slovník K – iluminovaná iniciála s výjevem písařské a kancelářské práce, mapami, listinami a pečetěmi, symbolizující správu, evidenci a institucionální řád středověké a raně novověké společnosti.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Slovník K rozvíjí historický slovník projektu Historie ke kávě. Přináší pojmy, instituce a souvislosti spojené se správou, právem, církevními strukturami a písemnou kulturou českých zemí.
Kladí
Slovník K
Kladí (entablatura) – schématický řez klasické architektury s vyznačením hlavních částí.
Kladí, označované také jako břevnoví, je vodorovný architektonický prvek nesený svislými podporami, zejména sloupy, pilíři nebo pilastry. Tvoří základní konstrukční i výrazový prvek klasické řádové architektury, v němž se odráží princip podpory a břemene.
Zdroj: Wikimedia Commons
Vývoj a význam
Princip kladí se vyvinul ve starověkém Řecku jako stylizované architektonické ztvárnění původně dřevěné konstrukce. V kamenné architektuře se stal nositelem nejen statické funkce, ale i symbolického a estetického významu, který určoval proporce a členění stavby.
Kladí bylo dále rozvíjeno v římské architektuře a jeho formy se s různými úpravami uplatňovaly také v románském, gotickém, renesančním i klasicistním stavitelství, zejména v monumentálních a reprezentativních stavbách.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Klad%C3%AD
Klarisky
Slovník K
Bazilika svatého Františka v Assisi, duchovní centrum františkánského hnutí a prostředí vzniku řádu klarisek.
Zdroj: Wikimedia Commons
Klarisky, oficiálně Chudé sestry svaté Kláry, jsou římskokatolický ženský řeholní řád, který vznikl na počátku 13. století v prostředí františkánského hnutí.
Vznik řádu
Řád založil svatý František z Assisi roku 1212 jako tzv. druhý řád menších bratří, a to na podnět svaté Kláry z Assisi. Klára se roku 1215 stala představenou prvního ženského konventu při kostele sv. Damiána v Assisi, kde se formoval specifický způsob řeholního života založený na chudobě, odloučení od světa a kontemplaci.
Charakter a význam
Po svatořečení svaté Kláry přijal řád její jméno a postupně se rozšířil po celé Evropě. Klarisky žily převážně v uzavřených klášterech a jejich spiritualita byla úzce spjata s ideálem radikální chudoby, modlitby a asketického života. Řád sehrál významnou roli v duchovních a kulturních dějinách středověku, včetně českých zemí.
Kondotiér
Slovník K
Jezdecký pomník kondotiéra Bartolomea Colleoniho v Benátkách, symbol moci a významu nájemných vojenských velitelů v renesanční Itálii.
Zdroj: Wikimedia Commons
Kondotiér (z italského condotta, smlouva, velení) byl velitel nájemného vojska působící především v italských státech ve 14.–16. století. Jeho postavení bylo založeno na smluvním vztahu s městem, panovníkem nebo státem, kterému se zavazoval poskytovat vojenské služby za finanční odměnu.
Význam a působení
Kondotiéři stáli v čele profesionálních žoldnéřských armád, které hrály klíčovou roli v ozbrojených konfliktech pozdního středověku a raného novověku v Itálii. Jejich vojenská síla často ovlivňovala politickou stabilitu jednotlivých městských států a některým z nich umožnila dosáhnout významného politického či mocenského postavení.
V přeneseném významu se pojem kondotiér používá také pro žoldnéře nebo bezohledné válečníky, jejichž jednání je vedeno především osobním prospěchem.
Konfirmace
Slovník K
Konfirmace – církevní potvrzení křestního slibu (biřmování) a papežské potvrzení biskupa, znázorněné v symbolickém výjevu středověké církevní praxe.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Konfirmace je potvrzení, ověření nebo schválení určité skutečnosti v právním či církevním smyslu. V církevním prostředí se pojem používá především pro potvrzení křestního slibu a pro papežské potvrzení biskupa.
Význam v církevním prostředí
V křesťanské tradici označuje konfirmace zejména obřad, při němž dochází k vědomému potvrzení křtu, který byl zpravidla přijat v dětství. V římskokatolické církvi je tento úkon označován jako biřmování a je spojován s udělením Ducha svatého.
V širším kanonickém smyslu znamená konfirmace také schválení či potvrzení církevního úřadu, například papežské potvrzení zvolení biskupa, bez něhož nemohla být volba považována za platnou.
Konfraternita
Slovník K
Konfraternita – symbolické zobrazení církevního bratrstva a smluvního svazku mezi světskými autoritami ve středověku, vyjádřené gestem jednoty a potvrzením dohody.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Konfraternita označuje bratrské společenství nebo smluvní svazek, a to jak v církevním, tak v právním a politickém smyslu. Význam pojmu se v dějinách užíval v několika odlišných, ale příbuzných rovinách.
Významy pojmu
- Církevní konfraternita
V církevním prostředí byla konfraternita laickým nebo řeholním bratrstvem, sdružujícím duchovní či laiky ke společné modlitbě, charitativní činnosti a podpoře náboženského života. Tato bratrstva hrála významnou roli zejména ve středověku a raném novověku. - Panovnická konfraternita
V politicko-právním významu označuje konfraternita smlouvu o vzájemném dědickém právu mezi dvěma nebo více panovnickými rody. Takové dohody měly posilovat dynastické vazby a stabilitu moci. - Řádová a klášterní konfraternita
Pojem se užíval také pro dohody o spolupráci a duchovním spojení mezi dvěma či více kláštery, konventy nebo řeholními společenstvími, často spojené se vzájemnou liturgickou pamětí a modlitební podporou.
Konfese
Slovník K
Konfese – symbolické zobrazení zpovědi jako přiznání hříchů a duchovní obnovy v prostředí středověké církve.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Konfese (z latinského confessio, vyznání) označuje v teologickém a církevním kontextu především vyznání hříchů, tedy přiznání vlastních vin před Bohem, zpravidla prostřednictvím duchovního.
Význam v křesťanské tradici
V křesťanské teologii je konfese úzce spojena se svátostí pokání, běžně označovanou jako zpověď. Jejím smyslem je uznání viny, lítost nad hříchy a snaha o duchovní obnovu, která je završena udělením rozhřešení.
V širším významu může pojem konfese označovat také vyznání víry nebo příslušnost k určitému náboženskému směru, tento význam je však kontextově odlišný od konfese chápané jako zpovědní úkon.
Kontribuce
Slovník K
Kontribuce – symbolické zobrazení výběru válečných odvodů určených na financování armády, prováděného vojenskou správou vůči obyvatelstvu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Kontribuce (z latinského contributio, příspěvek, odvod) byla finanční nebo naturální dávka, původně vybíraná vítěznou armádou z dobytého území jako forma válečné zátěže poraženého obyvatelstva.
Význam v českých zemích
V zemích Koruny české se pojem kontribuce postupně ustálil jako označení daní a mimořádných odvodů, jejichž účelem bylo financování armády a válečných tažení. Kontribuce byly ukládány zejména v období válek a představovaly významnou součást vojenských a státních financí.
Tyto odvody často zatěžovaly města i venkovské obyvatelstvo a patřily k nejcitelnějším projevům válečné fiskální politiky, zejména v raném novověku.
Konvent
Slovník K
Konvent kláštera v Chotěšově – sídlo řeholní komunity a společného života řádových příslušníků.
Zdroj: Wikimedia Commons
Konvent je shromáždění všech řeholních příslušníků jednoho kláštera a zároveň označení pro místní komunitu řádu, která v daném klášteře společně žije podle řeholních pravidel.
Význam a užití pojmu
V církevním a řeholním prostředí označuje konvent jednak kolektiv mnichů či řeholnic, jednak také klášter jako instituci, v níž tato komunita působí. Konvent se podílel na duchovním životě, správě majetku i na plnění liturgických a hospodářských povinností kláštera.
Pojem se užíval zejména ve středověku a raném novověku a je běžný u většiny řeholních řádů.
Konvertovat
Slovník K
Konverze – symbolické zobrazení změny náboženského vyznání a přijetí nové konfese v prostředí církevního obřadu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Konvertovat (z latinského convertere, obrátit, změnit) znamená přejít z jednoho vyznání na jiné, tedy změnit náboženskou příslušnost.
Význam v historickém a církevním kontextu
V českých zemích se pojem konvertovat užíval především k označení změny náboženského vyznání, často v souvislosti s politickými, společenskými nebo právními důsledky. Konverze mohla být dobrovolná, ale v některých obdobích byla také vynucena státní nebo církevní mocí, zejména v době konfesních konfliktů.
Změna vyznání měla významný dopad na postavení jednotlivce ve společnosti, jeho majetková práva i možnost zastávat veřejné funkce.
Královská věnná města
Slovník K
Hradec Králové – jedno z královských věnných měst, tvořících hospodářské a správní zázemí českých královen.
Zdroj: Wikimedia Commons
Královská věnná města byla města určená jako majetkové a příjmové zajištění českých královen. Sloužila nejen jako zdroj pravidelných příjmů, ale také jako osobní opora a případné útočiště panovnice.
Postavení a správa
Roku 1603 byla věnná města administrativně vyčleněna z ostatních královských měst a podřízena správě zvláštního královského podkomořího, čímž se jejich právní postavení ještě více odlišilo od běžných městských obcí.
Úpadek a zánik
Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 začal postupný úpadek jejich hospodářského a politického významu, související s proměnou státní správy a omezením tradičních stavovských práv. Přesto právní existence královských věnných měst formálně přetrvala až do roku 1918, kdy zanikla se vznikem samostatné Československé republiky.
Královský číšník
Slovník K
Královský číšník – symbolické zobrazení dvorského úředníka odpovědného za nápoje panovnického stolu a správu vinných sklepů při slavnostních příležitostech.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Královský číšník byl dvorský úřad na dvoře českých knížat a králů, doložený od poloviny 12. století. V pramenech je označován latinskými a germánskými termíny pincerna, pocillator, buticularius, scenco, schenk.
Původ a vývoj úřadu
Úřad královského číšníka patřil mezi tradiční dvorské funkce, jejichž kořeny sahají již do merovejských a karolinských královských dvorů. Podobnou funkci zastával také stolník (jídlonoš; truchsas, dapifer), jehož úloha byla zaměřena na panovnický stůl a pokrmy.
Na dvoře Svaté říše římské se tyto dvorské funkce postupně proměnily v arciúřady, které byly svěřeny do dědičného držení významným říšským knížatům. Úřad číšníka náležel českému knížeti, později králi, zatímco stolníkem byl falckrabí rýnský, maršálkem vévoda saský a komořím markrabě braniborský.
Organizace a pravomoci
V průběhu středověku se úřad královského číšníka vyvinul v instituci s vlastní hierarchií. V jejím čele stál nejvyšší číšník (summus pincerna, archipincera, pincera regni Bohemiae), jemuž byl podřízen podčeší (subpincera). Vedle nich existovali také *dvorský číšník a dvorský podčeší.
Hlavní povinností královského číšníka byla péče o nápoje panovnického dvora a správu vinných sklepů. Přímá obsluha při stolování byla postupně přenesena na podčešího; královský číšník osobně obsluhoval panovníka pouze při významných slavnostních příležitostech.
Kurfiřt
Slovník K
Kurfiřt – symbolické zobrazení říšského knížete s právem volit císaře Svaté říše římské, jako nositele nejvyššího dvorského úřadu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent
Kurfiřt (z něm. Kurfürst, ze slov küren – volit a Fürst – kníže) byl říšský kníže s právem volit císaře Svaté říše římské. Kurfiřti patřili k nejvýznamnějším držitelům moci v říši a zároveň zastávali nejvyšší říšské dvorské úřady.
Vznik a ustálení kurfiřtského sboru
Původně se na volbě římského krále podílela všechna říšská knížata, přičemž nárok na volební právo byl poprvé výrazně uplatněn roku 1198. Kolem poloviny 13. století se však okruh volitelů ustálil na sedmi osobách, což bylo formálně potvrzeno Zlatou bulou Karla IV. roku 1356.
Původních sedm kurfiřtů
Duchovní kurfiřti:
- arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro německé země),
- arcibiskup kolínský (říšský kancléř pro Itálii),
- arcibiskup trevírský (říšský kancléř pro Burgundsko).
Světští kurfiřti:
- král český (nejvyšší číšník),
- falckrabě rýnský (nejvyšší stolník),
- vévoda saský (nejvyšší maršálek),
- markrabě braniborský (nejvyšší komorník).
Rozšíření počtu kurfiřtů
Během třicetileté války byl rýnský falckrabě Fridrich V. zbaven kurfiřtské hodnosti, která byla roku 1623 udělena bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. Vestfálským mírem (1648) byla Dolní Falc navrácena Karlu Ludvíkovi Falckému a současně mu byla přiznána nová kurfiřtská hodnost, čímž se počet volitelů zvýšil na osm.
Roku 1692 byl jako devátý kurfiřt ustanoven vévoda brunšvicko-lüneburský (hannoverský).
V době napoleonských válek byla zrušena duchovní kurfiřtství trevírské a kolínské, mohučské bylo přeneseno do Řezna. Současně vznikla nová světská kurfiřtství:
- Bádensko,
- Hesensko-Kasselsko,
- Württembersko,
- Solnohradsko (od roku 1805 Würzburg).
Zánik titulu
Po zániku Svaté říše římské roku 1806 ztratil titul kurfiřta své opodstatnění. Pouze lankrabě hesensko-kasselský si jej nadále ponechal z prestižních důvodů. Kurfiřtský titul v Hesensku-Kasselsku zanikl až po porážce v prusko-rakouské válce a připojení země k Prusku v letech 1866–1867.
Kurfiřtské insignie
Symboly kurfiřtského úřadu, zejména hodnostní klobouky, se dochovaly jen vzácně. Zachován je například:
- český kurfiřtský klobouk (kolem 1640), uložený ve Vídni,
- braniborský klobouk (kolem 1650) v Halberstadtu,
- saský klobouk (kolem 1675) v Drážďanech, spolu s ceremoniálním mečem zhruba z roku 1425.
Kustod
Slovník K
Ilustrace znázorňuje kustoda jako správce a ochránce sbírek – postavu dohlížející na historické artefakty, rukopisy a předměty kulturní hodnoty. Motiv vyjadřuje odpovědnost za uchovávání, evidenci a ochranu svěřených sbírek, typickou pro muzejní a církevní prostředí.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Kustod (z latinského custos, strážce, opatrovník) je správce, dozorce nebo odborný pracovník, který odpovídá za ochranu, evidenci a prezentaci sbírek, zejména muzejních, uměleckých nebo historických.
Význam a užití pojmu
Kustod pečuje o sbírkové předměty, zajišťuje jejich odborné uchování, dokumentaci a zpřístupnění veřejnosti. V historickém kontextu mohl pojem označovat také strážce či opatrovníka cenností, rukopisů nebo chrámového majetku.
Termín se používá především v prostředí muzeí, galerií, knihoven a paměťových institucí, kde je kustod zodpovědný za odbornou správu svěřených fondů.
