Babice nad Svitavou – odkaz na mapy

Babice nad Svitavou leží uprostřed lesů na Babické plošině, asi 13 km severovýchodně od Brna, v Drahanské vrchovině v nadmořské výšce 460 m nad mořem.

Místo, kde se dnes Babice nacházejí, bylo osídleno již v době neolitické, což dokládají nálezy z Kapustovy jeskyně, které byly objeveny při průzkumu této jeskyně v roce 1949. Byly zde nalezeny střepy z velkých váz hrncovitého typu i mísových tvarů. Na přelomu 10. a 11. století bylo území Babicka pravděpodobně navštěvováno tzv. sezónními prospektory, těžaři a hutníky, kteří pocházeli z Brněnska a zpracovávali zde železnou rudu. Z této doby pochází nález fragmentu železářské pece.

V 13. a 14. století probíhalo v této zalesněné oblasti velké osídlování. Lesy byly káceny a přeměňovány v pastviny a ornou půdu. Zakládaly se zde novéosady, ve kterých se zpočátku usazovala drobná šlechta. Oblast Babic byla postupně kolonizována rodem pánů z Obřan. Původní panství pánů z Obřan, které zasahovalo daleko na sever od Babic, bylo velmi rozsáhlé.

Majitelem panství byl Gerhard z Obřan a po něm jeho syn Smil z Obřan. Po jeho smrti v roce 1312 získal panství Jindřich z Lipé, který ho vlastnil do roku 1346. V letech 1352 – 1365 panství držel Čeněk z Lipé. Bývalé obřanské panství získal patrně jako dědictví po svém kmotrovi v roce 1365 Čeněk Krušina z Lichtenburka,který je držel do roku 1381. Počátky obce můžeme datovat do druhé poloviny 13. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1365, kdy je zmiňována v zemských deskách moravských. V té době patřila k hradu Ronov.

V roce 1381 panství patrně jako odúmrť získal moravský markrabě Jošt, který je v roce 1411 zatavil Vaňkovi Černohorskému z Boskovic. Panství zůstalo s malými přestávkami v držení rodu až do konce 16. století. V letech 1411 –1412 držel Babice jako zástavu za 653 kop grošů Proček z Habrovan. V roce 1412 se vrátila do zástavy Vaňku Černohorskému z Boskovic, který ji držel až do roku 1431, kdy přešla na Oldřicha Černohorského z Boskovic. V letech 1432 – 1447 je jako držitelka uváděná Ofka z Častolovic, vdova po zemřelém Oldřichu Černohorském z Boskovic.

V roce 1447 zdědil panství syn Ofky, Jindřich Černohorský z Boskovic, který je držel až do roku 1460, kdy je dostal od krále Jiřího z Poděbrad Proček z Kunštátu. Ten je měl v držení do roku 1466, kdy je získal jako zástavu za 1 300 kop grošů Čeněk z Kunštátu. V roce 1470 je zástavou za 4 000 uherských zlatých získává Dobeš Černohorský z Boskovic, který je drží až do roku 1494.

Panství však za něj vedl jeho bratr Beneš, který je také v roce 1494 zdědil a držel je až do roku 1507. V letech 1507 – 1526 jsou zástavními majiteli nezletilé děti Beneše Dobeš, Jan, Tas a Jaroslav Černohorští z Boskovic. Od roku 1526 do roku 1530 jsou majiteli Jaroslav a Tas Černohorští a od roku 1530 Tas samotný. V letech 1542 – 1548 se mezi členy rodu vedly spor o držení panství. V roce 1548 je získávají Jiří Krištof a Oldřich Krištof Černohorští z Boskovic. V roce 1557 se zástavním majitelem stává Albrecht Černohorský z Boskovic, který panství v roce 1562 získává do dědičného držení, ve kterém je má až do roku 1571, kdy je dědí jeho bratr Jan Šembera Černohorský z Boskovic.

Ten byl posledním mužským potomkem rodu. V roce 1597 panství zdědila jeho dcera Kateřina Černohorská z Boskovic, která se téhož roku provdala za Maxmiliána z Lichtenštejna a tak se panství dostává do vlastnictví rodu z Lichtenštejna. Po smrti Kateřiny Černohorské z Boskovic se držitelem stává její manžel Maxmilián, kníže z Lichtenštejna. V roce 1643 zdědil panství Karel Eusebius z Lichtenštejna. Dalším majitelem se stává jeho syn Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Po něm dědí panství v roce 1719 Antonín Florián z Lichtenštejna. V letech 1723 – 1735 je majitelem jeho syn Josef Jan Adam, v letech 1735 – 1748 pak Jan Nepomuk Karel. V roce 1748 je získává Josef Václav Vavřinec, který je drží až do roku 1772, kdy se majitelem stává František Josef I. Po jeho smrti v roce 1781 dědí panství Alois I. Josef. Od roku 1805 do roku 1836 je majitelem Jan I. Josef. V roce 1836 dědí panství Alois II. Josef a v roce 1858 Jan II.

Autor: Roman Mifek – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

V roce 1923 proběhla pozemková reforma, při které přišli Liechtenštejnové o část svých pozemků. Po Janu II. z Lichtenštejna, který zemřel bez potomků, se majetku ujal jho bratr František I. Protože František neměl potomky, jmenoval svým nástupcem svého synovce Aloise I., který se nástupnictví vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II. Tmu byly majetky v roce 1945 na základě Benešových dekretů zabaveny.

Babice byly původně založeny jako hornická obec. V jejím okolí byla rozšířena těžba železné rudy. Od roku 1556 se začala těžit také v Babicích. Na konci 18. století, kdy byl ředitelem panství Karel Rudzinský, došlo k otevření nových dolů u Babic. V dole Barbora v Babicích bylo dosaženo povrchovou těžbou hloubky 42 m. Na okraji Babic se dodnes nachází opuštěný důl na železnou rudu, který byl součástí dolu Barbora. Jeho dnešní hloubka je 8 metrů a průměr asi 40 metrů.

V letech 1635 – 1648 v tzv. švédsko-francouzské válce byl kraj kolem Brna třikrát pustošen švédským vojskem. Poprvé to bylo v červnu roku 1642, kdy se zde Švédové zdrželi celý měsíc a vydrancovali vesnice v okolí, ale o dobytí Brna se nepokusili.

V polovině června 1643 zde byli Švédové opět a znovu plenili vesnice, mezi nimi i Babice. Lidé z vesnic však byli varováni a tak všechen dobytek odehnali do rozsáhlých lesů a sami také zůstali v lesích, když své cennosti ukryly na Novém Hradu. Tentokráte se zde Švédové zdrželi až do září, ale Brno se jim dobýt nepodařilo. Zanechali po sobě vypálené vesnice, které byli příčinou bídy lidí a rozšíření moru, který sklátil během října a listopadu 240 osob. Nejhorší však byl třetí švédský vpád v roce 1645, kdy zde Švédové pobývali více jak čtyři měsíce a při svém vpádu nejen vyplenili vesnice v okolí, ale dobyli a zničili Nový Hrad, na kterém byly ukryty cennosti z okolních obcí.

Za napoleonských válek byly Babice válečných strastí ušetřeny. Ve třetí koaliční válce v roce 1805 se vojáci v Babicích vůbec neobjevili, přestože byli v Bílovicích a Líšni. Rozsáhlé lesy Babice ochránili od válečných rekvizic. Do Babic vtrhla francouzská armáda až 14. září 1809, po nešťastné bitvě u Wagranu, která se konala 5. července 1809, a kde byla rakouská armáda poražená. Devět francouzských jezdců sem přijelo rekvírovat koně, ale babičtí sedláci je včas odvedli do lesa, kde se s nimi ukrývali až do listopadu. 22. září přitáhla do obce setnina francouzské pěchoty s kapitánem Depiérem, která zde zůstala tři týdny. Vojáci se však chovali velmi slušně a seno i maso vždy hotově zaplatili.

Prusko-rakouská válka, která probíhala v roce 1866, však měla na Babice nepříznivý vliv. Nejprve do Babic přišel pěší pluk arcivévody Ludvíka a zdržel se zde šest dní. Vystřídal ho pěší pluk cara Alexandra, který zde pobyl dvanáct dní. Tyto pluky se chovaly velmi slušně a nevyžadovaly po obyvatelích žádné zásoby. Horší to bylo po prohrané bitvě. V Babicích se nejprve 17. července usadily tři setniny pruské gardové jízdy. Obyvatelé museli ze svých usedlostí opatřit seno, oves a dát dvě krávy na výsek masa. Kromě toho byli jednotlivé usedlosti povinni po celou dobu pobytu v nich ubytované vojáky živit. Po týdenním pobytu vojáci odtáhli. 3. srpna však do Babic přitáhl prapor 31. pruského pluku s velitelem hrabětem Henklem a téhož dne dorazilo i pruské dělostřelectvo a dvě setniny hulánů. Vojáci po domech požadovali jídlo a nápoje, domácí nutili, aby je obsluhovali i krmili a čistili jejich koně. Pokud jim nechtěli vyhovět, hrozili zastřelením. Všechny stížnosti na chování a požadavky vojáků, které tehdejší starosta obce Martin Hemžal přednášel důstojníkům i hlavnímu veliteli plukovníku Henklovi, vyzněly naprázdno a vojsko si počínalo bezohledně a do posledních zásob vydrancovalo celou vesnici. Zjištěné válečné škody činily 2 140 zlatých. Později však dostaly Babice pouhých 200 zlatých jako náhradu. Obecní správa poskytla úhradu pouze na selské usedlosti, přestože i chalupníci utrpěli velké škody.

V první světové válce padlo mnoho mužů z Babic, kteří převážně bojovali proti své vůli za zájmy rakousko-uherské monarchie.

I druhá světová válka postihla Babice. Ve středu 25. dubna 1945 v dopoledních hodinách byl na Babice nad Svitavou proveden první letecký útok sovětských letadel, která odstřelovala a bombardovala seskupení německé armády. Ve 13 hodin sestřelil Wehrmacht nedaleko obce sovětské stíhací letadlo La-7. Podle místní tradice se myslelo, že jej pilotovala žena, proto pomník, který dal vystavět místní národní výbor u silnice do Křtin, zobrazoval stylizovanou ženskou postavu. V roce 1978 byly trosky letadla vyzvednuty a při tom nalezeny neúplné kosterní pozůstatky letce, které antropologický nález určil jako mužské. Toto zjištění doplnila zpráva z archivu Ministerstva obrany SSSR, v níž se uvádí, že v tomto prostoru padl gardový poručík A. I. Menšikov ze 177. stíhacího pluku 5. letecké armády. Frontové boje zažili babičtí obyvatelé k večeru 1. května 1945, kdy sem přišla skupina sovětských vojáků, kteří si zde vybudovali předsunuté bojové postavení. Místní boje trvaly až do 8. května 1945.

V roce 1763 bylo v Babicích zahájeno školní vyučování. První škola byla vystavěna v roce 1767 před kostelem. Budova škol byla postavena na náklady kláštera premonstrátů v Zábrdovicích pod patronací opata Krištofa Jiřího Matušky. V budově byla jedna prostorná vyučovací třída a byt pro učitele. Na konci 19. století docházelo k významnému rozvoji obce. Stavěly se nové domy a přibývalo obyvatel a také dětí, proto došlo v roce 1905 ke stavbě nové školy, která byla dokončena roku 1906.

Tvrz

V prostoru zahrady a pole za domem čp. 3 se nacházela tvrz, která pravděpodobně vznikla ve 13. století. První zmínka o zemanském rodu Křížů, který byl majitelem tvrze, pochází z roku 1486, kdy Kříž z Babic svědčil na listině. Po vymření rodu přešla tvrz do majetku vrchnosti a byla využívána jako ubytování pro knížecí myslivce.

V roce 1617 zde byl ubytovaný lesmistr Jiří Konáč z Hodížtkova, v letech 1661 – 1667 Martin Wyczlarsovy, v letech 1677 – 1685 pak Alžběta Vlachovská z Třebové, vdova po knížecím polesném, rytíři Zikmundu Vlachovském z Třebové. Spolu s ní zde v letech 1679 – 1689 pobýval knížecí polesný Prokop Vláčil se svou rodinou. Poslední známý usedlík je knížecí polesný Pavel Janoch, který zde bydlel v letech 1689 – 1696. V roce 1645 byla tvrz spolu s vesnicí vypálena.

Po opravě opět sloužila jako sídlo knížecích myslivců. Při panských honech ji vrchnost využívala jako krátkodobé obydlí. O tvrzi se dochovalo jen málo údajů, proto nelze určit přesné umístění stavby, vzhled ani velikost. V tzv. Tereziánském katastru z roku 1749 se tvrz uvádí již jako rozvalina, a v tzv. Josefínském katastru z roku 1789 již o ní není zmínka. Na mapě II. vojenského mapování z roku 1836 – 1837 je tvrz označena jako zřícenina.

V Hemžalově kronice, která je od roku 1942 nezvěstná, je o tvrzi zapsáno:

„Hrádek stával na pozemku ke čtvrtlánu č. 3, kde nyní dílem pole, dílem zahrada za hospodářským stavením se nachází. Příkopy a rozbořené zde bývalý majitel po roce 1850 rozkopával, příkopy zasypal a na pole rovnal. Při této práci našel v jednom místě sklepení, které, když se prolámati nedalo, zemí zasypal.

Také se udržuje stará pověst, že když se zadní část kostela přistavovala, tedy se k tomu kamení z hradních rozbořených zdí užilo. Před rokem 1850 starší lidé to místo jen Hrádkem nazývali, nyní však název ten pominul. Že za ním stávala obora čili ohrazené místo pro zvěř, nasvědčuje název polní tratě Zvěřinec.“

Pověst o pokladu

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Po roce 1900 se mezi starší generací často vyprávěla o hrádku pověst, ve které se říkalo, že v jedné z chodeb pod hrádkem, v jejím ohybu, leží poklad pánů z Křížů v podobě devíti zlatých kuželek a zlaté koule. Na konci chodby je prý sud vína, které je již tak staré, že se bude muset sekat širočinou. V roce 1940 byl v prostoru, kde měl stát hrádek vyorán bronzový prsten, který byl určen jako pečetní. Na plošce prstenu je vyryta kresba ve tvaru kříže, pravděpodobně znak Křížů z Babic.

Držitelé

Gerhard ze Zbraslavi a z Obřan

Gerhard ze Zbraslavi a z Obřan se narodil okolo roku 1247 a zemřel v roce 1291. Byl druhorozeným synem Bočka z Jaroslavic a ze Zbraslavi a jeho manželky Eufémie z Křižanova. První písemná zmínka o Gerhardovi pochází z roku 1262, kdy spolu s matkou a starším bratrem Smilem schválil darování vesnice Bobrůvka žďárskému klášteru. V tomto roce pravděpodobně nabyl zletilosti. V roce 1265 doprovázel do Písku královnu Kunhutu, do jejíchž služeb vstoupil. V roce 1265 byl také jako zastupující fundátor žďárského kláštera přítomen, když konvent obdaroval vinicemi u Blučiny a vesnicí Novošicemi. V roce 1268 se po smrti svého bratra Smila ujal správy všech rodinných statků. Do roku 1277 se pravděpodobně intenzivně věnoval správě svých statků, protože veškeré zprávy o něm v této době mizí. Objevuje se opět právě v roce 1277, kdy společně se svou matkou, strýcem Kunou a jeho synem Bočkem ve Žďáru nad Sázavou potvrdil obdarování kláštera třetinou vesnice Těšany. Na počátku 1278 se přestěhoval na hrad Obřany, který se stal obyvatelným, a zároveň přijal přídomek z Obřan. V roce 1278 se také po boku Přemysla Otakara II. zúčastnil bitvy na Moravském poli, kde Přemysl Otakar II. padl. Faktické vlády v Čechách se ujal poručník mladého Václava II. Ota Braniborský, který však zemi spíše raboval, než spravoval. Na Moravě převzal vládu Rudolf Habsburský. Gerhard zůstal věrný Přemyslovcům a postavil se Otovi a Rudolfovi společně se svým přítelem Milotou na odpor. V roce 1281 nebo 1282 však padl do zajetí Albrechta I. Habsburského. Přesné datum jeho propuštění není známo. V roce 1285 jej Václav II. odměnil a uvedl ho do významné funkce moravského podkomořího. V roce 1286 se však Gerhard králi znelíbil, a proto byl úřadu zbaven. Jeho provinění není známé, ví se jen, že se králi na Špilberku pokořil a přislíbil, že nadále nebude škodit jemu ani celé zemi. Gerhard se v roce 1266 oženil s Jitkou z Feldsbergu (Valtic), se kterou měl syny Bočka a Smila a dcery Anežku a Eufémii. V roce 1289 sepsal svoji závěť a v roce 1291 zemřel.

Autor: Neznámý – Miroslav Plaček, Peter Futák, Páni z Kunštátu, Volné dílo,

Smil z Obřan

Smil z Obřan se narodil okolo roku 1280 a zemřel v roce 1312 nebo 1313. Byl synem Gerharda ze Zbraslavi a Obřan a jeho manželky Jitky z Feldsbergu. V roce 1291 zemřeli oba Smilovi rodiče a otcovi statky zdědil jeho starší bratr Boček, který však zemřel o pět let později v roce 1296 a rodinné statky přešly do držení Smila. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1303. V letech 1306 a 1310 se zapojil do bojů o český trůn. V roce 1307 jej Jindřich Korutanský podplatil, aby ho při volbě podpořil. V roce 1310 se stal na krátkou dobu moravským zemským hejtmanem. Po zvolení Jana Lucemburského králem, se postavil na stranu opozice, a držel si v Uherském Hradišti armádu. Král Jan však vzpouru potlačil a prosadil svou vládu i na Moravě. Smil byl nucen odejít do emigrace, kde se uchýlil pod ochranu rakouského vévody Fridricha I. Sličného. Smil byl ženatý s Annou z Hradce. Z manželství se narodila pouze dcera Anna, která se stala jeptiškou. Smil zemřel v emigraci v roce 1313 jako poslední mužský potomek pánů z Obřan. Majetků se následně zmocnil Jindřich z Lipé.

Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt und bearbeitet/koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, S. 65, Tafel 51, Volné dílo,

Ronovci

Ronovci také Hronovci nebo Ronovici byli jedním z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Nejstarším známým příslušníkem rodu byl Smil Světlík z Tuháně, který je zmiňován na konci 12. století. Jeho synům Častolovi a Jindřichovi se podařilo získat území Žitavy a po roce 1238 byli v listinách uváděni s přídomkem ze Žitavy. Území, které získali, se táhlo od Pirny do podhůří Lužických hor až k České Lípě, se stalo mocenskou základnou rodu. Své Jméno si zvolili podle Ronova na Žitavsku. Během 13. a 14. století se Ronovci rozdělili do mnoha samostatných rodových linií. Společným znakem všech rodových linií byly zkřížené ostrve, nejčastěji černé ve zlatém štítě, lišili se pouze klenotem.

Autor: TMg – Vlastní dílo, based on the original version (uploaded 2006-06-28) of File:Wappen oybin.png., Volné dílo,

Páni z Lipé

Páni z Lipé byli starý český panský rod vzešlý z rozrodu Ronovců. Společným předkem všech Ronovců byl Smil Světlík z Tuháně. Jeho vnuk Chval z Lipé založil hrad a město Lipý. Rod se na počátku 14. století rozdělil na lipskou a pirkenštejnskou větev.

Autor erbové ilustrace Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jindřich z Lipé

Jindřich z Lipé se narodil pravděpodobně roku 1275 a zemřel v roce 1329. Podle tradice byl synem Chvala z Lipé, ale podle nejnovějších poznatků byl jeho otcem Čeněk z Lipé. Okolo roku 1296 odešel do Prahy ke královskému dvoru. Jindřich působil ve službách krále Václava II. V roce 1303 získal za své vojenské zásluhy v Polsku Žitavu. Zřejmě kvůli souboji jeho družiny během turnaje, který pořádal král Václav II., však ztratil jak přízeň krále, tak i nově nabytou Žitavu. Znovu ji získal v roce 1305 a tentokráte si ji podržel až do roku 1319. V roce 1304 spolu se svým přítelem Janem z Vartenberka uhájil v bojích s římským králem Albrechtem Habsburským Kutnou Horu, která byla pro české země velmi důležitým městem, pro svoje bohatá ložiska stříbra. Zprvu pomáhal svým vlivem Jindřichu Korutanskému na český trůn, ale za několik let se přičinil o jeho vypuzení ze země. V roce 1310 byl jmenován Janem Lucemburským podkomořím, správcem zemských cenností a českým maršálkem. V roce 1311 jej však úřadu podkomořího zbavil, v roce 1315 mu však tento úřad navrátil. V roce 1315 byl také z popudu Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského, obviněn ze spiknutí proti králi a uvězněn na hradě Týřov. Na stranu Jindřicha z Lipé se však postavila část šlechty a také jeho životní partnerka královna Eliška Rejčka, a tak byl v dubnu 1316 po půlročním věznění propuštěn. Proti odbojné šlechtě si Jan Lucemburský povolal na pomoc německé žoldnéře, ale šlechta v čele s Jindřichem z Lipé mu pohrozila sesazením. Smír byl sjednán v dubnu 1318 v Domažlicích za pomoci Ludvíka Bavora. Jindřich z Lipé si postupně získal královu důvěru. Mezi 31. srpnem a 3. zářím 1319 vyměnil Jindřich Žitavu, hrady Ronov, Ojvín a Krásný Buk s králem Janem za území na Moravě, kam se odstěhoval. V tomto roce také prodal Českou Lípu i s okolními vesnicemi svému bratranci Hynkovi Berkovi z Dubé. Jindřich byl pověřen králem Janem správou země v době své nepřítomnosti, jmenoval ho zemským hejtmanem a v roce 1321 říšským maršálkem. Jindřich se ke konci svého života zdržoval převážně v Brně, kde si s Eliškou Rejčkou zřídil vlastní dvůr. Do Brna svolával i kolokvia, šlechtická sněmovní a soudní shromáždění, což bylo jinak pouze královo právo. Jindřich se jako velmi mladý oženil se Scholastikou, původem snad od pánů z Kamence, se kterou měl syny Jindřicha, Jana, Pertolda a Čeňka a snad i tři dcery Kateřinu, Kláru a Markétu. Zemřel v roce 1329 ve věku šedesáti let. Byl pochován v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

„… v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostnila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučit jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení. (Zdroj: Zbraslavská kronika)

Autor erbové ilustrace Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Čeněk z Lipé

Čeněk z Lipé se narodil pravděpodobně v roce 1300 a zemřel roku 1363. Byl synem Jindřicha z Lipé a jeho manželky Scholastiky. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1316, kdy byl účastníkem jednání o propuštění svého otce z vězení na Týřově. Zabýval se směnami majetků, a to nejen mezi rodinnými příslušníky, ale i s ostatními šlechtici. Čeněk se pokoušel po smrti svého otce spravedlivě rozdělit dědictví a zároveň chtěl vytvořit ucelené panství. V roce 1339 se stal moravským zemským hejtmanem. Byl ženatý a měl syna Jindřicha, který však zemřel stejně jako Čeněk v roce 1363.

Autor erbové ilustrace Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Krušinové z Lichtenburka

Krušinové z Lichtenburka byla větev českého panského rodu Lichtenburků. Zakladatelem rodu byl na počátku 14. století Hynek Krušina I. z Lichtenburka, který vlastnil město Havlíčkův Brod a okolí. Jeho synové však díky expanzivní politice jejich příbuzného Jindřicha z Lipé o své majetky přišli. Čeněk Krušina z Lichtenburka a Hynek III. Krušina z Lichtenburka však dokázali nashromáždit mnoho nových statků. Další generace zahájila vzestup rodu, který vyvrcholil za působení Hynka Krušiny IV. z Lichtenburka. Jeho potomci však majetek postupně ztráceli. Tato větev rodu vymřela v 17. století.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Čeněk Krušina z Lichtenburka

Čeněk Krušina z Lichtenburka v mládí pobýval na dvoře svého kmotra Čeňka z Lipé. Na počátku 60. Let 14. Století se vrátil na Moravu. Od svého kmotra Čeňka z Lipé zde získal obřanské panství, na kterém začal budovat svou základnu. Od 70. Let 14. Století byl častým hostem na brněnském dvoře a v letech 1377, 1378 a 1380 se účastnil zemských soudů a kolokvií. S manželkou Dorotou měl dva syny Hynka a Jana, kteří byli v době jeho úmrtí v roce 1381 nezletilí.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Markrabě Jošt moravský

Markrabě Jošt moravský se narodil v říjnu 1354 a zemřel 18. ledna 1411. Byl synem markraběte Jana Jindřicha a Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. V letech 1375 – 1411 zastával úřad markraběte moravského, v letech 1383 – 1389 říšského generálního vikáře v Itálii, v letech 1388 – 1411 markraběte braniborského a říšského kurfiřta, a od 1. října 1410 do 18. ledna 1411 se stal římským králem. Dostalo se mu výborného vzdělání, neboť jej vychovávali jako případného dědice trůnu. Byl velmi schopným a obratným politikem a finančníkem. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václava IV. Po smrti svého otce se stal starším moravským markrabětem, o správu se však musel dělit se svými bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, mladšími markrabaty. Jan Soběslav zemřel v roce 1380 a mezi Joštem a Prokopem vypukly vleklé války, které s přestávkami trvaly až do roku 1405. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, zřejmě jako kompenzaci půjčky, kterou jeho otec poskytl Karlu IV. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v boji proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký podpořili krále. Také v roce 1402, kdy došlo k dalšímu odboji proti králi, zůstal na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Brzy však se s ním politicky rozešel a po smrti Prokopa už stál na straně krále Václava IV. Roku 1410 kandidoval proti Zikmundovi na krále Svaté říše římské, jímž se po opakované volbě stal 1. října 1410. Z titulu se však dlouhonetěšil, protože 18. ledna 1411 na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše. V roce 1372 se Jošt oženil s dcerou vévody Vladislava II. Opolského Alžbětou Opolskou, která však ve svých čtrnácti letech náhle zemřela. Po druhé se oženil roku 1374 s Anežkou Opolskou, tetou Alžběty. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Proček z Habrovan

Proček z Habrovan byl synem Beneše z Pamětic, bývalého komořího markraběte Jošta. 4. června 1416 se zavázal králi Václavovi, že mu bude do smrti sloužit se šesti koňmi, neboli se šesti jízdnými. Zemřel někdy v období husitských válek.

Páni z Boskovic

Páni z Boskovic patřili mezi nejvýznamnější a nejbohatší moravské šlechtické rody středověku a raného novověku. Rod se mohl chlubit urozenými předky a vlastnictvím ohromného majetku. Jeho příslušníci se pohybovali v nejvyšších patrech společnosti. Někteří zastávali významné úřady ve správě země, jiní stáli v čele armád jako vojevůdci nebo vedli diplomatická jednání jako vyslanci svých panovníků. První doložený předek pánů z Boskovic, Jimram z Boskovic, je uvedený v pramenech již v roce 1222, kdy svědčil na listině krále Přemysla Otakara I. Posledním mužským příslušníkem, kterým rod v roce 1597 vymřel po meči, byl Jan Šembera Černohorský z Boskovic. Rod se dělil na čtyři základní rodové linie: boskovickou, černohorskou, svojanovskou a trnávecko-bučovickou.

Vaněk Černohorský z Boskovic

Vaněk Černohorský z Boskovic byl synem Oldřicha z Boskovic. V letech 1407 – 1410 působil jako zemský sudí a sněmovník. V roce 1415 podepsal stížný list, který vyjadřoval nesouhlasu proti upálení Mistra Jana Husa. V době vypuknutí husitských válek stál na katolické straně. 1. listopadu 1420 se zúčastnil bitvy pod Vyšehradem, kde stál na straně Zikmunda. I po porážce setrval na jeho straně, za což byl několikrát odměněn. V listopadu 1421 se zúčastnil sněmu, konaném v Brně, na kterém dočasně kapitulovala moravská husitská šlechta. Po tomto sněmu přešel v roce 1422 na husitskou stranu. Husitskému smýšlení zůstal věrný až do konce svého života. V roce 1423 vpadl se svým vojskem na území brněnských Řečkovic, kde zcizil mnoho potravy a jiných kořistí. Za to rozkázal biskup Jan, řečený Železný dobýt hrad Černou Horu. Vaněk patřil mezi nejvýraznější představitele moravských husitů a účastnil se dalších bitev. Od roku 1423 o něm nejsou žádné písemné zmínka, proto se předpokládá, že zemřel někdy před rokem 1434. Zanechal po sobě šest synů Jana, Jaroslava, Jindřicha, Oldřicha, Beneše a Vaňka a dceru Machnu.

Oldřich Černohorský z Boskovic

Oldřich Černohorský z Boskovic byl synem Vaňka Černohorského. Stal se zakladatelem svojanovské větve. Zpočátku stál na straně krále Zikmunda, který mu za věrné služby dal do držení hrad Svojanov. Když však hrad napadli husité, žádal Oldřich Zikmunda o posily. Ten je však neposlal a Oldřich přešel na stranu husitů. Byl ženatý s Ofkou z Častolovic, se kterou měl syny Ješka, Jindřicha, Jaroslava a Oldřicha.Zemřel pravděpodobně v roce 1432, protože při dělení majetku v roce 1432 nebyl již uveden mezi živými.

Ofka z Častolovic

Ofka z Častolovic byla dcerou Půty II. z Častolovic a jeho manželky Anny Osvětimské. Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem se stal Oldřich Černohorský z Boskovic, se kterým měla syny Ješka, Jindřicha, Jaroslava a Oldřicha. Podruhé se provdala za Viléma ml. Zvířetického z Lemberka.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:fae8acf0-2ff1-11de-a659-000d606f5dc6?page=uuid:61126eb0-7e79-11e7-8b50-001018b5eb5c, CC BY-SA 4.0,

Jindřich Černohorský z Boskovic

Jindřich Černohorský z Boskovic byl synem Oldřicha Černohorského z Boskovic a jeho manželky Ofky z Častalovic. Účastnil se loupežných výprav.

Dobeš Černohorský z Boskovic

Dobeš Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic a jeho manželky Machny ze Šternberka. Patřil k důvěrným rádcům Matyáše Korvína. 6. září 1479 se zúčastnil sněmu v Olomouci, kde byl přítomen i král Matyáš. Byl energický, skvěle ovládal strategii a těšil se velké oblibě a vážnosti a díky tomu patřil k nejvýznamnějším velitelům Korvínových oddílů. Byl také jedním ze tří velitelů, kteří obsazovali dolní Rakousy. 11. května 1484 se vyznamenal v bitvě u Leitzersdorfu. Po popravě Jaroslava z Boskovic v roce 1485, se kterým bojoval po boku Matyáše Korvína, opustil služby uherského krále a dal se do služeb Fridricha III., který zkušeného a velmi schopného vojevůdce velmi rád přijal. 17. března 1490 se účastnil panského obecního sněmu v Brně. Zemřel 20. prosince 1493 bez mužských potomků.

Beneš Černohorský z Boskovic

Beneš Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic a jeho manželky Machny ze Šternberka. Spravoval nejen statky, které zdědil sám, ale i svého bratra Dobeše. Po jeho smrti je zdědil, protože Dobeš zemřel bez mužských potomků. 17. dubna 1503 sepsal na černohorském hradě závěť, kde mimo jiné uvádí, aby po jeho smrti vdova i s dětmi směli i nadále setrvat na Černé Hoře a to s ročním důchodem 1 500 uherských zlatých. Poručníkem jeho nezletilých dětí Dobeše, Jana, Tase a Jaroslava se stal Ladislav z Boskovic a na Třebové. Zemřel 10. srpna 1507.

Dobeš Černohorský z Boskovic

Dobeš Černohorský z Boskovic Byl synem Beneše Černohorského z Boskovic. V roce 1509, kdy dosáhl zletilosti, převzal správu Brodku a Otaslavic. V roce 1511 se ujal Dědic u Vyškova, které mu postoupil Ladislav. V roce 1522 se oženil s Bohunkou, dcerou Viléma z Pernštejna. V roce 1526 zastával úřad nejvyššího sudího a později také krátkou dobu úřad nejvyššího hejtmana. V roce 1526 se stal také jedním z moravských poslů na korunovaci Ferdinanda za českého krále. V roce 1530 byl členem komise, která rozhodovala o urovnání rozepře mezi městy a panským a rytířským stavem, v letech 1535 – 1536 pak členem komise pro urovnání moravskoslezských hranic u Rožnova. V letech 1536 – 1538 byl ustanoven k vybírání daní v brněnském kraji. V roce 1538 se stal královským komisařem na brněnském sněmu a v roce 1540 na sněmu olomouckém. Zemřel v roce 1540.

Jan Černohorský z Boskovic

Jan Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic. Poprvé je zmiňován v roce 1511 společně se svými bratry Dobešem, Jaroslavem a Tasem v zemských deskách. V roce 1529 se poprvé účastnil jednání moravského sněmu. Byl dvakrát ženatý. Jeho druhou ženou se stala Marie Salomena Štadlerová z Brna, která byla měšťanského stavu. Měl dva syny.

Tas Černohorský z Boskovic

Tas Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic. Poprvé je zmiňován v roce 1511 společně se svými bratry Dobešem, Jaroslavem a Janem v zemských deskách. Tas, zdědil po otci novohradské panství. V roce 1540 se stal patronem Zábrdovického kostela. Zemřel v roce 1542.

Jaroslav Černohorský z Boskovic

Jaroslav Černohorský z Boskovic byl nejmladším synem Beneše Černohorského z Boskovic.Po svém otci zdědil Černou Horu. V letech 1537, 1540 a 1541 byl zvolen za výběrčího daně v brněnském kraji. Zemřel 11. června 1546 ve Vídni, kam se přestěhoval. Byl posledním mužským potomkem černohorské linie. Zanechal po sobě čtyři dcery Annu, Kateřinu, Libuši a Braxeidu.

Jiří Krištof Černohorský z Boskovic byl synem Jetřicha z Boskovic. V roce 1542 zdědil společně se svým bratrem Oldřichem Krištofem Nové Hrady, které jim odkázal, Tas Černohorský z Boskovic. Po smrti svého bratra Oldřicha byl jediným držitelem panství. Zemřel v roce 1557 bez potomků.

Oldřich Krištof Černohorský z Boskovic byl synem Jetřicha z Boskovic. V roce 1542 zdědil společně se svým bratrem Jiřím Krištofem Nové Hrady, které jim odkázal, Tas Černohorský z Boskovic. Zastával úřad rady a komorníka krále Ferdinanda I. Zemřel v roce 1553 bez potomků.

Albrecht Černohorský z Boskovic

Albrecht Černohorský z Boskovic se narodil někdy mezi lety 1526 – 1536 a zemřel v roce 1572. Byl synem Václava Bučovického z Boskovic a jeho první manželky Anny z Ojnic. V roce 1547 se zapsal ke studiu na vídeňskou univerzitu. Ovládal latinu a němčinu, orientoval se v zemském právu. Aktivně se podílel na zemské správě a zastával nejvyšší zemské úřady. V roce 1562 zastával úřad zemského podkomořího, v letech 1563, 1564 a 1567 působil jako nejvyšší sudí u zemského soudu a v roce 1567 se stal nejvyšším komorníkem markrabství moravského. Tento úřad zastával až do své smrti v roce 1572. Albrecht miloval výtvarné umění, podporoval však také umění literární. Udržoval kontakty s některými učenci. Byl ženatý s Bozinou (Boženou) z Lipé. Protože jejich manželství zůstalo bezdětné, odkázal všechen svůj majetek Janu Šemberovi.

Jan Šembera z Boskovic

Jan Šembera z Boskovic se pravděpodobně narodil někdy okolo roku 1543, přesné datum není známo, a zemřel v roce 1597. Byl synem Václava Bučovického z Boskovic a jeho druhé manželky Marie, rozené Žabkovny z Lemberka. V mládí jeho sociální prostředí formovala sňatková politika jeho otce a později bratra Albrechta. Své dětství trávil se svými sourozenci na zámku v Bučovicích. V době úmrtí jeho otce mu bylo pouhých jedenáct let a poručnictví nad ním převzal jeho starší bratr Albert, který mu byl po celý svůj život nejen bratrem, ale i přítelem a rádcem. Jan Šembera se na rozdíl od svého bratra nezajímal o státnické záležitosti. V letech 1590 – 1592 se i přesto pravidelně účastnil zemských sněmů. Zastával také úřad truksasa a rady císaře Rudolfa II., a díky tomu formálně patřil k jeho dvoru. Stejně jako netíhl k politice, nezajímalo ho ani vojenská služba. Nejraději se věnoval zábavám a radovánkám. Miloval honbu, jízdu na koni, střelbu, šerm a také dvoření se krásným dámám. Miloval také umění, ale byl i vzdělaný. Ovládal několik jazyků. Byl však také výtržník, o čemž svědčí několik zápisů v pohonných knihách. Po smrti jana Třebovského z Boskovic se stal jediným mužským potomkem rodu z Boskovic. Jan Šembera byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1569 a jeho manželkou se stala Sidonie, dcera Jáchyma, hraběte Šlika. Toto manželství zůstalo bezdětné. Jeho druhou manželkou se v roce 1575 Anna Krajířová z Krajku. Z tohoto manželství se narodily dcery Anna a Kateřina. Ke konci života byl velmi nemocný. V roce 1596 sepsal svou poslední vůli, ve které téměř celý svůj majetek odkázal svým dvěma dcerám. Zemřel 30. dubna 1597 a byl pochován v minoritském kostele v Brně.

Kateřina z Boskovic

Kateřina z Boskovic se narodila v roce 1579 a zemřela roku 1637. Byla dcerou Jana Šembery a jeho druhé manželky Anny Krajířové z Krajku. Provdala se za Maxmiliána z Lichtenštejna. Po otci zdědila Bučovice, Pozořice a Nové Hrady. Byla velmi zbožná a dobročinná. V roce 1620 byl společně se svým manželem povýšen do knížecího stavu. V roce 1633 založila společně se svým mužem Paulanský klášter na Vranově s hrobkou Lichtenštejnů. Zemřela 24. Ledna 1637 bez dětí a je pochována v lichtenštejnské hrobce na Vranově. Její majetek zdědil její manžel Maxmilián a po jeho smrti v roce 1643 Annin synovec Karel Eusebius.

Páni z Kunštátu

Páni z Kunštátu byli původně moravským šlechtickým rodem. Ve 14. století postupně získávali majetek i v Čechách. Jako zakladatel rodu je uváděn Gerhard ze Zbraslavi, který je v listinách uváděn v letech 1222 – 1240. Jeho čtyři synové založili čtyři rodové linie. Mikul ze Zbraslavi byl pokračovatelem větve, píšící se ze Zbraslavi a na Račicích. Druhou větev založil Smil ze Zbraslavi a Střílek. Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu se stal zakladatelem kunštátské větve a Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi větve obřanské. Rod se dále dělil. Vznikly linie jevišovická, stařechovicko-skalská, líšnická, bouzovská,lysická, boleradicko-loučovská a poděbradská. Všechny větve spojoval erb vrchních pruhů. Příslušníci rodu zastávali mnoho vysokých zemských úřadů a působili i ve funkcích provincionálních správců a královských purkrabí. V roce 1647 rod vymřel po meči.

Procek z Kunštátu

Procek z Kunštátu pocházel z líšnické větve pánů z Kunštátu. Byl synem Bočka z Kunštátu a Opatovic a jeho manželky Elišky. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1434. V této době zdědil statky po svém otci. Jako spojenec rakouského vévody Albrechta bojoval na jeho straně i proti svým vzdáleným příbuzným. V roce 1453 se stal hejtmanem slezského města Lehnice, odkud však v roce 1454 musel kvůli vyhrocené situaci utéct. V říjnu 1454 obdržel od krále Ladislava Pohrobka za dobré služby dům v Praze na Starém Městě. V té době zastával úřad královského komorníka a rady. Získal také lukrativní titul olomouckého komorníka. V roce 1460 získal městečko Blansko s pustým hradem a několika vesnicemi. V roce 1464 získal od krále dědictví po Heroltovi z Kunštátu a Líšnice a rozhodnutím zemského soudu i polovinu panství Světlov. Ve svých rukách tak soustředil velkou část moravských statků rodu Kunštátu. V roce 1475 je připomínán jako účastník obnoveného zasedání zemského soudu v Brně. Aby se vyhnul odúmrti, protože byl bez potomků, vzal roku 1476 v pravý spolek na většinu svých statků svého bratrance Jana Heralta. Práva na další část majetku převedl na své bratry Beneše a Ludvíka z Veitmile. Poslední písemná zmínka o něm pochází z března 1478. Zemřel pravděpodobně někdy mezi roky 1478 – 1479.

Čeněk Kuna z Kunštátu

Čeněk Kuna z Kunštátu pocházel z boleradické větve rodu pánů z Kunštátu. Byl synem Kuny z Kunštátu a Boleradic a jeho manželky Machny z Boskovic. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1458, kdy svědčil spolu se svým otcem na listině, kterou král Jiří potvrdil Moravanům jejich privilegia. Postupně se dostal do diplomatických služeb. V červenci 1462 vyjednával v Trenčíně jménem českého krále Jiřího s uherským králem Matyášem. V říjnu 1462 se pak účastnil neúspěšného tažení krále Jiřího na Vídeň. V roce 1466 dostal do zástavy za 1 300 kop grošů Nový hrad. V roce 1471 mu zapsal král Vladislav II. hrad Český Šternberk s několika městečky a vesnicemi. V roce 1477 je uváděn jako nejvyšší komorník olomoucký. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1487. Zemřel patrně v roce 1488. Zanechal po sobě čtyři syny, Kunu, Jiřího, Heralta Kunu, Ladislava a dvě dcery Ludmilu a Alenu.

Lichtenštejnové

Lichtenštejnové původně pochází ze štýrského dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve střední Evropě. Své jméno rod odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v dolním Rakousku. První zmínka o rodu pochází z roku 1133. Nejstarším přímým předkem rodu je Dětřich, který je zmiňovaný v letech 1178 – 1192. Nepřetržitá linie rodu započala Jindřichem I., který zemřel v roce 1265 nebo 1266. Za věrnost v boji získal od Přemysla Otakara II. v polovině 13. století do svobodného vlastnictví panství okolo Mikulova na jižní Moravě. Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Ve 13. století se rod rozdělil na tři linie, lichtenštejnskou, která se také nazývala štýrskou, dále pak rohravskou a petronellskou. Rohravská a petronellská větev však brzy vymřela. V roce 1504 byla sepsána smlouva, kterou se rod rozdělil na větev steyreggskou, valtickou a mikulovskou. Z těchto linií přežila pouze valtická. Rodovými zákony však bylo postaráno o přechod majetku na pokračující větve. Nejvíce majetku, téměř polovinu, získali Lichtenštejnové v 17. století při pobělohorských konfiskacích. Díky bankovnímu podnikání patří Lichtenštejnská knížata dodnes k nejbohatším evropským šlechtickým rodům. Po roce 1945 byl Lichtenštejnům zkonfiskován veškerý majetek v Čechách i na Moravě pro jejich příslušnost k německé národnosti, přestože se rod podle historika Petra Maška protinacisticky neangažoval. Na druhé straně, panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady. Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek lichtenštejnský není vyjmut ze záboru. Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, ale byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Maxmilián z Lichtenštejna

Maxmilián z Lichtenštejna se narodil v roce 1578 a zemřel roku 1643. Byl synem knížete Hartmanna II. z Lichtenštejna. Původně byl protestantského vyznání, ale později konvertoval ke katolictví. Byl stoupencem císaře Matyáše. V bitvě na Bílé hoře bojoval na císařské straně. Zastával úřady polního zbrojmistra, císařského tajného rady a dvorního vojenského rady. V roce 1623 byl povýšen do knížecího stavu. Za své věrné služby byl odměněn zkonfiskovanými majetky vzbouřených protestantských šlechticů. V roce 1597 se oženil s Kateřinou z Boskovic. Manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Karel Eusebius z Lichtenštejna

Karel Eusebius z Lichtenštejna se narodil v roce 1611 a zemřel roku 1684. Byl synem Karla I. z Lichtenštejna a jeho manželky Anny Marie Černohorské z Boskovic. Byl vychováván na pražské jezuitské koleji. Absolvoval pětiletou kavalírskou cestu po Evropě. V letech 1639 – 1641 zastával úřad vrchního slezského hejtmana. Politika jej však nezajímala a raději se věnoval uměleckým zálibám. Položil základy rodových uměleckých sbírek a obrazové galerie, také se zajímal o alchymii a intenzivně studoval architekturu. Oženil se s Johannou Beatricí z Dietrichštejna. Z manželství se narodil syn Jan Adam Ondřej a dcery Eleonora Marie Rosalie, Marie Terezie a Johanna Beatrix.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna

Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna se narodil v roce 1657 a zemřel roku 1712. Byl synem Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Johanny Beatrix z Dietrichštejna. Od roku 1687 zastával úřad tajného císařského rady, v roce 1698 se stal prezidentem komise pro reorganizaci vrchnostenských úřadů, v roce 1703 prezidentem vídeňské Girobanky, v roce 1707 císařským komisařem uherského zemského sněmu v Prešpurku. 17. března 1694 získal Řád zlatého rouna. V roce 1699 koupil panství Schellenburg a v roce 1712 sousední hrabství Vaduz. Tyto majetky tvoří dnešní území lichtenštejnského státu a Jan je považován za prvního vladaře tohoto knížectví. V roce 1681 se oženil s Erdmundou Marií Terezií s Dietrichštejna. Z manželství se narodilo třináct dětí, syn (* a +14. 1. 1682), Marie Alžběta, Karel Josef Václav, Marie Antonie, Marie Anna, František Dominik, Marie Gabriela, Marie Terezie, Marie Markéta Anna, Marie Dominika Magdaléna a Jan Křtitel. Jan Adam však přežil všechny své mužské potomky, a stal se proto posledním členem karlistické rodové linie (primogenitury). Veškerý jeho majetek tak přešel na Antonína Floriána z Lichtenštejna, příslušníka gundakarské linie rodu.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Antonín Florián z Lichtenštejna

Antonín Florián z Lichtenštejna se narodil v roce 1656 a zemřel roku 1721. Byl synem knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie, rozené Salm-Reifferscheidt. Jako druhorozený byl určen pro kariéru na habsburském dvoře. V osmnácti letech absolvoval kavalírskou cestu do Itálie, která vedla přes Linec, Salzburg a Benátky. V roce 1675 dorazil do Říma, kde se mu dostalo skvělého vzdělání. Studoval zde římské právo, cizí jazyky, ale také jízdu na koni, šerm a francouzský tanec. U proslulého jezuitského polyhistora Athanasia Kirchera studoval matematiku. V roce 1676 se vrátil do Vídně a nastoupil dvorskou kariéru, kterou začal jako císařský komoří Leopolda I. na svou první diplomatickou misi byl vyslán v roce 1691 do Říma, kde vystřídal jako velvyslanec u papežské stolice kardinála Goesse. V roce 1695 se na přání císaře Leopolda I. vrátil do Vídně. Zde se ujal výchovy císařova druhorozeného syna Karla. Zároveň se stal Karlovým hofmistrem. Tento úřad zastával až do konce svého života. V roce 1703, po prohlášení Karla španělským králem, byl Antonín Florián jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře. Po Karlově návratu do Vídně a následné korunovaci, po níž přijal jméno Karel IV., byl Antonín Florián potvrzen ve funkci císařského hofmistra. Stal se také členem Říšského sněmu. V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, rozenou z Thun-Hohenštejna. Z manželství se narodilo jedenáct dětí, František Augustin, Karel Josef Florian, Antonín Ignác Josef, Josef I. Jan, Inocenc František, Karel Josef, Eleonora, Antonie Marie Eleonora, Marie Karolína Anna, Anna Marie Antonie a Marie Eleonora Karolína.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Josef Jan Adam z Lichtenštejna

Josef Jan Adam z Lichtenštejna se narodil v roce 1690 a zemřel roku 1732. Byl synem Antonína Floriána z Lichtenštejna a jeho manželky Eleonory Barbory z Thun-Hohenštejna. Zprvu sloužil jako voják pod velením svého otce ve válkách o španělské dědictví, později pod vedením vévody Johna Churchilla. Po uzavření Utrechtského míru působil jako císařský rádce ve Vídni. V roce 1721 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Oženil se s Marií Annou z Oettingen-Spielbergu, se kterou měl syna Jana Nepomuka Karla a dceru Marii Terezii.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna se narodil v roce 1724 a zemřel roku 1748. Byl synem Josefa Jana Adama z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Anny z Oettingen-Spielbergu. V době smrti otce byl nezletilý, a proto za něj vládl jako regent Josef Václav z Lichtenštejna. V roce 1744 se oženil s Marií Josefou z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodily tři děti. Dospělosti se dožila pouze jeho třetí dcera Marie Antonie, která se narodila v roce 1749, po otcově smrti. Syn zemřel jako novorozenec a první dcera zemřela v sedmi letech. V roce 1745 se Jan Nepomuk stal hlavou knížectví, ale za tři roky v roce 1478 ve svých dvaceti čtyřech letech zemřel bez mužského potomka. Stal se tak nejkratší dobu panujícím knížetem.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Josef Václav Vavřinec z Lichtenštejna

Josef Václav Vavřinec z Lichtenštejna se narodil v roce 1696 a zemřel roku 1772. Byl synem Filipa Erasma Lichtenštejna a jeho manželky Kristiny Terezie hraběnky von Löwenstein-Wertheim-Rochefort. Studoval v pražském Karolinu. V roce 1715 vstoupil do armády, které zasvětil celý svůj život. V roce 1716 se zúčastnil bojů o Petrovaradínskou pevnost, v roce 1718 pak dobývání Bělehradu. V roce 1735 se stal císařským vyslancem v Berlíně a v letech 1737 – 1740 pak u francouzského dvora ve Versailles. V roce 1740 byl jmenován guvernérem v Lombardii. V roce 1745 byl povýšen do hodnosti polního maršála na italské frontě. 16. června 1746 zvítězil u Piacenzy. V roce 1746 byl jmenován generalissimem rakouské armády v Itálii.V roce 1753 se stal vrchním velitelem na uherském bojišti. Josef Václav se zasloužil o reorganizaci rakouského dělostřelectva. V roce 1760 dovezl do Vídně Isabelu Parmskou, budoucí nevěstu císaře Josefa II. v roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci císaře Josefa II. ve Frankfurtu. Za vojenské zásluhy obdržel v roce 1739 Řád zlatého rouna a poté velkokříž Řádu svatého Štěpána. V roce 1718 se oženil se svou sestřenicí Annou Marií Antonií, dcerou knížete Antonína Floriána z Lichtenštejna. Z manželství se narodil syn Filip Antonín, který však zemřel v raném dětství.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

František Josef I. z Lichtenštejna

František Josef I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1726 a zemřel roku 1781. Byl synem Emanuela Josefa z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Anny Antonie z Ditrichštejna. Po smrti jediného syna Josefa Václava, se ho ujal jako svého chráněnce a předurčil ho tak, jako dědice knížecího trůnu. František Josef bojoval po boku svého strýce v bitvě u Piaceny. V roce 1763 byl pověřen, aby přivezl nevěstě arcivévody Leopolda jeho obraz. V roce 1767 se stal členem tajné rady a v roce 1771 obdržel Řád zlatého rouna. Od roku 1778 zastával úřad prezidenta dolnorakouského panského stavu. Jako hlava rodu Lichtenštejnů, kterou se stal v roce 1772, se více staral o ekonomické problémy rodových panství, než o své dvorské povinnosti. Intenzivně rozšiřoval umělecké sbírky. V roce 1772 zdědil po své příbuzné vévodkyni Marii Terezii Savojské, která byla dcerou Jana Adama I. z Lichtenštejna, četná panství v českých zemích. Byl ženatý s Marií Leopoldinou ze Šternberka, se kterou měl syny Aloise I. z Lichtenštejna, Jana I. z Lichtenštejna a Filipa z Lichtenštejna a dceru Marii Josefu. Zemřel 18. srpna 1781 ve francouzských Metách a je pohřben v rodové hrobce Lichtenštejnů v moravském Vranově.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Alois I. Josef I. z Lichtenštejna

Alois I. Josef I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1759 a zemřel roku 1805. Byl prvorozeným synem Františka Josefa I. z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Leopoldiny ze Šternberka. Svou dráhu začal u vojska, ale pro chatrné zdraví musel odejít. Jeho největším zájmem bylo lesnictví a zahradnictví. Nechal upravit lednický zámecký parkornamentálními stavbami. Za jeho vlády začalo budování Vranovsko-křtinského lichtenštejnského areálu, který se rozkládá v pozořickém panství. Jako milovník umění rozšířil Lichtenštejnskou knihovnu, najímal sezónní divadelní skupinu a stálou hudební kapelu. Ve Vídni nechal postavit nový palác. V Lednicko-valtickém areálu nechal postavit Minaret. Za jeho panování byla v Lichtenštejnsku vykonána poslední poprava. Byl držitelem Řádu zlatého rouna. Oženil se s Karolínou Manderschied-Blankenheim, manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Jan I. z Lichtenštejna

Jan I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1760 a zemřel roku 1863. Byl druhorozeným synem Františka Josefa I. z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Leopoldiny ze Šternberka. Jako povolání si zvolil vojenskou kariéru. Ve svých dvaceti dvou letech nastoupil do armády v hodnosti poručíka. Během osmanských válek byl povýšen na plukovníka, během napoleonských válek pak na polního maršála a stal se vrchním velitelem armády Rakouského císařství. V bitvě u Slavkova vedl rakouské vojsko. Později byl kvůli mírovým smlouvám s Napoleonem obviněn z nedostatečných diplomatických schopností, protože tyto smlouvy byly pro Rakousko velmi nevýhodné. Aby unikl před kritikou, odešel v roce 1810 z armády. V Lichtenštejnsku provedl pokrokové reformy. V roce 1818 potvrdil platnost ústavy, která omezovala moc panovníka. Také radikálně reorganizoval svou administrativu. V zahradnictví se stal propagátorem nového uměleckého směru biedermeieru. Podařilo se mu také získat nová panství, která věnoval svým synům jako sekundogeniturní a tertiogeniturní fideikomis. V roce 1806 začlenil Napoleon Lichtenštejnsko do Rýnského spolku a udělil mu nezávislost. Na Vídeňském kongresu byla tato suverenita potvrzena. V roce 1815 se země stala členem Německého spolku. V roce 1792 se Jan I. oženil s Josefou Žofií z Fürstenberku-Weitry. Z manželství se narodilo 11 dětí.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Alois II. z Lichtenštejna

Alois II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1796 a zemřel roku 1858. Byl synem Jana I. z Lichtenštejna a jeho manželky Josefy Žofie z Fürstenberku-Weitry. V mládí získal vynikající vzdělání. Nejprve se o jeho výchovu staral francouzský kněz Abbé Werner a poté řada předních odborníků, např. ekonom Leopold Trautmann, historik a filozof Fridrich von Schlegel. V roce 1818 absolvoval kavalírskou cestu do Itálie a v roce 1820 po Anglii a Skotsku. V roce 1837 byl jako diplomat vyslán do Anglie při příležitosti korunovace královny Viktorie. Zde se seznámil s anglickou hospodářskou politikou, hospodářstvím a architekturou, což ovlivnilo jeho další plány při rozvoji panství. V roce 1838 se zúčastnil korunovace českého krále a rakouského císaře Ferdinanda V. Alois II. byl velkým hospodářským reformátorem. Zasloužil se o vybudování první zemědělské školy v habsburské monarchii. V letech 1849 – 1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti. Přijal členství v sedmdesáti čtyřech vědeckých, technických a charitativních spolcích. Po zemských volbách v roce 1848 nastoupil za kurii virilistů a velkostatků jako poslanec Moravského zemského sněmu. Zasedal zde až do roku 1849. 17. září 1836 obdržel Řád zlatého rouna a 22. dubna 1854 Velkokříž sv. Štěpána.V době jeho vlády byl novogoticky přestavěn lednický zámek a v jeho sousedství vybudován rozsáhlý skleník. 8. srpna 1831 se oženil s o sedmnáct let mladší hraběnkou Františkou Kinskou z Vchynic a Tetova. Z manželství se narodilo devět dcer a dva synové.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

Jan II. z Lichtenštejna

Jan II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1840 a zemřel roku 1929. Byl synem Aloise II. a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Nástupnictví se ujal po smrti svého otce 12. listopadu 1858, nedlouho po svých osmnáctých narozeninách. Jeho vláda byla nejdelší v historii, při které nebyl jmenován regent. V letech 1861 a 1921 podpořil ústavu, která dala běžných občanům Lichtenštejnska rozsáhlá politická práva. Ústava z roku 1921 udělala z Lichtenštejnska konstituční monarchii. Po první světové válce utvořil úzké vazby se Švýcarskem. V roce 1924 přijalo Lichtenštejnsko švýcarský frank jako svou oficiální měnu.V roce 1921 v první etapě pozemkové reformy byl dán lichtenštejnský majetek do záboru. Rod tehdy přišel o 60% všech pozemků a také o některé zámky. Přestože byl Jan II. velmi nespolečenský, podporoval vědu a umění, ale společenských akcí se neúčastnil. Svá rodová panství spravoval velmi pečlivě. Uplatnil při tom jak svoje vzdělání, tak i přirozenou inteligenci, sociální cítění a diplomatické schopnosti. Během své dlouhé vlády postupně získal pověst vstřícného, štědrého a dobrosrdečného muže, a dostal přídomek „Dobrotivý“. Jan II. se také velmi zajímal o lesnictví a chov zvěře. V roce 1898 založil Lovecko-lesnické muzeum na Úsově.12. listopadu 1898 oslavil kníže Jan II. z Lichtenštejna 40. výročí svého panování. Při této příležitosti se pořádaly bohoslužby a slavnosti, a na vybraných místech lichtenštejnských lesních revírů byly vysazeny jubilejní háje, které čítaly 20 dubů letních, 20 dubů zimních a 18 dubů červených. Počet 58 dubů vyjadřoval věk knížete, 18 dubů červených jeho věk v den nástupu jeho panování. V každém jubilejním háji vybudoval lesní personál jubilejní památník. Jan II. se nikdy neoženil a neměl děti, proto se jeho nástupcem stal jeho mladší bratr František I.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

František I. z Lichtenštejna

František I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1853 a zemřel roku 1938. Byl synem Aloise II. z Lichtenštejna a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Studoval práva na univerzitách v Praze a ve Vídni. Hovořil plynně rusky. Nejprve vstoupil do armády a později se stal diplomatem. V letech 1894 – 1899 byl rakousko-uherským velvyslancem na dvoře cara Mikuláše II. v Petrohradě. V té době se rakousko-uherské velvyslanectví stalo jedním z nejdůležitějších politických a společenských center hlavního města carského Ruska. V letech 1896 a 1897 se mu podařilo dojednat setkání císaře Františka Josefa I. s ruským carem Mikulášem II. ve Vídni a v Petrohradu. Po návratu z Ruska pomáhal několik let svému staršímu bratrovi se správou majetku. V roce 1903 se stal členem Kuratoria rakouských muzeí a členem představenstva Komise pro novější rakouské dějiny. Podporoval také studium dějin Rakouska a Evropy s pomocí dokumentů uložených v ruských archivech. S jeho pomocí vznikly publikace Archivalien zur Neueren Geschichte Österreiches a Neue Österreichische Biografie. V roce 1907 se zasloužil o založení katedry Východoevropské historie na Vídeňské univerzitě. Stal se čestným členem Akademie věd ve Vídni a později dědičným členem panské sněmovny říšské rady. Byl také prezidentem centrální komise pro zachování historických památek. 22. července 1929 se oženil s Elsou von Gutmann, dcerou uhlobarona a rakouského bankéře židovského původu, Wilhelma Gutmanna. Oba manželé se angažovali v odporu proti nacismu. Manželství zůstalo bezdětné, proto byl za nástupce jmenován Františkův synovec Alois I., který se nástupnictví vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,

František Josef II. z Lichtenštejna

František Josef II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1906 a zemřel roku 1989. Byl synem Aloise Adolfa z Lichtenštejna a jeho manželky arcivévodkyně Alžběty Amálie Habsbursko-Lotrinské. S výborným prospěchem vystudoval Vysokou školu lesnickou ve Vídni. Aktivně se účastnil jednání svého rodu s československým Státním pozemkovým fondem a dalšími úřady ve věci vyvlastnění značné části rodového majetku v ČSR. Od roku 1930 vykonával vládní úkoly v Lichtenštejnsku, především diplomatické a politické. Jedním z důležitých úkolů jeho vlády byl návrh na navázání diplomatických styků s Československem. 3. května 1938 doručil československé vládě nótu, navrhující vzájemné uznání. 30. července 1938 vyslovilo Ministerstvo zahraničních věcí ČSR souhlas s navázáním diplomatických styků s Lichtenštejnským knížectvím. V březnu 1939 vykonal kníže zdvořilostní návštěvu Berlína akrátce po ní jeho země odrazila Třetí říší podporovaný pokus nacistických bojůvek o státní převrat v knížectví. František Josef II. nechoval sympatie k nacionálnímu socialismu, varoval před ním i své přátelé v Československu. Během celé druhé světové války Lichtenštejnsko dodržovalo přísnou neutralitu. Bez ohledu na to a na lichtenštejnskou národnost byli všichni občané Lichtenštejnska, kteří měli v Československu majetek, označeni za Němce a na jejich movitý i nemovitý majetek byly aplikovány dekrety prezidenta republiky. 7. března 1943 se František Josef II. ve Vaduzu oženil s českou hraběnkou Georginou von Wilczek. Z manželství se narodilo pět dětí.

Autor: Amadscientist – This SVG drawing/file was created for Wikimedia Commons by Mark James Miller, Volné dílo,