Starobylá obec Arnoltovice dnes již neexistuje. Ležela v severovýchodní části obce Poličná, která ji pohltila. Vznikla pravděpodobně za kolonizace, kterou zde na vhodných místech prováděl biskup Bruno ze Schauenburka. Nově založené vesnice pak uděloval v léno členům své družiny.

Tím vznikala drobná panství, která ovládali biskupští manové. Arnoltovice byly pojmenovány po Arnoltovi, který byl právě jedním ze členů biskupovy družiny. V manských knihách olomouckého biskupství se přídomek z „Arnoltovic“ nebo „de Arnoltovicz“ vyskytuje velmi často. V roce 1307 se v listinách objevuje Jiří Arnoltovicz, který byl maršálkem biskupa Jana VI. Dalším držitelem vsi byl Jeneč (Jan) z Arnoltovic, který se již v roce 1358 psal s přídomkem de „Arnoldisdorf“, což ukazuje, že zde již Arnoltovice pravděpodobně stály, a podle zápisů v manských knihách držel ves v letech 1362 – 1375.

První písemná zmínka o vsi Arnoltice pochází z roku 1376. V roce 1377 je na Arnoltovicích uváděn Petřík z Arnoltovic. Od roku 1348 držel část Arnoltovic Oldřich Kortelangen. V roce 1378 držel ves Henslin z Arnoltovic. Podíl na Arnoltovicích měl i olomoucký kanovník Vilém Kortelang.

V roce 1381 koupil manství Arnoltovice od Viléma Kortelanga Jindřich z Bělé. V roce 1392 Jindřich z Arnoltovic a Bělé předal město Meziříčí a osadu Arnoltovice s hradem biskupovi Mikuláši z Rýzmburka. Ten zde pobýval v letech 1393 – 1395, a hlavně v roce 1396, což nám dokazují listiny zde vydané a podepsané. Po Jindřichovi držel Arnoltovice Dobeš z Meziříčí, který byl pravděpodobně Jindřichův švagr.

V roce 1394 je v listinách jako leník zapsán Alexandr Kabát. Roku 1396 koupil od biskupa Mikuláše léno Meziříčí, městečko a tvrz Arnoltovice Lacek z Kravař. V roce 1421 zdědil panství Jan VI. z Kravař. V roce 1432 držel Arnoltovice Jindřich z Bystřice, který je odkázal svému bratru Heršovi. V roce 1437 držel Arnoltice Jan z Bystřice a v roce 1447 Jindřich z Bystřice, který je prodal v roce 1449 Janovi z Brňova. V roce 1463 koupil ves Zich z Nezdenic, který je držel ještě v roce 1463, pravděpodobně společně s bratrem Janem. V roce 1391 vznikla spojením Arnoltovic, Pešíkovy a Radslavovy Lhoty obec Poličná. Toto jméno se však neustálilo hned.

Ještě v roce 1448 jsou v listinách psány tvrz Poličná, ves Arnoltovice, Pešíkova Lhota a Radslavov. Stejně tak tomu bylo i v roce 1463. V roce 1480 se panství Arnoltovice spojilo s panstvím Meziříčí. V roce 1504 prodal hrabě Petr od sv. Jiří a z Pezinku Rožnovské panství šesti bratrům, pánům z Kunštátu. O manství Meziříčí a Arnoltovice ani o Poličné se v kupní smlouvě nepíše, proto se předpokládá, že statky byly prodány bratrům z Kunštátu již dříve. Při dělení majetku mezi bratry připadlo Meziříčsko -Rožnovské panství Janu Kunovi z Kunštátu.

V roce 1530 získali léno Meziříčí, kam Arnoltovice nyní spadaly, bratři Jan a Jaroslav ze Šelmberka a na Kosti. V roce 1534 je pak koupil Jan z Pernštejna za 9000 kop grošů. V roce 1548 prodal Jan z Pernštejna léno Meziříčí svému tchánovi Vilémovi st. z Žerotína. Od tohoto roku patřilo léno Meziříčí spolu s Poličnou pánům z Žerotína. Po smrti Viléma zdědil majetek jeho nejmladší syn Bernard.

Po Bernardovi zdědili manství jeho synové Jan Vilém a Jetřich. Společně se strýcem Jetřichem spravovali majetek i Baltazar a Bernard, synové Jana Viléma. Jetřich a Bernard však o své podíly přišly za účast na odboji proti císaři Ferdinandu II. Tyto podíly se však podařilo Baltazarovi od císaře odkoupit za 6000 tolarů moravských, šest kočárových koní a dva tažné. Po Baltazarovi zdědili manství jeho dva mladší synové Bernard Ferdinand a Karel Jindřich. Ti jej společně drželi do roku 1673.

Bernard Ferdinand zemřel v roce 1689 jako poslední mužský potomek meziříčské větve Žerotínů a svůj majetek odkázal Maxmiliánu Antonínu z větve viesenbersko-losinské, léno Meziříčí obdržel Maxmiliánův mladší bratr Jan Jáchym z Žerotína. Maxmilián také zemřel bez mužských potomků, proto alod Meziříčí- Rožnovský odkázal Karlu Jindřichovi z Žerotína, z linie na Falkenberku. Po jeho smrti v 1716 nastoupil jeho bratr František Ludvík z Žerotína. Když v roce 1731 byli jeho synové ještě nezletilí a správy majetku se ujala jeho manželka Ludovika Karolina.

V roce 1743 převzali Michal Josef a František Josef z Žerotína meziříčský alod. V roce 1748 si bratři majetek rozdělili a Meziříčí obdržel starší František Josef, protože však zemřel bez potomků, odkázal panství svému bratru Michalovi Josefu, s tím, že zemře-li i on bez mužských potomků, zdědí panství Jan Ludvík z Žerotína svobodný pán z Lilgenavy. Michal Josef zemřel v roce 1779 bez mužských potomků, a proto panství mělo přejít na Jana Ludvíka. Ten však zemřel ještě před Michalem Josefem, a tak se majetek dostal do rukou jeho syna Ludvíka Antonína. Ten byl posledním členem rodu Žerotínů, jemuž svobodný i manský statek meziříčí náležel.

Léno Meziříčí zdědil po smrti Maxmiliána v roce 1706 jeho bratr Jan Jáchym z Žerotína. Než Maxmilián toto léno přijal, podal nejprve knížeti biskupu Karlovi II. hraběti z Lichtenštejna 26. února 1694 popis tehdejšího manství Meziříčí, které bylo ještě po třicetileté válce zdevastováno.

Z tohoto popisu víme, že k manství náležely vsi Poličná s mlýnem a lesy, Oznica s Dlouhou horou, Jarcova Lhotka s lesem Vápennou horou, Horou pod skalou, pak pusté vesnice Raclavova Lhotka, vedle ní dvůr Vystrkov s ovčínem a Juřina Lhota. Toto vše „se všemi přítomnými i nepřítomnými poddanými a sirotky, činžemi, robotami a povinnostmi“. Po smrti Jana Jáchyma v roce 1716 zdědil manství jeho syn Jan Ludvik, který byl v té době ještě nezletilý. Manství za něj spravovala jeho matka Ludvika Vilemína. Janu Ludvíkovi bylo manství potvrzeno od biskupů v roce 1740, poté 1748 a nakonec 1759. Po Janu Ludvíkovi zdědil manství jeho syn Ludvík Antonín.

Ten také zdědil po Michalu Josefovi alod Meziříčí, a tak bylo léno i alod opět spojeny, ale pouze do smrti Ludvíka Antonína. Po smrti Ludvíka Antonína zdědila alod jeho dcera Marie Josefa, kdežto manství jeho mladší bratr Josef Karel. Marie Josefa prodala zděděný alod Meziříčí-Rožnov v roce 1815 Františku Josefovi hraběti Kinskému z Vchynic za 850 000 zlatých. Po smrti Františka Josefa zdědilo alod jeho pět dětí, Dominik, Rudolf, Eugen, Maria a Františka. Po svatbě obou dcer přešel majetek na syny. V roce 1853 prodali Dominik a Rudolf své podíly Eugenovi, který se tak stal vlastníkem celého panství. Po jeho smrti bylo panství připsáno jeho synovi Rudolfovi.

Ten prodal alod v roce 1899 Arminovi svobodnému pánovi Popprovi za 3 209 774 zlatých rakouské měny a měsíční rentu 2 500 zlatých. V roce 1910 však připadlo panství nucenou dražbou rakouskému společenství pro výrobu celulózy ve Vídni za nejvyšší nabídku 4 050 000 korun.

Od společnosti panství zakoupili Guttman a Rothschild. Po oddělení alodního statku Valašské Meziříčí, zůstal v majetku Žerotínů pouze manský statek Valašské Meziříčí. Toto léno získal po smrti Ludvíka Antonína z Žerotína jeho bratr Josef Karel z Žerotína. Po něm zdědil manství jeho syn František Josef.

Ten zanechal po své smrti léno Zdeňku z Žerotína. V roce 1862 byl vydán říšský zákon o alodifikaci všech lenních statků, na jehož základě i na Moravě v roce 1869 byla léna zrušena. Od tohoto roku bylo Meziříčské manství svobodným statkem. Po Zdeňku z Žerotína zdědil nyní již svobodný statek jeho mladší syn Karel Emanuel.

Od vzniku obecního zřízení v roce 1850 byla Poličná samostatnou obcí. V roce 1976 se stala místní částí Valašského Meziříčí. V roce 2004 se pokusila osamostatnit, ale v referendu byl tento návrh zamítnut. K osamostatnění došlo až 1. ledna 2013.

Arnoltovice hrad

Autor: Pavel Lasztovicza – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Hrad Arnoltovice byl zbudován nejpozději v roce 1307 buď samotným Arnoltem, zakladatelem vsi Arnoltovice anebo jeho synem Jiřím, který se v listinách objevuje jako Georgius Arnoltovicz. Hrad patřil ve 14. století k významným stavbám, o čemž svědčí skutečnost, že měl vlastního purkrabího, a také opakované pobyty biskupa Mikuláše z Riesenburka, především v letech 1393 – 1395. Hrad přečkal období husitské revoluce a ještě v roce 1447 byl obydlen.

S rostoucí důležitostí panství Meziříčí však zároveň upadala moc Arnoltovic. V roce 1480 se obě panství spojila, a hrad ztratil svůj význam. V kupní smlouvě z roku 1504 není již uveden. Do dnešních dnů se z hradu nedochovaly žádné nadzemí konstrukce. Hrad stával na jižním ostrohu kopce Junákov mezi ulicemi Zápotoční a Štěpnice. Z tohoto strategického místa bránil východní vstup do údolí, které propojovalo pohraniční hory s Moravskými úvaly.

Ve své době byl jediným hradem v okolí, který měl zděné budovy. Samotné těleso pevnosti s palácem a kaplí bylo odděleno od opevněného předhradí. To stálo na severní části kopce a dodnes je patrný asi pětimetrový příkop. Samotné jádro hradu, které mělo asi trojúhelníkový půdorys.

Schematická rekonstrukční kresba hradu Arnoltovice, znázorňující jeho hypotetickou podobu ve středověku. Kompozice zachycuje horní hrad s obytnými a hospodářskými stavbami na skalním ostrohu a níže položené předhradí opevněné palisádou. Obě části areálu jsou propojeny mostem. Kresba klade důraz na terén, obranný systém a základní dispozici hradu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Inspirace: Hypotetická podoba středověkého hradu Arnoltovice dle J. P. Štěpánka
© Jan P. Štěpánek, 06/2006

Dnes z něj zbyla jen plošina na výrazném kuželovitém pahorku, která má rozměry 30 m, 35 m a 40 m. V jižní části plošiny je znatelná výraznější terénní sníženina, která by mohla označovat místo, kde stával palác bývalého hradu, druhá sníženina je ve středu jádra a třetí, menší pak na východě. Od severní strany je jádro hradu odděleno šíjovým příkopem, který dosahuje hloubky kolem 5 m a šířky 15 až 20 m. Jižní a východní část jádra byla obtáčena příkopem a valem, který po rozvezení dnes naznačuje jen terénní zlom.

Zbytky zdiva hradu byly údajně použity při stavbě budovy dnešního zámku Kinských v Krásně. Za příkopem se rozkládá louka, pravděpodobně bývalé předhradí, které mělo lichoběžníkový půdorys. Od táhlého návrší je i předhradí na severu odděleno příkopem a valem, dnes zachovalým jen na východní straně. Dnes je celý hradní vršek i s přilehlým areálem v soukromých rukou a pozemek je ze všech stran oplocený.

Držitelé

Arnolt byl kolonizátor, člen družiny biskupa Bruna ze Schauenburka. Založil Arnoltovice. Měl syna Jiřího.

Jiří z Arnoltovic byl synem Arnolta a maršálkem biskupa Jana VI. Je zmiňován v listině, která byla vydána 17. Září 1307 a olomoucký biskup Jan v ní dává na vědomí rozhodnutí učiněné rozhodčími ve sporu o vlastnictví, které vedl biskup a olomoucká kapitula se svými leníky.

Jeneč z Arnoltovic byl přísedícím manského soudu. Od roku 1367 zastával úřad dvorního rady olomouckého biskupa.

Oldřich Kortelang byl velmi vzdělaný, dosáhl titulu „magister astronomiae“. S manželkou Annou měl syna Henslina. V roce 1377 vydal pro Meziříčí důležitou listinu, podle které dostalo město právo odúmrti, a zároveň je vyvázal ze soudcovské moci.

Henslin Kortelang z Arnoltovic byl synem Oldřicha Kortelanga. V letech 1378 – 1389 zastával úřad přísedícího manského soudu. V roce 1389 se psal jako Jan z Meziříčí.

Vilém Kortelang byl olomoucký kanovník – senior. V polovině 15. století vedl spory s olomouckým biskupem Václavem Králíkem. Patřil k velkým odpůrcům českého reformního hnutí a také Jana Husa a husitství na Moravě.

Jindřich z Arnoltovic a Bělé používal také přídomek z Meziříčí. Zastával úřad přísedícího manského soudu v Kroměříži. Od roku 1373 byl biskupským hejtmanem v Kroměříži, kde měl velký vliv. Byl příbuzným biskupa Jana VI. Když byl Jan zvolen biskupem v Olomouci, jmenoval Jindřicha hejtmanem olomouckého kraje, v roce 1390 se však svého úřadu vzdal. Také biskup Mikuláš si Jindřicha oblíbil. Kvůli dluhům musel prodávat svůj majetek. V roce 1392 před manským soudem prohlásil: „pane sudí a manové! S dobrým rozmyslem a ze svobodné vůle své svěřuji manželku a dítky své nynější i budoucí důstojnému otci v Kristu p. Mikuláši, biskupu v Olomouci, i se všemi statky svými v ochranu, ježto důvěřuji milostivému pánu a biskupu svému!“. Po tomto prohlášení žil v podstatě z milosti svých přátel. Vichek z Komárova mu postoupil zboží Komárovice, jeden věřitel daroval biskupovi dluh za Arnoltice a druhý zase dluh na meziříčském Předměstí a půl na Stříteži.

Biskup Mikuláš

Biskup Mikuláš zvaný Prebstl pocházel z pruského města Riesenburg. Studoval v Bologni a v Praze. Poté působil ve službách Karla IV. jako notář a protonotář. V letech 1377 – 1378 cestoval spolu s císařem do Francie. Působil v diplomatických službách Karla IV. i jeho syna Václava IV. V roce 1384 se stal biskupem v Kostnici, ale nemohl se tam udržet proti biskupu, který byl jmenován z Avignonu, proto odsud odešel a na přímluvu Václava IV. byl 4. května 1388 papežem Urbanem VI. přeložen do Olomouce. Za jeho episkopátu byla založena olomoucká kartouza a kláštery ve Fulneku a v Prostějově. Jako biskup zažil četná příkoří od markrabat Prokopa a Jošta. Musel sáhnout až k exkomunikaci, když se kapitula ocitla ve vězení a kláštery a statky byly pleněny. Na sklonku života se odstěhoval do Prahy. Zemřel mezi 6. a 9. červnem 1397. Byl pochován v olomouckém dómu.

Autor: David Liuzzo – Vlastní dílo, Attribution,

Dobeš z Meziříčí pravděpodobně švagr Jindřicha z Bělé.

Alexandr Kabát

Páni z Kravař

Páni z Kravař patřili do rozrodu Benešoviců, s kterými mají společný erb stříbrné zavinuté střely v červeném poli. Byli starý moravský šlechtický rod. Jejich přídomek pochází od Kravař na Opavsku. Velmi brzy se rod rozdělil na dvě hlavní rodové větve. Vok II. z Kravař v roce 1325 získal od krále Jana Lucemburského Plumlov a stal se zakladatelem plumlovsko-strážnické větve. Větev se dále rozdělila na plumlovskou a strážnickou odnož. Bratři z druhého manželství Voka I. z Kravař Ješek a Drslav založili fulnecko-jičínskou větev. Páni z Kravař zastávali významné úřady v Markrabství moravském. Za husitských válek stála část rodu na straně Zikmunda, část na straně husitů. Obě větve rodu vymřely v 15. století.

Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Lacek z Kravař

Lacek z Kravař se narodil mezi lety 1348 – 1350 a zemřel koncem roku 1416. Byl nejmladším synem Drslava z Kravař a jeho manželky Elišky ze Šternberka. První zmínka o něm však pochází až z roku 166. Proslavil se jako diplomat, obratný politik, stratég a přední moravský podporovatel husitství. Patřil k nejbohatším mužům českého království. Po smrti svého otce se dostal do finančních potíží. Z nich mu pomohlo dědictví po jeho strýci Ješkovi, kdy získal hrad Helfštýn, který rozšířil a vybudoval z něj reprezentativní sídlo. Za markraběcích válek na Moravě se postavil na stranu Jošta Lucemburského a stal se jeho věrným stoupencem. V roce 1385 se zúčastnil společně s Joštem a Prokopem vojenské výpravy do Uher na pomoc Zikmundovi, který zde vedl boj o uherskou korunu. Po smrti svého bratra Voka III. v roce 1386 se stal poručníkem jeho nezletilých dětí. V letech 1403 – 1411 zastával úřad nejvyššího hofmistra a od konce roku 1407 – 1411 i úřad nejvyššího purkrabího. Aktivně se účastnil rozhodování královské kanceláře a zasedání českého zemského soudu. Poté, co se v roce 1411 stal král Václav IV. také moravským markrabím, byl Lacek jmenován do úřadu moravského zemského hejtmana. 2. února 1412 uzavřel s Václavem IV. a dalšími moravskými šlechtici zemský landfrýd v Brně. V roce 1412 hostil v Novém Jičíně polského krále Vladislava II. Jagella. V roce 1414 se účastnil tažení na pomoc Polákům proti Řádu německých rytířů. V roce 1415 Inicioval stížné listy českých a moravských šlechticů proti Husovu uvěznění a později upálení. V roce 1416 se účastnil zasedání olomoucké cúdy. Okolo roku 1370 se oženil s Markétou, dcerou niského zemského hejtmana Jaráče z Pogorelé. Z manželství se narodili synové Jan (+ před rokem 1394) a Drslav (+1397) a dcera Eliška (1397 – 1420). Zemřel v roce 1416 a byl pohřben v klášterním kostele augustiniánů ve Fulneku.

Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jan z Kravař

Jan z Kravař se narodil pravděpodobně okolo roku 1400 a zemřel v roce 1433. Byl synem Voka IV. z Kravař a jeho manželky Elišky ze Šternberka. V době smrti svého otce v roce 1406 nebyl ještě plnoletý. O jeho výchovu se starali strýc olomoucký biskup Lacek z Kravař a prastrýc Lacek z Kravař a Helfštýna, který ho uvedl do života. V roce 1410 se pravděpodobně účastnil vítězné bitvy u Grunvaldu. V této bitvě pravděpodobně získal rytířské ostruhy. V roce 1413 se zúčastnil zemského sněmu v Opavě. V roce 1421 se ujal správy svých majetků. 17. listopadu 1421 byl přítomen na sněmu v Brně, kde velká část moravské šlechty povolila nátlaku Zikmunda Lucemburského a zřekla se kalicha. V roce 1425 se zúčastnil ve vojsku Jana Železného bitvy o Kroměříž. Byl zastáncem Zikmunda Lucemburského, v roce 1429 však byl nucen se přidat na stranu husitů. V letech 1429 – 1430 se účastnil spanilé jízdy do Saska, v srpnu roku 1431 bitvy u Domažlic. V roce 1431 se účastnil sněmu, na kterém se Zikmund Lucemburský pokoušel o dohodu s českými a moravskými stavy. 28. září 1431 bylo uzavřeno příměří mezi představiteli husitských vojsk na Moravě a opavským knížetem. 21. listopadu byl přítomen na slavnostním založení a obnovení nové řady opavských zemských desk, protože staré bylyzničeny. V roce 1433 se Jan účastnil tažení husitů proti Slezsku. V roce 1423 se oženil s Ofkou z Pylcze, která byl dcerou Alžběty Granowské, třetí ženy polského krále Vladislava Jagellonského. Jeho druhou manželkou se stala Anežka, dcera opavského vévody Přemka. 17. března 1433 pořídil závěť a brzy nato bez potomků zemřel. Jeho zadlužené statky byly rozprodány na úhradu těchto dluhů.

Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jindřich z Bystřice a z Choryně byl bratrem Herše z Bystřice.

Herš z Bystřice byl bratrem Jindřicha z Bystřice. Byl ženatý a z manželství měl syna Jindřicha a Jana.

Jindřich z Bystřice byl synem Herše z Bystřice.

Jan z Bystřice byl synem Herše z Bystřice.

Jan z Brňova

Zich z Nezdenic řečený Rynda z Arnoltovic. Pocházel z vladyckého rodu z Nezdenic. Měl bratra Jana. Byl odbojný biskupský mán.

Jan z Nezdenic pocházel z vladyckého rodu z Nezdenic. Měl bratra Zicha.

Páni z Kunštátu

Páni z Kunštátu patří k prvním a velice slavným rodů. Prvním předkem byl Heralt, který se v zápisech objevuje již v roce 1210. Jméno rod získal až od jeho syna Kuny, který založil hrad a městečko Kunštát a tím dal jméno celému rodu. Synové Heralta se rozdělili do čtyř větví, které se později ještě dále dělily. Nejstarší byla linie bouzovská, která vymřela v roce 1418. Další větev poděbradská, která se později přestěhovala do Slezska a pokračovala jako větev minsterberská. Vymřela v roce 1647. Další větví pánů z Kunštátu byla lysická, která vymřela v 15. století a její majetek přešel do držení lestnické větve rodu. Ta vymřela v roce 1490. V 16. století vymřela bolehradická větev. Ve východních Čechách sídlila větev jevišovská, která vymřela v roce 1587, a její majetek přešel na knížata minsterberská. V kunštátském rodě byla celá řada zemských úředníků zpočátku na Moravě a poté i v Čechách. Později se uplatnili i ve Slezsku. Vrchol rodu nastal v průběhu 15. století a vyvrcholil v polovině tohoto století, kdy Jiří z Poděbrad usedl na královský trůn.

Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt und bearbeitet/koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, S. 65, Tafel 51, Volné dílo,

Jan Kuna z Kunštátu

Jan Kuna z Kunštátu zemřel v roce 1540. Byl synem Bočka Kuny z Boleradic. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1495. V roce 1503 je uváděn jako posel k zemským deskám. V roce 1508 se poprvé zúčastnil zemského sněmu. V letech 1523 – 1524 a 1530 – 1539 zastával úřad moravského zemského hejtmana. V letech 1528 – 1529 také působil jako nejvyšší komorník brněnské cúdy. V listopadu 1529 se účastnil obrany Vídně. Jan Kuna byl bohatý a úspěšný muž. Oženil se s Dorotou ze Zástřizl. Jan Kuna se zařadil mezi aktivní příslušníky feudální vrstvy, kteří podnikali za své peníze. Na svém panství budoval rybníky a podporoval soukenictví.

Páni ze Šelemberka a na Kosti

Páni ze Šelemberka a na Kosti jsou starý český šlechtický rod, který pochází z rozrodu Buziců. Jejich předkem byl Přibyslav z Křimína, který v roce 1318 vlastnil hrad Šelmberk. Rod vlastnil majetky nejen v Čechách, ale také na Moravě. V roce 1597 rod vymřel.

Autor: Mikuláš Klaudyán († 1521) – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518, Volné dílo,

Jan ze Šelmberka a na Kosti

Jan ze Šelmberka a na Kosti byl synem Jiřího z Šelmberka a jeho manželky Heleny, dcery krnovského a osvětimského knížete Jana. 28. září 1510 dostal od krále Vladislava II. patronátní právo nad kostelem sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi.

Autor: Mikuláš Klaudyán († 1521) – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518, Volné dílo,

Jaroslav ze Šelmberka a na Kosti

Jaroslav ze Šelmberka a na Kosti byl synem Jiřího z Šelmberka a jeho manželky Heleny, dcery krnovského a osvětimského knížete Jana. V letech 1528, 1529 a 1531 byl účastníkem moravských sněmů v Brně, v letech 1528, 1529, 1531 a 1532 sněmů v Olomouci. Několikrát byl poslem k zemským deskám. V roce 1527 patřil mezi vybrané pány, kteří byli vypraveni do Prahy k přivítání nového krále Ferdinanda I.

Autor: Mikuláš Klaudyán († 1521) – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518, Volné dílo,

Jan z Pernštejna

Jan z Pernštejna se narodil v roce 1487 a zemřel roku 1548. Byl starším synem Viléma II. z Pernštejna. Ve svých devatenácti letech se stal komorníkem zemského soudu v Brně a nedlouho potom zemským hejtmanem. V letech 1528 – 1538 byl poručníkem těšínského knížete Václava III. Adama. Toho v roce 1525 zasnoubil se svou dcerou Marií. V roce 1526 se podílel na formování silné zemské hotovosti, která měla pomoci králi Ludvíku v obraně proti Turkům. Hotovost však nedorazila včas. V roce 1537 půjčil panovníkovi velký finanční obnos, za což získal do zástavy kladské hrabství i s mincovnou. V roce 1540 zde razil nevládní stříbrné tolary a zlaté dukáty. Kolem roku 1543 byl mluvčím skupiny šlechty a duchovenstva, která usilovala o sjednocení nekatolíků v jednu zemskou církev. Král Ferdinand I. však jednotnou reformační církev odmítl, protože v tom viděl snahu podlomení úsilí o centralizaci moci a rekatolizaci. Jan se stal nejbohatším šlechticem v zemi. Byl jednou z vůdčích osobností stavovské opozice a stál v čele české novoutrakvistické šlechty, která se hlásila k reformaci luterského typu. Ke konci života se dostal do finančních problémů, které byly způsobeny vysokou daňovou zátěží a také snahou finančně pomoci králi při obraně proti Turkům. Zemřel v Hrušovanech v roce 1548 a byl pohřben do rodinné hrobky v Doubravníku.

By Unknown author – Self-photographed, Public Domain,

Žerotínové

Žerotínové jejich předky jsou páni z Bludova, patřící mezi dvanáct rodů, které se na počátku 13. století vydělili na Moravě z hradské administrativy. Již v této době se rozdělili na několik větví. Mezi starožitné rody přijat po roce 1479. V 15. století, po vymření větve z Čistého Slemene, ze Sucholomně a jiných méně významných větví, se rod Žerotínů dělí na dvě větve, napajedelskou a fulneckou, která se již během 16. století dělí na pošlosti šumpersko-vízmberskou a strážnicko-kolínskou. V 16. století dosáhl rod svého největšího rozšíření. Stavovské povstání a následující třiceti letá válka je velmi poznamenala. V případě Žerotínů z několika větví rodu, zůstala na konci V 17. století pouze pošlost šumpersko-vízemberská s liniemi fankelberskou, která vymřela v roce 1779 Bernardem, a losinsko-vízemberská, z níž vyšla později hrabata ze Žerotínů a Lilgenau. V roce 1706 dosáhl rod povýšení do hraběcího stavu. Předci pánů z Žerotína se v pramenech objevují již na konci 12. století. Za praotce rodu je považován Blud, na základě čehož se předci nazývali Bludovci.