Andělská Hora u Chrastavy znak

Andělská Hora u Chrastavy odkaz na mapy

Andělská Hora u Chrastavy leží asi 2 km na jihozápad od Chrastavy a od roku 1960 se stala její součástí. V minulosti byla významným hornickým městečkem. Od svého počátku spadala pod grabštejnské panství.

V průběhu 5. a 6. století našeho letopočtu přišli do okolí Nisy slovanští obyvatelé. Před nimi zde pravděpodobně žili Keltové. Ze starých záznamů vyplývá, že celá oblast Žitavska a frýdlantský výběžek byly osídleny slovanským kmenem Milčanů, kteří byli předky Lužických Srbů. Tento kmen Slovanů se usadil na území Lužice. Jeho sídla však zasahovala až do povodí Nisy a říčky Smědé v podhůří Jizerských hor. Tento kraj byl ryze slovanský až do poloviny 13. století, kdy přišli na území němečtí kolonisté, kteří slovanské obyvatelstvo postupně vytlačili.

Prvními majiteli panství byli Berkové z Dubé, kteří zde postavili hradiště, které se jmenovalo Ulsicz, a jeho úkolem byla ochrana stezky vedoucí z Čech do Horní Lužice. Přesný údaj, kdy bylo panství Berkům odebráno, neznáme.

Grabštejnské panství zahrnovalo oba břehy Nisy, od Andělské Hory u Chrastavy až k dnešní státní hranici, a stezku do Žitavy.

Prvním majitelem se v roce 1252 stal Jindřich III. z Donína, po něm jej vlastnil jeho syn Ota. Dalším majitelem byl Jan z Donína. Za husitských válek vládl na grabštejnském panství Venč z Donína.

Po jeho smrti v roce 1471 se panství ujali jeho synové Jan a Mikuláš I. z Donína. Po nich držel panství syn Mikuláše I. Mikuláš II., jenž měl šest synů, mezi které se panství rozdělilo. Toto rozdělení však vedlo k prodeji panství.

V roce 1562 jej koupil Jiří Mehl ze Střelic, ale již v říjnu 1586 ho prodal Ferdinandu Hoffmannovi z Grünbühlu za 164 000 kop grošů míšeňských. Po smrti Ferdinanda v roce 1607 se stala majitelkou panství jeho manželka Alžběta, která se znovu provdala za Jana z Černous. Ten jej ve své poslední vůli odkázal svému synovci Janu Bedřichu Františku z Černous. V době smrti svého strýce v roce 1622 byl Jan Bedřich František ještě nezletilý, a tak se správy panství ujal jeho strýc David Jindřich.

Protože David Jindřich byl protestant, v roce 1628, kdy byla na panství poslána rekatolizační komise, uprchli do Žitavy, kde Jan Bedřich náhle zemřel. V roce 1631 se tedy vrátil pouze David Jindřich z Černous. Ten byl však záhy obžalován a odsouzen ke ztrátě majetku. Panství získal Albrecht z Valdštejna, který jej v roce 1633 prodal svému synovci Maxmiliánu z Valdštejna.

V roce 1634 dosáhl David Jindřich z Černous obnovené soudního řízení a v roce 1637 mu bylo panství Grabštejn vráceno. Po jeho smrti jej zdědil Jiří Zikmund z Černous, který panství držel až do roku 1651, kdy jej prodal Janu Hertvíkovi z Nostic. Ten je obratem ruky prodal Adamovi Matyášovi z Trauttsmannsdorfu, po něm jej držel Jan Josef z Trauttsmannsdorfu, který je musel pro dluhy prodat.

V roce 1704 od něj panství koupil Jan Václav Gallas. Po něm panství zdědil jeho syn Filip Josef Gallas. Když v roce 1759 zemřel jako poslední mužský potomek rodu Gallasů, zdědila panství jeho manželka Anna Marie, rozená hraběnka z Colonna-Felsu.

Filip Josef však před svou smrtí učinil závěť, že po její smrti má přejít panství jejího synovce hraběte Kristiána Filipa Clama, syna její sestry Aloisie, s podmínkou zachování gallasovského erbu a jména. Anna Marie zemřela v roce 1759. Kristián byl v té době ještě nezletilí a tak se správy majetku ujal jeho otec Jan Christian baron Clam. Po smrti Kristiána Filipa převzal panství jeho syn Kristián Kryštof Clam-Gallas, poté jeho syn Eduard a po něm zase jeho syn František, který byl posledním mužským příslušníkem tohoto rodu.

Autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0,

První zmínka o Andělské Hoře pochází ze 14. století, kdy byla uváděna jako tržní místo. Byla založena německými osadníky v prudkém svahu Lužické Nisy. Těžba rud v okolí Andělské Hory začala pravděpodobně již ve 13. století.

Těžilo se zde po několik staletí stříbro, olovo, cín, železo, síra a zinek. Ještě dneska zde můžeme najít zbytky hald a polorozpadlé vchody do štol. V Andělské Hoře se také nacházely tavící pece na železo. V roce 1353 byla vydána listina, kterou bylo uděleno Andělské Hoře horní právo. Těžba nebyla zastavena ani v období husitských válek.

Na konci 15. století byly dokonce objeveny nové vydatné žíly stříbrných rud a hornictví prožívalo svou vrcholovou fázi. V roce 1547 byla Andělská Hora povýšena na horní městečko.

V roce 1556 byli obyvatelé Andělské Hory osvobozeni od robotních povinností na panském dvoře. Andělská Hora byla osídlena horníky z blízkého Saska. V druhé polovině 16. století zde začal poměrně velký rozkvět těžby barevných i drahých kovů. Koncem 16. století však se výnosy těžby značně snížily, mnohá ložiska už byla vyčerpána a dolování se postupně omezovalo.

Na přelomu 16. a 17. století se však stále těžily železné rudy, které byly základem prosperujícího železářství. Během třicetileté války byla těžba prakticky ukončena, což byl jeden z důvodů, který vedl k poklesu Andělské Hory na pouhou ves.

Dalšími důvody byl mor a protireformace. V letech 1771 – 1772 podali obyvatelé Andělské Hory k vrchnosti žádost, aby byla těžba obnovena. Tehdejší majitel panství Kryštof Kristián Clam Gallas pozval kutnohorského horního huťmistra Josefa Johanna Čapka, aby provedl rozbor vydatnosti rud.

Ten ve zprávě z 11. listopadu 1773 uvedl, že zásoby stříbronosných rud jsou prakticky vyčerpány a doporučil pokusit se o těžbu na vrchu Jagdberg mezi Panenskou Hůrkou a Chrastavou. Kryštof Kristián Clam-Gallas dotoval tento pokus 3 000 floriny, ale po třech letech jej bez úspěchu ukončil.

Od poloviny 18. století došlo v souvislosti s bělením v obci k novému stavebnímu rozvoji, a také přibývali noví obyvatelé. V roce 1788 zde vznikla škola, v roce 1888 byl postaven nový školní dům, který sloužil ještě v poválečném období.

V Andělské Hoře vznikla bělidla a valchovna. I tento průmysl však postupně upadal a po polovině 19. století byl zastaven provoz poslední z nich. Až do konce druhé světové války zůstal v této oblasti dominantní textilní průmysl. V letech 1850 – 1873 byla Andělská Hora součástí Chrastavy.

V Andělské Hoře byla vybudována továrna na sukno a přádelna ovčí vlny. V letech 1910 – 1912 zde byla postavena elektrárna. Železniční spojení do Žitavy a Liberce, které bylo zprovozněno v roce 1859, umožnilo místním obyvatelům dojíždět za prací do okolních měst. V Andělské Hoře byla zastávka otevřena v roce 1905.

Zdroj: ŠJů, Wikimedia Commons

Od konce 19. století začaly v obci vznikat různé obecní spolky, které zajišťovaly kulturní život. Obci se nevyhnuly ani různé živelné pohromy, jako jsou požáry a povodně. Největší ztráty však obec zaznamenal až po druhé světové válce, kdy bylo vysídleno německé obyvatelstvo, a zanikl zdejší průmysl, což měl za následek nejsilnější demografický a stavební úpadek v dějinách Andělské Hory.

Historickou tvář obce poškodily četné demolice, které vyvrcholily v roce 1977 likvidací starobylého hřbitova a roku 1986 památného panského domu. Přes celkový úpadek a řadu demolicí, které zde proběhly po roce 1945, se v obci dochovala řada roubených, hrázděných a pozdně klasicistních domů. V roce 1960 se stala Andělská Hora administrativní součástí Chrastavy.

Cechovní dům – zámeček

Kromě kostela byl nejvýznamnější budovou Andělské Hory tzv. cechovní dům. Tento panský dům měl číslo 8. a stával na návsi. Kdysi jej vystavěli horníci ze Žitavy a Zhořelce. Později zde bylo sídlo dědičného rychtáře z rodu Zedlitzů. Vedla se zde obecní i soudní jednání. Až do roku 1741 to byla dřevěná stavba s věžičkou a zvonem. Na střeše bývala i plechová korouhev, která je nyní vystavena v chrastavském městském muzeu. Na korouhvičce jsou letopočty 1471, 1694, 1806, písmena EB = Engelsberg a zkřížená hornická kladiva. Panský dům byl několikrát přestavován. V roce 1797 byla opravena věžička.

V roce 1556 přešel Panský dům do majetku Kryštofa z Donína. V roce 1562 dům převzal jako součást panství Jiří Mehl ze Střelic. V roce 1586 se stal majitelem Ferdinand Hoffmann z Grünbühlu. Podle starých listin v Panském domě žil Georg Hillebrand, neznámého původu. V roce 1618 koupil dům za 160 kop stříbra Bartoloměj Zedlitz. Po něm jej vlastnil jeho syn Baltazar Zedlitz. V roce 1701 dům koupil od svého otce za 238 kop Gabriel Zedlitz. Dalším vlastníkem se stal Johann Heinrich Herkner z Machnína a po něm jeho syn Johann Franz. Později byl v prostorách panského domu umístěn Hostinec „U zlatého kříže“. V období 1. republiky tam bylo aktivní sídlo spolku esperantistů. Po skončení 2. světové války byla budova využívána jako kulturní dům. V roce 1986 byl Panský dům zbourán.

Držitelé

Berkové z Dubé

Berkové z Dubé byli starý šlechtický rod, který se vyčlenil z rodu pánů z Dubé, a jsou jednou z větví Ronovců. Drželi majetky převážně v severních a východních Čechách, ale také na Moravě a v Kladsku. Za zakladatele rodu se považuje Jindřich, nejstarší syn Častolova ze Žitavy. V listinách je uváděn v letech v letech 1249 – 1290.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Páni z Donína

Páni z Donína také Purkrabí z Donína je jméno starého německého panského rodu, které je spojeno s hradem Dohna, česky Donín, ležícího nedaleko Drážďan. Tento hrad je připomínán již v 11. století, kdy byl v držení českých knížat. Do Čech přišla na pozvání Přemysla Otakara II. jedna větev pánů z Donína. Za sídlo si vybrali původně tvrz Ulsizc nebo Ulsytz, kterou později přestavěli na hrad Grabštejn. Na grabštejnském panství vládli celých 310 let, od roku 1252 do roku 1562.

Autor: Původně soubor načetl Hvrandow na projektu Wikipedie v jazyce němčina – Johann Siebmachers Wappen-Buch v. 1605, handkoloriert, Volné dílo,

Jindřich III. z Donína

Jindřich III. z Donína založil méně známou slezsko-lužickou větev rodu. Čtyřicet let strávil ve službách českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., míšeňského markraběte Jindřicha Jasného a míšeňského biskupa. Napětí a neshody mezi Jindřichem Jasným a Jindřichem III. z Donína skončily popravou jeho syna Oty a odchodem rodiny do Čech. Na grabštejnském panství zahájil těžbu rud. V Bílém Kostele, který se původně jmenoval po něm Heindrichsdorf nebo latinsky Henrici Villa, založil kostel.

Autor: Původně soubor načetl Hvrandow na projektu Wikipedie v jazyce němčina – Johann Siebmachers Wappen-Buch v. 1605, handkoloriert, Volné dílo,

Otta II. z Donína a na Grabštejně

Jan I. z Donína dal v letech 1343 – 1347 vystavět hrad Rajmond.

Venč z Donína

Venč z Donína zemřel v roce 1471. Za husitských válek stál na straně Zikmunda. Aby ochránil své panství před útoky husitů, provdal svou příbuznou Markétu za husitského hejtmana Mikuláše z Kaišperka. Grabštejnskému panství to však nepomohlo, protože Mikuláš se opevnil v Chrastavě, kterou dostala Markéta věnem, a podnikal odtud loupeživé výpady do okolí. V roce 1431 obsadil Grabštejn a Venč byl nucen uprchnout na svůj hornolužický statek Radměřice. V roce 1435 byl sice uvězněn, ale Grabštejn a s ním i panství obsadil Jan Čapek ze Sán. Venčovi se majetek vrátil teprve v roce 1437. Při volbě Jiřího z Poděbrad za českého krále, mu dal hlas. Později se však přidal na stranu Matyáše Korvína. Venč měl dva syny Mikuláše a Jana.

Autor: Původně soubor načetl Hvrandow na projektu Wikipedie v jazyce němčina – Johann Siebmachers Wappen-Buch v. 1605, handkoloriert, Volné dílo,

Mikuláš I. z Donína byl synem Venče z Donína.

Jan z Donína byl synem Venče z Donína.

Mikuláš II. z Donína

Mikuláš II. z Donína byl synem Mikuláše I. z Donína. Vlády na panství se ujal v roce 1512. V této době bylo ve velmi špatném stavu. Mikuláš však během několika let zde zřídil pořádek. Proti lapkům a zlodějům, kteří plenili panství, zasáhl tvrdou rukou. Na svém panství snížil robotní povinnosti. Stal se podporovatelem místního střeleckého spolku, který založil jeho děd. Na králi Vladislavovi si vyžádal propuštění z lenního svazku, ale protože se nedohodl se svými příbuznými, tak bylo nakonec rozhodnuto o ponechání Grabštejna v lenním svazku. Mikuláš II. měl šest synů, mezi které se již tak zadlužené panství rozdělilo, což vedlo k jeho prodeji.

Autor: Původně soubor načetl Hvrandow na projektu Wikipedie v jazyce němčina – Johann Siebmachers Wappen-Buch v. 1605, handkoloriert, Volné dílo,

Jiří Mehl ze Střelic

Jiří Mehl ze Střelic se narodil pravděpodobně v roce 1514 ve Vratislavi a zemřel roku 1589. Jeho otec byl radní Baltazar Mehl. Byl mecenášem umění, humanistou a vzdělancem. V letech 1536 – 1540 studoval svobodná umění na univerzitě v bavorském Ingolstadtu, poté přešel na univerzitu v Bologni, kde studoval práva. V roce 1545 získal doktorát obojího práva a vstoupil do služeb Ferdinanda I. V roce 1546 působil jako císařský dvorní rada. V roce 1547 byl pověřen potrestáním měst v Horní Lužici, která se podílela na stavovském odboji. V letech 1557 – 1564 zastával úřad hofrychtéře v knížectví Svídnicko-Javorském ve Slezsku a držel s tím spojené hradské léno Boleslav. Držel rovněž úřad slezského fiskála, tedy nejvyššího zemského výběrčího daní. V roce 1558 byl jmenován do úřadu německého vicekancléře království českého v Praze, který vykonával až do své smrti. V roce 1562 koupil panství Grabštejn za 86 000, které bylo v roce 1566 vyvázáno z lenního svazku. Jiří Mehl byl velmi schopný a mimořádně podnikavý. Snažil se zvyšovat výnosy panství, podporoval těžbu rud. Ke svým poddaným byl však velmi přísný a tvrdý. Několikrát se dostal do vážného sporu s předáky horníků, které musel řešit sám císař. Dal přestavět své grabštejnské sídlo, také zcela přestavěl pivovar v podhradí, opravil panské statky, snažil se zvýšit těžbu dřeva a zaváděl další novoty. Aby na své plány měl dostatek financí, zvýšil poddaným robotní povinnosti. V roce 1569 se však nevolníci vzbouřili a situaci musel opět řešit sám císař Maxmilián II. Koncem června 1576 vypravili poddaní do Prahy početnou deputaci, kde se chtěli obrátit na císaře Rudolfa II. Ten je však nechal zatknout, což na grabštejnském panství vyvolalo ozbrojené povstání. To však bylo potlačeno a poddaní museli slíbit Mehlovi poslušnost. V roce 1584 vydal Mehl pro město Andělskou Horu novou horní svobodu. Snažil se využít všech možností k vlastnímu obohacení, nedbal o zájmy horníků ani královského regálu, což vedlo k jeho pokutování. Začali se také ozývat věřitelé Donínů, kterým dlužil za nákup panství, proto byl nucen v roce 1586 grabštejnské panství prodat. Jiří Mehl vlastnil na svou dobu značně rozsáhlou knihovnu, ze které se do dnešní doby dochovalo pouze sedmnáct latinsky psaných svazků s vědeckou nebo teologickou tematikou. Na grabštejnské hradní věži si nechal v letech 1571 – 1572 zřídit s pomocí zhořeleckého purkmistra, matematika, hodináře a astronoma Bartoloměje Šulce, zvaného Scultetus, hvězdárnu, patrně nejstarší známou v Čechách. Okolo roku 1550 se Jiří Mehl oženil s Juditou z Hörnigu. Z manželství se narodil syn Baltazar a dcery Maria, Magdalena a Voršila. 23. listopadu 1579 se z finančních důvodů oženil podruhé. Jeho ženou se stala Dorota z Möhlhausu. Toto manželství zůstalo bezdětné.

Autor erbu – Ing. Jiří Kühn, PhD

Ferdinand Hofmann z Grünbühlu

Ferdinand Hofmann z Grünbühlu senarodil v roce 1540 a zemřel roku 1607. Byl nejmladším synem Hanse Hofmanna a jeho ženy Pudentiany z Obernburgu. Jeho kmotrem se stal samotný císař Ferdinand I. Do sedmi let se o jeho výchovu starala matka. Po té jej otec dal na vyhlášenou českokrumlovskou školu, kde se mimo jiné měl naučit dokonalé znalosti češtiny. Po dokončení školy pokračoval Ferdinand ve studiu na univerzitě v Padově. Poté podnikl se svým bratrem Hansem Friedrichem studijní cestu po německých zemích, kde se definitivně přiklonil k reformaci. Po studijní cestě se vrátil na sídlo svého otce na hrad Strechau v Horním Štýrsku a začal si postupně budovat svou politickou dráhu. V osmnácti letech získal úřad královského číšníka. V roce 1560 mu císař Ferdinand I. udělil úřad dědičného maršálka v Horních a Dolních Rakousích. Po otci získal úřady hejtmana na Vídeňském Novém Městě a nejvyššího hofmistra ve Štýrsku. V roce 1568 se stal dolnorakouským vládním radou a nedlouho poté také radou dolnorakouské komory. Za vlády Rudolfa II. začala Ferdinandova politická kariéra prudce stoupat. V roce 1576 byl jmenován císařským dvorním radou a komorním radou a v roce 1580 císařským tajným radou, prezidentem dvorské komory a poté i nejvyšším válečným radou. V úřadu prezidenta dvorské komory působil až do roku 1600, kdy musel z náboženských a politických důvodů odejít. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Anna Markéta, svobodná paní z Harrachů. Z manželství se narodilo pět synů a pět dcer, ale dospělosti se dožil pouze syn Ondřej a dcery Potenciána, Anna a Alžběta. Po druhé se oženil s Eliškou z Donína, dcerou Albrechta z Donína, čímž se panství opět vrátilo do rukou Donínů. S Eliškou měl pouze jednu dceru. Ferdinand se stal velkým příznivcem a mecenášem Johannesa Keplera. Udržoval také vřelé přátelské vztahy s Davidem Chytraeusem. Vlastnil rozsáhlou knihovnu, ze které se do dnešních dnů zachovalo mnoho svazků, které vlastní Vědecká knihovna v Olomouci, Dietrichsteinská knihovna v Mikulově a také fond Knihovny Národního muzea.

Autor: Danuše Kotrlová – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=45669520

Alžběta Hofmannová, rozená Donínová byla dcerou Albrechta z Donína. Jejím druhým manželem se stal Ferdinand Hofmann z Gründbühlu.

Páni z Černous

Páni z Černous, také Černhauzové z Černhauzu, Tschernahusu byl slezský panský rod.

Jan z Černous zemřel v roce 1622.Byl třetím manželem Alžběty Hoffmannové, rozené Donínové, po které zdědil grabštejnské panství.

František Jan Bedřich z Černous byl synovcem Jana z Černous. V roce 1628 uprchl se svým strýcem Davidem Jindřichem z Černous, který mu dělal poručníka, do Žitavy, kde náhle zemřel. Majetek po něm zdědil David Jindřich.

Autor ilustrace:
Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

David Jindřich z Černous

David Jindřich z Černous byl protestantské víry. Účastnil se stavovského povstání, přesto byl omilostněn a statky mu zůstaly. V roce 1628, kdy na Grabštejn přišla rekatolizační komise, uprchl do Žitavy, protože se nechtěl své víry vzdát. Vzal sebou i svého synovce, kterému dělal poručníka, i přesto, že ten byl katolík. V roce 1631 se na své statky vrátil, ale krátce po návratu byl obviněn, že svého svěřence, který byl katolík, odvedl ze země a on sám se přidal k nepříteli,majetek, který mu byl zabaven, získal Albrecht z Valdštejna. Po smrti Albrechta z Valdštejna se mu podařilo dosáhnout obnovy řízení a v roce 1637 mu byly statky vráceny.

Autor ilustrace:
Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jiří Zikmund z Černous zdědil grabštejnské panství a ponechal si jej až do roku 1651, kdy jej prodal Janu Hertvíku z Nostic.

Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna se narodil 14. září 1583 a zemřel 25. února 1634. Jeho otcem byl Vilém z Valdštejna a matkou Markéta, rozená Smiřická ze Smiřic. Patřil mezi nejúspěšnější a nejbezohlednější kariéristy našich dějin. Byl velmi pověrčivý a pravidelně si dával zpracovávat horoskopy. Už od mládí proslul jako krutý tyran. Byl vychováván v českobratrské víře. V roce 1604 vstoupil do české armády. Při bojích v Uhrách byl raněn. Cestu k postupu v armádě si usnadnil přestupem ke katolicismu. V době protihabsburského povstání se přidal na císařskou stranu, za to mu byl na čas stavy zkonfiskován majetek. Císaře si získal svými úspěchy a dostal od něj prakticky volnou ruku. Začal se obohacovat z žoldu, daní a různých finančních operací. Po bitvě na Bílé hoře získal obrovské dědictví po pánech Smiřických a skoupil mnoho zkonfiskovaného majetku. Spolu s Karlem z Lichtenštejna a židovským finančníkem Baševim se podílel na padělání mincí. Valdštejn vytvořil za vlastní peníze pro císaře armádu a obsadil Slezsko, Šlesvicko, Holštýnsko, Braniborsko a Meklenbursko. Císař jmenoval generálem „moře oceánského a baltického“. V této době však začal mít velké množství odpůrců, kteří nakonec dosáhli jeho odvolání. Touha po pomstě a odplatě a také po staré slávě ho přivedla k vyjednávání se Švédy i s českou emigrací. Nakonec byl však císařem povolán zpět a získal místo císařského generalissima, ale válku vedl velmi nepřesvědčivě. Od svých odpůrců byl u císaře obžalován ze zrady a ze snahy získat českou korunu. Byl proto dán do klatby a 25. února 1634 v Chebu zavražděn.

Erb Albrechta z Valdštejna,

Maxmilián z Valdštejna

Maxmilián z Valdštejna se narodil v roce 1598 a zemřel roku 1655. Byl synem Adama mladšího z Valdštejna a jeho první manželky Alžběty, rozené Brtnické z Valdštejna. Stal se zakladatelem mnichovohradišťské větve Valdštejnů. Během kavalírské cesty studoval v Římě, Sieně a Mnichově. Sloužil ve Španělské armádě, se kterou bojoval v Itálii. Po boku Albrechta z Valdštejna se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. V císařské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Od roku 1622 zastával úřad císařského komorníka. V roce 1625 se stal nejvyšším štolbou arcivévody Ferdinanda. Podílel se na zásobování Valdštejnovy armády. 18. února 1628 byl povýšen do říšského hraběcího stavu a 21. října do českého hraběcího stavu. Albrecht z Valdštejna si jej vybral jako univerzálního dědice. V roce 1624 od něj dostal v léno panství Mnichovo Hradiště, Svijany, Hrubou Skálu, Zvířetice, Klášter Hradiště nad Jizerou a Český Dub. Maxmilián se stal oblíbencem Ferdinanda II., a proto si i po pádu Albrechta z Valdštejna udržel nejen majetek, který si sice musel obhájit, ale i úřady, které do té doby získal. V roce 1642 se stal velitelem vojsk v Praze, a pomáhal organizovat obranu království proti švédským vpádům. V roce 1647 získal titul Tajného rady a v letech 1651 – 1655 zastával úřad císařského nejvyššího komořího. Krátce po smrti obdržel Řád zlatého rouna. Maxmilián byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1618 s Kateřinou Barborou z Harrachu, dcerou vlivného dvořana Karla Harracha. Druhou manželkou se stala Polyxena z Talmberka, která byla dědičkou Duchcova. V roce 1651 se oženil potřetí s Maxmiliánou ze Salm-Neuburgu, toto manželství zůstalo bezdětně. Z prvních dvou však měl deset dětí, syny Ferdinanda Arnošta, Albrechta Leopolda, Františka Augustina, Karla Ferdinanda a Jana Bedřicha, a dcery Marii Kateřinu, Marii Maxmiliánu, Marii Moniku a Marii Alžbětu.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Jan Hertvík z Nostic

Jan Hertvík z Nostic se narodil v roce 1610 a zemřel roku 1683. Byl synem Jana Mikuláše z Nostic a jeho druhé manželky Žofie z Nostic-Rottenburgu. V roce 1631 zdědil majetek po svém strýci Otovi, což jej vedlo k přestěhování se do Čech. V krátké době se zařadil i do politického života Českého království. V letech 1638 – 1642 zastával úřad rady dvorského a komorního soudu. V roce 1644 byl jmenován prezidentem rady nad apelacemi. 6. srpna 1646 byl povýšen do hraběcího stavu Českého království a 9. května 1651 do stavu říšských hrabat. 16. května 1651 se stal nejvyšším zemským komorníkem, 5. února 1652 nejvyšším kancléřem. Tento úřad zastával až do své smrti. Byl také tajným radou. V roce 1672 získal Řád zlatého rouna. V roce 1658 se zúčastnil korunovace Leopolda I. na římského císaře. Jan Hartvík založil Nostickou obrazárnu, která se dodnes z velké části dochovala ve sbírkách Národní galerie v Praze. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala v roce 1638 říšská hraběnka Kateřina Marie ze Žďáru. Z manželství se narodilo několik dětí, které se však nedožily dospělosti. Podruhé se oženil v roce 1658 s Eleonorou Marií říšskou hraběnkou Popelovou z Lobkovic, se kterou měl syna Václava Desidéra. Jan Hartvík měl ještě syna Antonína Jana, u kterého však nelze určit, ze kterého manželství pochází, protože neznáme přesné datum jeho narození.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Trauttsmanndorfové

Trauttsmanndorfové jsou rakouský šlechtický rod, který pochází ze Štýrska. V 17. století se usadil v Čechách. V roce 1598 byl povýšen do panského stavu, v roce 1623 do stavu hraběcího a v roce 1805 do knížecího stavu. Od té doby hlava rodu užívá titul kníže, zatímco nejstarší syn, dědic a následník je dědičný hrabě a ostatní členové hrabata nebo hraběnky. Koncem 17. století patřil mezi nejbohatší českou šlechtu. Členové rodu zastávali vysoké posty u dvora, v armádě a diplomacii. V současné době žije rod převážně v Rakousku.

Autor: Neznámý – Wappenbuch der Österreichischen Monarchie von 1835 von J. A. Tyroff. Band VII., Nr.94, Volné dílo,

Adam Matyáš z Trauttmansdorffu

Adam Matyáš z Trauttmansdorffu se narodil v roce 1617 a zemřel roku 1650. Byl nejstarším synem Maxmiliána z Trauttmansdorffu a jeho manželky Žofie Pálffyové. V letech 1635 – 1638 podnikl kavalírskou cestu, kterou strávil převážně v Itálii. Po návratu vstoupil do služeb Habsburků a díky vlivu svého otce získal ve dvaceti osmi letech úřad nejvyššího maršálka,jeden z hlavních postů ve správě Českého království, který vykonával v letech 1645 – 1684. Zastával také úřady zemského sudího, císařského rady a byl členem sboru místodržících. Díky svým schopnostem se uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II. V době českého stavovského povstání mu poskytl mnoho cenných služeb a byl za ně v roce 1623 povýšen do hraběcího stavu. Také se mu podařilo levně kupovat konfiskované majetky. Svou kariéru si pojistil i konvertováním ke katolictví. Byl to vážený a velmi bohatý muž. Adam Matyáš byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se v roce 1642 stala Eva Johanka ze Šternberka. Po druhé se oženil s výrazně mladší Marií Isabelou Lobkovicovou. Z obou manželství se narodilo celkem patnáct dětí. Nejstarším synem byl Rudolf Vilém a nejmladším Zikmund Ludvík.

Jan Josef z Trauttmansdorffu se narodil v roce 1676 a zemřel roku 1713. Byl synem Rudolfa Viléma a vnukem Adama Matyáše z Trauttmansdorffu.

Gallasové

Gallasové pocházeli z jižního Tyrolska. Jejich sídlem byl hrad Campo, podle kterého se také zpočátku psali. Tento rod nebyl příliš významný. Prvním písemně doloženým předkem pánů z Campo je Udalrich, který žil na začátku 13. století a byl leníkem tridentského biskupa. Za předka hrabat z Gallasu je uváděn v roce 1375 Nikolaus de Campo. V polovině 5. století se stal držitelem rodových lén Gallaso, pravděpodobně první držitel tohoto jména, které se v rodě Campo rozšířilo natolik, že se v průběhu 16. století stalo přídomkem tohoto rodu. Přímým předkem rodu Gallasů se stal Pancratius de Gallasis.

Zdroj: de:Heinrich Kadich von Pferd, de:Konrad Blažek, de:J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch; Der Schlesische Adel.

Clamové

Clamové původně pocházeli z Korutan. Byl to starý šlechtický rod. Za jeho zakladatele je považován Christopher Perger z Höchenbergu. Panství Clam získali v 16. století a přijali podle něj i přídomek. V roce 1665 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů. Za zakladatele rodu v českých zemích je považován Jan Kryštof Clam, který získal v roce 1757 český inkolát a v roce 1759 byl i s celou rodinou povýšen do hraběcího stavu. Jeho tři synové,založili tři větvě, z nichž jedna brzy vymřela, druhá převzala jméno vymírajícího rodu Martiniců a třetí právě rodu Gallasů.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Clam-Gallasové

Clam-Gallasové vznikli v roce 1757, kdy Kristián Filip Clam přijal jméno vymřelého rodu hrabat Gallasů, proto je považován za zakladatele této linie. Rod Clam-Gallasů je dnes spojován především se severními Čechami. Ale ve své době působil v podstatě po celé habsburské monarchii. Jeho členové jsou jako úředníci neodmyslitelně spjati s Vídní i s Prahou. Příslušníci rodu byli příbuzensky provázáni i s dalšími významnými rodinami habsburské monarchie. Patřili k nim Schwarzenbergové, Dietrichsteinové, Colonna-Felsové, Kinští, Liechtensteinové, Auerspergové a další. Účastnili se korunovací, císařských zahraničních cest, diplomatických misí i válek. Stáli u zrodu různých spolků a institucí, mezi něž patří třeba Společnost vlasteneckých přátel umění, Vlastenecké muzeum v Čechách, pražská konzervatoř aj.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan Václav Gallas

Jan Václav Gallas se narodil v roce 1669 a zemřel roku 1719. Byl prvorozeným synem Františka Ferdinanda Gallase a jeho druhé manželky Johanny Emerencie Gaschhin-Rosenberg. V mládí studoval u Jezuitů. V roce 1687 absolvoval roční studium práv na pražské univerzitě a v roce 1688 se zapsal na šlechtické akademii v Turíně. Po skončení studií se Jan Václav věnoval diplomacii, ve které dosáhl mnoha úspěchů, jak v dvorské, tak i ve státní službě. V roce 1694 byl jmenován císařským komořím, v roce 1703 mu byla udělena hodnost říšského dvorního rady a v roce 1704 se stal zplnomocněným císařským vyslancem v Londýně. Tento významný, ale zároveň i velmi obtížný úřad zastával s malými přestávkami sedm let. Po dosazení arcivévody Karla Habsburského 12. září 1703 na španělský trůn jako Karla III., zastával také úřad mimořádného vyslance Jeho Katolického Veličenstva. Stal se tak výhradním zástupcem habsburských zájmů v Anglii. V srpnu 1707 však Anglii opustil. A stal se zvláštním vyslancem u Nizozemské republiky v Haggu. V roce 1708 získal úřad vrchního zemského maršálka Království českého a v roce 1709 se stal tajným radou španělského krále Karla a zároveň byl jmenován zástupcem španělského krále na mírové konferenci v Haggu, která byla prvním pokusem o ukončení války o španělské dědictví. V tomto období mu byl udělen Řád zlatého rouna. V roce 1713 byl jmenován císařským vyslancem u papežského stolce ve Vatikánu. Úřad nastoupil v lednu 1714. V roce 1719 jej císař Karel VI. vyznamenal hodností generálního kapitána a vicekrále Neapolského království. Jan Václav přijel do svého nového rezidenčního města 4. července, ale po několika dnech onemocněl a 25. července 1719 zemřel. Pochován byl v Neapoli, ale jeho srdce bylo převezeno a uloženo do rodové hrobky v Hejnicích. Protože jeho úřady mu nedovolovaly zdržovat se doma, svěřil svá panství do správy své matce a inspektoru panství Kristiánu Karlu z Platz a Ehrenthalu. Jan Václav byl dvakrát ženatý. Po prvé se oženil 20. května 1700 s hraběnkou Marií Annou z Dietrichsteina. Z tohoto manželství se narodil syn Filip Josef a dcera Terezie Josefa, která však již po roce zemřela. Jeho druhou manželkou se stala v říjnu 1716 hraběnka Marie Ernestina z Dietrichsteina, sestra zemřelé Marie Anny. S Marií Ernestinou měl syna Františka Karla, který zemřel v necelých dvou letech, a dceru Marii Alžbětu, ta zemřela v nedožitých devatenácti letech.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Filip Josef Gallas

Filip Josef Gallas se narodil v roce 1703 a zemřel roku 1757. Byl synem Jana Václava Gallase a jeho první manželky Marie Anny z Dietrichštejna. Po smrti matky se o výchovu mladého Filipa starala jeho babička Johana Emerencie. Filip Josef studoval v Praze. Jeho hofmistrem byl Michael Kressinger z Eckersfelsu, který jej vyučoval tanci, jazykům, jízdě a šermu. Vzdělání pak získal u staroměstských dominikánů. V roce 1721 se zapsal na univerzitu v Salcburku ke studiu práv. Později ještě studoval zeměpis a jazyky. V květnu 1723 úspěšně složil dvojí zkoušky z práv. V letech 1724 – 1725 cestoval po Německu, navštívil Amsterodam, Brusel, Řím, Neapol a Lutych. Po návratu z cest začátkem roku 1725 převzal správu rodového majetku. V roce 1726 byl jmenován komorníkem a nejvyšším sudím lenního soudu, v roce 1732 císařským tajným radou, v roce 1733 získal titul skutečného tajného rady a královského místodržícího. V roce 1734 zastával úřad nejvyššího dvorského ministra v záležitosti lén a v roce 1735 se stal přísedícím zemského soudu. Vrcholem jeho kariéry byla hodnost nejvyššího českého hofmistra, do které byl jmenován v roce 1747. 15. dubna 1726 se oženil s vlastní sestřenicí z otcovy strany Marií Annou Františkou Alžbětou z Colonna-Felsu. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel 23. května 1757 v Českých Budějovicích při cestě do Lince. Byl posledním mužským potomkem rodu Gallasů.

Zdroj: de:Heinrich Kadich von Pferd, de:Konrad Blažek, de:J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch; Der Schlesische Adel.

Anna Marie, hraběnka z Colonna-Felsu

Anna Marie, hraběnka z Colonna-Felsu se narodila v roce 1702 a zemřela roku 1759. Byla dcerou Karla Linharta z Colonna-Felsu a jeho ženy Johanny Aloisie Beatrix Gallas. 15. dubna 1726 se provdala za Filipa Josefa Gallase, který byl jejím bratrancem. Jejich manželství zůstalo bez potomků. Po smrti svého muže se stala majitelkou celého jeho majetku.

Autor: Johann Siebmacher – Johann Siebmachers Wappenbuch. Tafel 23, Volné dílo,

Kristián Filip Clam

Kristián Filip Clam se narodil v roce 1748 a zemřel roku 1805. Byl synem hraběte Jana Kryštofa z Clamu a jeho manželky Markéty Aloisie, rozené z Colonna-Felsu. Po smrti své matky byl vychováván svou tetou Marií Annou. Když i ta zemřela, ujal se poručnictví Kristiána Filipa i jeho bratra Karla Leopolda jejich otec Jan Kryštof Clam, který spravoval gallasovská panství až do zletilosti Kristiána Filipa. Kristián Filip si zvolil úřednickou kariéru. Byl postupně královským komořím tří císařů a za své zásluhy byl povýšen na rytíře řádu Svatého Štěpána. Na svých panstvích podporoval průmysl, stavební činnost, sklářské a textilní podnikání, kulturu a umění. V jeho pražském paláci se hrálo divadlo a pořádaly koncerty. Mezi návštěvníky patřili František Xaver a Josefína Duškovi, v roce 1786 zde hrál Wolfgang Amadeus Mozart a v roce 1796 mladý Ludwig van Beethoven. Kristián Filip se oženil s Karolínou Josefínou, rozenou hraběnkou Šporkovou, se kterou měl šest dětí: Kristiána Kryštofa, Karla Aloise, Ferdinanda, Marii Aloisii, Fridricha Kryštofa a Johannu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Kristián Kryštof Clam-Gallas

Kristián Kryštof Clam-Gallas se narodil v roce 1771 a zemřel roku 1838. Byl synem Kristiána Filipa Clam-Gallase a jeho ženy Karolíny Josefíny, rozené hraběnky Šporkové. Po otcově smrti převzal správu panství. Staral se o rozvoj rodového panství a uměleckého života v Praze. Sám se zabýval hudbou, byl amatérským hercem a malířem. Jeho grafické listy jsou uloženy ve sbírkách Národní galerie v Praze. Kristián Kryštof byl znám jako štědrý mecenáš a znalec umění. Patřil mezi zakládající členy několika institucí a spolků. Jednou z nejdůležitější byla Společnost vlasteneckých přátel umění, která položila základy českému výtvarnému školství. Z obrazárny společnosti se později stala Národní galerie. Na svém panství podporoval mladé talenty, kterým umožnil studia. Kristián Kryštof byl členem pražské lóže svobodných zednářů. Toto členství dokládají členské seznamy pražských lóží, které jsou uloženy v Archivu hlavního města Prahy. Za svého života získal Kristián Kryštof několik řádů. Patřil sem rytířský stupeň a později velkokříž císařského rakouského Leopoldova řádu, velkokříž saského civilního řádu za službu a věrnost a rytířský řád šlechtického toskánského Řádu svatého Štěpána. Kristián Kryštof patřil mezi typické šlechtice osvícenské doby. Byl úspěšným zemským politikem i císařským úředníkem. V roce 1836 se zúčastnil korunovace Ferdinanda V. Habsburského českým králem. Kristián Kryštof se oženil s Josefinou Clary-Aldringenovou. Z manželství se narodil syn Eduard Friedrich Clam-Gallas.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Eduard Friedrich Clam-Gallas

Eduard Friedrich Clam-Gallas se narodil v roce 1805 a zemřel roku 1891. Byl synem Kristiána Kryštofa a jeho manželky Josefiny Clary-Aldringenové. Před správou panství však dal přednost vojenské kariéře. V roce 1823 vstoupil do armády. V roce 1831 se stal rytmistrem prvního jezdeckého pluku v Praze, poté komandérem a ještě později plukovníkem. V roce 1846 dosáhl hodnosti generála. V roce 1848 byl odvelen do Itálie, kde pod velením generála Radeckého řídil brigádu, která se vyznamenala u Santa Lucie poblíž Vincenzy a v bitvě u Custozy. Za tyto úspěchy byl vyznamenán vojenským řádem Marie Terezie a povýšen do hodnosti polního podmaršálka. V dubnu 1849 se Eduard stal velitelem sedmihradského armádního sboru, se kterým po prvotní porážce zvítězil při letním tažením do Sedmihradska a nakonec porazil i Józefa Bema u Segesváru. Od roku 1850 byl v čele I. armádního sboru Čechy ve Vídni a v roce 1859 během druhé italské války za nezávislost se zúčastnil bitvy u Magenty a Solferina. Roku 1861 byl jmenován generálem kavalerie a roku 1862 získal za své služby monarchii Řád zlatého rouna. V roce 1866 však významně přispěl k porážce Rakouska v prusko-rakouské válce. Jeho armádní sbor nedokázal zabránit proniknutí pruských jednotek do Čech, proto byl zbaven velení a dokonce bylo proti němu zavedeno vyšetřování. To jej však nakonec zprostilo viny, ale Eduard přesto vystoupil z armády a žil na svých severočeských panstvích.Od roku 1842 zaměstnával na svém frýdlantském panství jako archiváře K. J. Erbena. Ve svých 45 letech se oženil s Klotildou Dietrichsteinovou. Z manželství se narodily tři děti, syn František a dcery Eduardina a Klotilda. Eduard zemřel v roce 1891, jen tři dny po svých 86. narozeninách.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

František Clam-Gallas

František Clam-Gallas se narodil v roce 1854 a zemřel roku 1930. Byl synem Eduarda Clam-Gallase a jeho manželky Klotyldy Dietrichsteinové. Po gymnáziu, které studoval na Malé Straně v Praze, studoval dva roky práva na univerzitě ve Vídni a poté si doplnil vzdělání na zemědělské vysoké škole. Krátce sloužil v armádě, kde dosáhl hodnosti rytmistra. V roce 1879 byl jmenován c. k. komořím. Od roku 1895 byl doživotním členem rakouské panské sněmovny. V roce 1901 získal úřad tajného rady. V letech 1901 – 1913 byl za velkostatkářskou kurii poslancem českého zemského sněmu. Po vzniku Československa se angažoval ve Svazu německých velkostatkářů. Za zásluhy získal v roce 1898 Leopoldův řád, za aktivity v rámci červeného kříže za první světové války na Balkáně obdržel v roce 1917 bulharský Řád sv. Alexandra. Stal se též čestným rytířem Maltézského řádu. V roce 1891 převzal rodové majetky, a přes všechny aktivity ve veřejném životě byla na prvním místě správa těchto majetků. Severočeské velkostatky měly rozlohu 31 690 hektarů půdy a jejich hodnota byla počátkem 20. století vyčíslena na tři milióny korun s čistým výnosem téměř 400 000 korun ročně. Clam-Gallasovi patřilo šesté místo mezi největšími vlastníky půdy v Čechách. Svůj pražský palác poskytl po vzniku Československa pro potřeby ministerstva financí. 25. dubna 1882 se oženil s hraběnkou Marií z Hoyos-Sprinzensteinu. Z manželství se narodilo sedm dcer: Kristýna, Eleonora, Eduardina, Gabriela, Marie, Klotilda a Sophie.František zemřel 20. ledna 1930 ve věku 75 let jako poslední mužský potomek rodu Clam-Gallasů. Pohřben byl o týden později v rodové hrobce v Hejnicích.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Georg Hillebrand

Bartoloměj Zedlitz

Bartoloměj Zedlitz se narodil v roce 1577 ve Slezsku. Původně působil jako úředník na grabštejnském panství, kde měl na starosti soupis obilí na všech panských statcích. V roce 1618 koupil od vrchnosti za 160 kop stříbra panský dům v Andělské Hoře a zastával zde 40 let úřad rychtáře. Byl nejstarším předkem rodu Zedlitzů, který byl rozvětven po celém okolí. Měl syna Baltazara. Zemřel v roce 1668 ve věku 92 let.

Baltazar Zedlitz

Baltazar Zedlitz byl synem Bartoloměje Zedlitze. V prosinci 1657 přejal po otci rychtářskou funkci a vykonával ji několik desetiletí. K rychtářskému úřadu patřila i palírna, výčep piva, hostinec a řeznictví. Měl syna Gabriela a Georga.

Gabriel Zedlitz

Gabriel Zedlitz byl synem Baltazara Zedlitze. V roce 1701 odkoupil od svého otce za 238 kop a byl rychtářem až do roku 1718.

Georg Zedlitz

Georg Zedlitz byl synem Baltazara Zedlitze. V roce 1718 převzal po předčasné smrti svého bratra Gabriela úřad rychtáře. V úřadu byl pouhé tři roky. Jím rod Zedlitzů v čele obce skončil.

Johann Heinrich Herkner z Machína

Johann Heinrich Herkner z Machína se oženil s dcerou Gabriela Zedlitze a převzal také úřad rychtáře v obci Andělská Hora. Úřad vykonával v letech 1721 – 1761. Měl syna Johanna Franze.

Johann Franz Herkner

Johann Franz Herkner byl synem Johanna Heinricha Herknera. Úřad rychtáře zastával v letech 1761 – 1788, kdy byl propuštěn.

Správce Kristián Karel z Platz a Ehrenthalu

Správce Kristián Karel z Platz a Ehrenthalu se narodil v roce 1663 v Liberci. Byl sedmým z devíti dětí soukeníka Friedricha Platze. Svou úřednickou kariéru začal jako pomocník v liberecké vrchnostenské kanceláři. V roce 1686 se stal důchodním písařem ve Frýdlantě. Od roku 1690 zastával úřad frýdlantského hejtmana a po smrti libereckého hejtmana Bernharda Františka Flicka se stal správcem libereckého panství. Ke svým bývalým kolegům se choval velmi tvrdě. Neváhal požívat hrozeb, osočování podřízených u vrchnosti, poukazoval na jejich neschopnost a neštítil se je i udávat. Jeho největší předností byla schopnost opatřit pro Gallasy peníze, kterých potřebovali opravdu hodně. Platzův postup při opatřování peněz spočíval především v tom, že čerpal z dřívějších zdrojů vrchnostenských příjmů a vedle nich naházel a vytvářel zdroje nové. V roce 1699 byl jmenován vrchním hejtmanem gallasovských panství, v roce 1702 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1706 do rytířského stavu. V roce 1712 získal od hraběte Gallase v léno statek Vítkov poblíž Chrastavy. Kristián Karel si zde nechal postavit vlastní sídlo. V roce 1717 pak získal sousední Novou Ves-Mlýnici. V roce 1721 odkoupil od hraběte Bubny za 127 000 zlatých alodní statek Skřivany-Myštěves na Bydžovsku. V roce 1716 se stal císařským a královským radou. Kristián Karel z Platz a Ehrenthalu zemřel 18. srpna 1722 na frýdlantském zámku a byl pohřben v hrobce kostela sv. Kříže. Po jeho smrti začaly do vrchnostenské kanceláře přicházet stížnosti a obvinění na bývalého hejtmana. Obce i jednotlivci se dožadovali úhrady škod, které jim za svého života Platz způsobil. Požadované škody přesáhly hodnotu 50 000 zlatých. Celé soudní řízení trvalo přes šest let a uhrazena byla nakonec pouhá třetina pohledávek.

Zajímavosti

Nezdařená svatba (pověst z Andělské Hory)

Nešťastná Eliška s dítětem skáče z hradeb do rozvodněné Nisy pod hradem Hamrštejnem – okamžik zrady, zoufalství a pozdního prozření.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

V údolí Nisy poblíž hradu Hamrštejna stávala na břehu řeky rybářská chýše. V ní žila vdova se svou krásnou dcerou Eliškou. Dívčina krása nezůstala utajena a o její ruku se ucházeli mnozí mladíci. Eliška všechny nápadníky odmítala. Jednoho letního večera seděla rybářova dcera pod košatým bukem a spravovala potrhané sítě. Náhle uslyšela dusot koňských kopyt. Rozhlédla se a spatřila urostlého mladíka na koni. Elišce se neznámý mladík velmi zalíbil a scházela se s ním pak téměř každý den. Ukázalo se, že je to syn hamrštejnského pána, Jan. Přísahal Elišce lásku a věrnost a dívka mu uvěřila. Potom na delší dobu kamsi odjel a dlouho se nevracel. Brzy zapomněl na svůj slib a zamiloval se do dcery bohatého šlechtice z hradu Frýdštejna. Chystala se svatba. Na Hamrštejně bylo živo. Kuchaři připravovali bohatou hostinu, nevěsta si přivezla věno na několika těžkých vozech. Hrála hudba, jídla a pití bylo dostatek, dokonce i několik žebráků bylo obdarováno. Uprostřed svatebního veselí, smíchu a dobré nálady přišla zoufalá Eliška s malým děťátkem v náručí. Strážní ji násilím vyhnali ven z hradu a nebohá dívka skočila i s děťátkem ze skály pod hradem do rozvodněné Nisy. Jan z Hamrštejna se o tomto smutném, zoufalém činu dozvěděl. Pochopil, kdo byla ta nešťastná žena, a svatbu zrušil. Jídlo zůstalo na stolech nedojedeno a frýdštejnská nevěsta v tichosti odjela se svým věnem zpět. Jan z hradu odešel a vstoupil prý kdesi v cizině do kláštera, kde po letech zemřel. (František Vydra; Chrastava kapitoly z historie města a jeho okolí)