Ahníkov
Ahníkov zámek – autor ilustrace Ondřej Hladík
Odkaz na mapy cz.:https://mapy.cz/zakladni?q=B%C3%BDval%C3%A1%20obec%20Ahn%C3%ADkov&source=base&id=2182188&ds=1&x=13.32304
Ves
Ahníkov německy Hagensdorf stával asi 1,5 km jihozápadně od Málkova ve výšce 353 metrů nad mořem. Zůstalo po něm pouze katastrální území Ahníkov s rozlohou 4,49 km2.
První zmínka o vsi je z let 1196 –1239, kdy je majitelem Ahník, syn Milhosta Mašťovského. Ve 14. století vlastnil Ahníkov, který v té době patřil k hasištejnskému panství, Boreš II. z Rýzmburka a po něm jeho syn Bohuslav II. z Rýzmburka, který se oženil s Agátou, sestrou Fridricha ze Šumburka. Po jejich smrti byl určen poručníkem Bohuslavových nezletilých synů Fridrich ze Šumburka. Roku 1310 mu byl potvrzen úřad župy v Kadani. 24. května 1351 udělil Karel IV. Fridrichovi a Bernardovi jako léno hrad Hasištejn se vším, co k němu náleželo, tedy i Ahníkov. Po jeho smrti v roce 1364 připadl Ahníkov jeho příbuzným Bernardovi a Heřmanovi, pánům na Crimmintschau.
hrad Hasištejn – autor fotografie Historie ke kávě
V prosinci 1367 Václav IV. udělil hrad Hasištejn s polovinou městečka Přísečnice a k tomu příslušející vesnice do dědičného lenního držení pouze Bernardovi. Z této lenní listiny vyplývá, že Ahníkov patřil k hasištejnskému panství. V letech 1386 – 1394 Ahníkov spravovali jeho synové Fridrich, Bernard II., a Heřman. Od roku 1418 je držitelem vsi Mikuláš Chudý z Lobkovic. Po jeho smrti zdědili jeho značný majetek synové Mikuláš II. a Jan I., kteří několik let hospodařili společně v tak zvaném nedílu. V roce 1440 si společný majetek rozdělili. Panství a hrad Hasištejn připadl Mikuláši II., který se stal zakladatelem hasištejnské větve rodu Lobkoviců. Po smrti Mikuláše II. v roce 1462 zdědil hasištejnské panství Mikuláš III. z Lobkovic. V roce 1518 panství získali Václav a Vilém, synové Mikuláše III. Vilém panství prodal i s polovinou Hasištejna Štěpánu Šlikovi z Holíče.
Koncem 15. století je držitelem vsi Mikuláš Chlup a roku 1530 ji získává manžel jedné z Chlupových dcer Petr Velemyský z Velemyšlevsi. V roce 1573 koupil Ahníkov Vít z Hartenberku. Poté se opět ves dostala do držení Lobkoviců a to panu Bohuslavu Felixi z Lobkovic, který ves Ahníkov roku 1578 prodal Linhartovi Štampachovi, lobkovickému hejtmanu na Hasištejně.
hrad Hasištejn – autor fotografie Historie ke kávě
Linhart v roce 1606 přikupuje také Hasištejn s 11 vesnicemi a dvory, čímž zakládá panství Ahníkov. Po smrti Linharta v roce 1609 je majitelem jeho syn Linhart, který v letech 1618 – 1620 sloužil ve stavovském vojsku a po Bílé hoře roku 1621 mu byl veškerý majetek zkonfiskován, Ahníkov nevyjímaje.
Roku 1623 koupil panství Jaroslav Bořita hrabě z Martinic, který získal i Prunéřov a mnoho dalších vesnic, a založil panství Ahníkov – Prunéřov. Toto panství postupně spravovali Bořitovi synové Jiří Adam, Bernard Ignác a Maxmilián Valentin, který Ahníkov vlastnil od roku 1652. V roce 1678 bylo panství rozděleno na tři části. Ahníkov připadl nejmladšímu synovi Maxmiliána Valentina – Maxmiliánovi Quidobaldovi, který se tím stává zakladatelem ahníkovské větve rodu Martiniců. Posledním Martinicem na Ahníkově byl František Karel, jehož smrtí roku 1789 ahníkovská větev vymřela po meči.
Panství se znovu spojilo pod označením Ahníkov – Prunéřov. V roce 1791 toto panství zdědila Marie Anna z Althanu, sestřenice Františka Karla. Roku 1810 panství převzala její dcera Marie Anna, provdaná hraběnka z Firmianu. Po její smrti panství zdědil její synovec hrabě Karl Friedrich Otta von Wolkenstein – Trostburg a po jeho smrti vše získává Leopold Karl Otta von Wolkenstein – Trostburg, který roku 1880 panství prodává velkoprůmyslníkovi Františku Preidlovi. Po jeho smrti v roce 1889 zdědil panství synovec Emanuel Karsch. V roce 1911 po něm dědí majetek jeho syn Franz Karsch.1. 1. 1927 proběhla pozemková reforma a velkostatek Ahníkov získal Josef Ilman, český statkář z Roudnice.
Ahnikov zámek – zdroj Wikimedia Commons
Za války byl zabrán Němci a byl zde umístěn tábor válečných zajatců. Po válce se statek opět vrátil do rukou Josefa Ilmana. Po roce 1948 přešel statek do majetku státního statku a sloužil jeho potřebám. Při územní reorganizaci v roce 1960 byl Ahníkov připojen k Málkovu, jen část tzv. Nového Ahníkova byla připojena ke Kralupům. 1. 7. 1985 byl Ahníkov zrušen a v roce 1986 ustoupil těžbě uhlí. Vznikl zde Lom Nástup – Tušimice.
Lom Nástup – Tušimice – zdroj Wikimedia Commons
Zámek
Ve 14. století stála na místě zámku středověká tvrz. V roce 1578 koupil Ahníkov Linhart ml. Štampach, lobkovický hejtman na Hasištejně, který si jej zvolil jako místo svého sídla.Ten nechal původní středověkou tvrz přestavět na renesanční zámek. Tento předpoklad potvrzují i archeologické výzkumy, které zde byly prováděny v roce 1979. V úpravách zámku pokračoval jeho syn Linhart. 80. léta 20. století byla pro zámek velmi nepříznivá, protože stejně jako obec musel ustoupit těžbě a v roce 1986 proběhla jeho demolice.
Ahníkov zámek – autor ilustrace Ondřej Hladík
Stavebně historický průzkum ukázal, že stavební historie zámku je poměrně komplikovaná. Potvrdil však, že hlavní renesanční výstavba proběhla po roce 1609. Zámek Ahníkov nebyl nikdy dokončen. Budova vytvářela spolu s hospodářskými budovami rozsáhlý areál. Součástí areálu mělo být i opevnění. Zámek byl postaven na obdélníkovém půdorysu, měl dvě křídla, jedno patro a sedlovou střechu, pokrytou taškami. Fasáda zámku byla hladká, s bohatě zdobeným arkýřem a štítem vikýřů. Okna byla zasazena do kamenných profilovaných rámů s přímými nadokenními římsami. Jako umělecky nejhodnotnější se považovalo palácové křídlo, které bylo nejreprezentativnější a slohově jednotné.
V roce 1982 byly zahájeny záchranné práce na zámku, který měl být odstraněn z důvodu těžby uhlí. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem jednalo z organizací, která měla zámek likvidovat, o postupné demolici objektu a ne jeho odstřelu. Důvodem bylo zachování všech kamenných architektonických prvků, včetně masivních bosovaných pilířů v průjezdu. Zachráněné kamenné architektonické prvky byly deponovány v Lesoparku v Chomutově, kde se plánovala rekonstrukce ahníkovského zámku. Tento záměr však nevyšel z důvodu přílišných nákladů.
Vlastníci
Ahník Mašťovský syn Milhosta I. Mašťovského (1196 – 1239). Člen rodu, který se podle jeho bratra Milhosta II. nazývá Milhostici z Mašťova. Měl ještě bratra Petra.
Boreš II z Rýzmburka
Boreš II z Rýzmburka se narodil v letech 1210 – 1215 a zemřel v roce 1277. Pocházel z rodu Hrabišiců. Sám se stal zakladatelem rodu z Rýzmburka, podle hradu, který si vybudoval nedaleko Starého Oseku a nazvaného podle dobové módy německy Riesenburg. Sloužil králi Václavovi I. v úřadu dvorního maršálka. V období vzpoury části české šlechty, která byla nespokojená s vládou Václava I. a 31. července 1248 si zvolila králem jeho syna Přemysla Otakara II., se postavil na stranu krále Václava I. V listopadu 1248 ho porazil v noční bitvě u Mostu a donutil k domluvě s otcem. Po smrti Václava I. v září 1253 dal Přemysl Otakar II. v lednu 1254 Boreše uvěznit. Nebylo to však na dlouho, protože již na přelomu let 1254 a 1255 se Boreš II. zúčastnil křížové výpravy do Prus. V roce 1260 se vyznamenal v bitvě s uherským vojskem u Kressenbrunnu. Jako kořist zde získal prst sv. Jana Křtitele. Zastával úřad nejvyššího komorníka Přemysla Otakara II. V době odboje Vítkovců se vztah mezi Přemyslem Otakarem II. a Borešem II. opětovně zhoršil, důvodem byl Borešův velmi dobrý vztah se Závišem z Falkenštejna. Byl obviněn ze zrady, uvězněn ve vězení, kde také zemřel. Boreš II. z Rýzmburka vybudoval rozsáhlé panství. Lze do něj zahrnout oblasti v severozápadních Čechách (Rýzmburk, Duchcov, Škrle, Kralupy, Klášterec, Bečov nad Teplou, Žlutice, Hasištejn a Perštejn). Po jeho zatčení mu však byla rozsáhlá část majetku zkonfiskována. Boreš měl dva syny: Slávka IV. z Rýzmburka a Bohuslava II. z Rýzmburka.
erb zdroj: Wikimedia commons
Boleslav II. z Rýzmburka
syn Boreše II. Oženil se s Agátou ze Šumburka, sestrou Fridricha ze Šumburka, s kterou měl dva syny. Po otci zdědil nezabrané statky. Záhy však zemřel. Poručníkem jeho synů se stal Fridrich ze Šumburka.
erb zdroj: Wikimedia commons
Fridrich ze Šumburka
Fridrich ze Šumburka byl synem Fridricha ze Šumburka – Glauchau. Páni ze Šumburka nebo také Schönburgové byli starý šlechtický rod, který pocházel ze Saska-Anhaltska. Do Čech přišli ve 13. století. Prvním členem, který se v Čechách usídlil natrvalo, je pravděpodobně Fridrich ze Šumburka – Glauchau. Jeho děti Fridrich, Dětřich, Fridrich ml. (Frycek), Heřman, Jindřich, Agáta a Lukarda, tvořily první generaci tohoto rodu. Fridrich ze Šumburka se stal po smrti Boleslava II. poručníkem jeho nezletilých synů. V roce 1310 mu byl potvrzen úřad župy v Kadani. 24. května 1351 mu byl společně s Bernardem ze Šumburka udělen jako léno hrad Hasištejn s vesnicemi Slatinou a Přísečnicí a se vším, co k nim náleželo. Fridrich ze Šumburka, pán na Hasištejně zemřel v roce 1364.
erb zdroj: Wikimedia commons
Bernard ze Šumburka, pán na Hasištejně
Bernard ze Šumburka, pán na Hasištejně vlastnil společně se svým bratrem Heřmanem po smrti Fridricha hrad Hasištejn. Roku 1367 Karel IV. v Kadani opětovně potvrdil lenní držení hradu Hasištejn a zároveň vyjmul jejich poddané na hasištejnském zboží z pravomocí krajských úředníků. V této listině je zároveň uveden Bernard jako pán na Hasištejně, kdežto Heřman jako pán na Crimmitschau. V prosinci 1367 udělil Václav IV. hrad Hasištejn s polovinou městečka Přísečnice a k němu příslušející vesnice do dědické lenní držby pouze Bernardovi. V této lenní listině je poprvé zaznamenán rozsah hasištejnského panství. Patřil k němu hrad Hasištejn, polovina městečka Přísečnice, polovina Spinnbuch a Renzendorf, vesnice Sobětice (Zobenticz), Geiswiz, Vysoká Jedle (Hohentann), Plansdorff, Ahníkov (Hainsdorff), Krbice, Kralupy (Kralob) s lény Henkistorff s lesy, dřevem, a dalšími náležitostmi a s vesnicemi Wienar a Mericz i se vším, co k nim patří, kromě majetku Waldsasského kláštera u Miřetic (Mericz). Držitelem hradu Hasištejn byl nadále už jen Bernard. Zemřel někdy během let 1386 – 1394. Měl pět synů. Václava, Albrechta nebo Alberta, Fridricha, Bernarda II. a Heřmana. Václav se oženil se Sofií ze Šumburka. Albrecht či Albert se věnoval duchovní životu. Působil v benediktinském klášteře v Chemnitz a později se stal proboštem v Penig.
erb zdroj: Wikimedia commons
Fridrich, Bernard II. a Heřman ze Šumburka
Fridrich, Bernard II. a Heřman ze Šumburka byli synové Bernarda ze Šumburka. Společně spravovali panství Hasištejn. Jako léno od krále Václava IV. přijal Fridrich ze Šumburka hrad Hasištejn 21. prosince 1394 a zároveň králi slíbil, že mu bude stále otevřen a v případě potřeby mu bude sloužit deseti ozbrojenci. Fridrich však přestal své povinnosti plnit a 4. března 1396 se zavázal míšeňskému markrabímu Vilémovi, že hrad bude otevřen jemu a v případě potřeby mu pomůže proti komukoliv mimo českého krále. V roce 1417 postoupil Fridrich hrad Hasištejn bez souhlasu svému švagrovi Jindřichu I. z Plavna. V únoru 1418 král Hasištejn dva měsíce obléhal, ale Plavenští se zdatně bránili. Vzdali se až po příchodu početného vojska pod vedením Mikuláše Chudého z Lobkovic. Dobytý hrad Václav IV. zastavil Mikuláši z Lobkovic. Fridrich ze Šumburka zmenšil panství rodu nejen o hrad Hasištejn, ale také o Slaninu. V roce 1407 byl patronem kostela v Krbicích, v roce 1410 patronem kostela v Kralupech a v roce 1417 opět v kostele v Krbicích. Byl ženatý s Eliškou, dcerou Jindřicha z Plavna.
erb zdroj: Wikimedia commons
Lobkovicové
Lobkovicové nemají předky hluboko ve středověku jako jiné české rody, za to se můžou chlubit, až na drobné výjimky, svou loajalitou k vládnoucím panovníkům. Vždy působili jako opěrný sloup katolické víry v habsburské monarchii. Jejich skutečný původ se vztahuje k tvrzi Újezd nedaleko České Lípy. Prvním byl nezámožný zeman Martin neboli Mareš. Měl tři syny Blažeje, který zdědil otcův majetek Újezd a Obříství a zemřel okolo roku 1397 jako bezdětný. Prostření Václav byl vysvěcen na kněze a od roku 1374 byl plebánem v Pavlovicích. V roce 1401 vyměnil toto beneficium za faru v Drchlavě, která se nacházela nedaleko Újezdu.
erb zdroj: Wikimedia commons
Mikuláš z Lobkovic zvaný Chudý
Mikuláš z Lobkovic zvaný Chudý byl nejmladší z Martinových synů. Stejně jako Václav se měl stát knězem, proto studoval na pražské univerzitě, kde získal titul bakaláře artistiky. Na kněze však vysvěcen nebyl, neboť jeho nejstarší bratr Blažej zemřel a prostřední Václav již byl na kněze vysvěcen a on se tak stal jediným pokračovatelem rodu. Začal se živit jako písař na královském dvoře. V roce 1401 byl jmenován králem Václavem IV. písařem urbury v královské mincovně v Kutné Hoře. V roce 1407 získal ves Milčeves na Žatecku s patronátním právem ke kostelu sv. Václava v nedaleké Radíčevsi a v roce 1409 pak ves Neratovice s tvrzí a zároveň i sousední Lobkovice, podle které se začal nazývat z „Lobkowicz“. Ve zdejším kostele sv. Václava zřídil svému bratrovi Václavovi prebendu oltářníka. V roce 1417 byl oceněn králem Václavem IV. udělením prestižního a výnosného úřadu nejvyššího písaře Království českého. V roce 1418 získal za věrné služby do zástavního držení hrad a panství Hasištejn za 4000 kop grošů pražských. Pokud by král do konce svého života Hasištejn nevyplatil, měl připadnout jeho současnému držiteli jako léno. Po smrti Václava IV. se přidal na stranu jeho dědice Zikmunda Lucemburského. Svůj úřad nejvyššího písaře si udržel i za jeho vlády. Na konci své politické kariéry byl Mikuláš králem Zikmundem zapojen do příprav církevního koncilu v Basileji. Od října 1420 a ledna 1421 měl potvrzeno držení hradu Hasištejn. Získal také platy a vsi, které byly v majetku klášterů v Praze Na Zderaze a Na Slovanech, v Sedlci u Kutné Hory, ve Zbraslavi, v Ostrově u Davle a v Oseku. Zemřel na jaře roku 1435. Byl pohřben v kostele sv. Mikuláše v Přísečnici. Svým dědicům odkázal značný majetek. Byl dvakrát ženat. Se svou manželkou Annou z Nechvalic měl syny Mikuláše II. a Jana I. a dceru Annu. S druhou manželkou paní Žofkou (Žofií z neznámého rodu) pravděpodobně žádné potomky neměl.
erb zdroj: Wikimedia commons
Na zděděném majetku hospodařili až do roku 1440 oba bratři společně. Poté si jej rozdělili a tím se také rod rozdělil na dvě hlavní větve: Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. Jan si vybral hrad Hluboká, Neratovice, Tuháň, Třeboradice, Počernice a další vsi s vinicemi v Praze. Mikuláš dostal panství a hrad Hasištejn, Prunéřov, Údice, Milčeves, Radíčeves, Třebušice a další vsi a dům na Starém Městě Pražském.
Mikuláš II. z Lobkovic
Mikuláš II. z Lobkovic se stal zakladatelem hasištejnské větve rodu Lobkoviců. Tato větev sice netrvalo dlouho, ale zapsala se významně do našich politických a kulturních dějin. V roce 1440 se Mikuláš II. oženil s Žofií ze Žirotína. Paní Žofie byla poslední členkou rodu Žirotínu, proto Lobkovicové zdědili žirotínský erb, který se stal součástí jejich rodového znaku. Mikuláš II. se koncem čtyřicátých let 15. století stal spojencem Jiřího z Poděbrad a přihlásil se do Jednoty poděbradské. Za tuto podporu získal od Jiřího z Poděbrad do zástavy hrad Kadaň. V roce 1449 však přešel na druhou stranu a stal se členem Jednoty strakonické. Vojenská a politická situace, která nastala v roce 1452, ho však přinutila vrátit se zase zpátky na stranu Jiřího z Poděbrad. Patřil mezi pány a rytíře, kteří ho zvolili zemským správcem. V roce 1454 vrátil Mikuláš II. králi Ladislavu Pohrobkovi město a hrad Kadaň. 14. května 1459 dostal od nového krále Jiřího z Poděbrad mimořádné privilegium na svobodné dolování v okruhu tří mil od hradu Hasištejna. Toto privilegium bylo potvrzováno dalšími panovníky. Mikuláš II. měl čtyři syny: Jana (1450 – 1517), Mikuláše III. (+ 1499), Jaroslava (+1486 – 1490) a Bohuslava (asi 1461 – 1510). Mikuláš II. zemřel 8. července 1462. V té době byli jeho synové ještě nezletilí a jejich poručníkem se stal Jan I. Popel z Lobkovic.
erb zdroj: Wikimedia commons
Mikuláš III. z Lobkovic
Mikuláš III. z Lobkovic byl mladším synem Mikuláše II. z Lobkovic. Stal se zakladatelem mladší větve hasištejnských z Lobkovic. Neví se o něm téměř nic. Byl ženat s Magdalenou z Minic, se kterou měl čtyři syny: Václava (okolo roku 1500 – 1520), Mikuláše IV. (+ 1531), který založil údlickou větev, Zikmunda (+ 1546), který byl zakladatelem větve pětipeské a Viléma (+1565), zakladatele valečské větve. Mikuláš III. zemřel v roce 1499. V roce 1518 došlo k dělení již tak nevelkého majetku, čímž se ještě více rozdrobil.
erb zdroj: Wikimedia commons
Vilém z Lobkovic zemřel roku 1565 a založil větev valečskou. V roce 1525 na zemském sněmu v Praze veřejně přestoupil od katolické k utrakvistické církvi. Měl dva syny Filipa (+1567) a Arnošta (+1586). Arnošt měl jediného syna Jana Arnošta (+1599), jímž tato větev vymřela.
Václav z Lobkovic se narodil okolo roku 1500 a zemřel v roce 1520. Založil líčkovskou větev Lobkoviců. Jako jeden z mála Lobkoviců byl utrakvista. Měl jediného syna Bohuslava Felixe (1517 – 1583).
erb zdroj: Wikimedia commons
Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic
Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic se narodil roku 1517 a zemřel v roce 1583. Byl jediným synem Václava z Lobkovic. Za tzv. šmalkaldské války stál na straně krále Ferdinanda. V září 1547 získal za odměnu úřad jáchymovského vrchního královského horního hejtmana a titul královského rady. V červnu 1550 mu byla povolena těžba černého uhlí. Připisuje se mu objev uhlí v českých zemích. Proslul také jako vojevůdce. V roce 1554 svedl bitvu s markrabětem Albrechtem Braniborským u řeky Mohanu. 25. září 1555 se ujal úřadu dolnolužického hejtmana, který vykonával až do roku 1570, kdy byl jmenován nejvyšším zemským sudím a v roce 1576 pak nejvyšším komorníkem. Vyznáním byl umírněný utrakvista a zároveň spojenec katolických králů Ferdinanda I. a Maxmiliána II., i přesto si získal důvěru a vážnost u nekatolické šlechty v zemi a stal se její hlavou. Byl také schopný politik. Bohuslav Felix hasištejnský se dvakrát oženil. Jeho první žena se jmenovala Markéta z Plavna a druhá Anna z Fictumu. Synové Vladislav Adam (+ 1582) a Hanuš Waldemar (+ 1596) zemřeli v mládí. Jeho nejstarší syn Bohuslav Jáchym (1546 – 1605) se věnoval umění a vědám.
erb zdroj: Wikimedia commons
Štěpán Šlik z Holíče a Pasounu
Štěpán Šlik z Holíče a Pasounu se narodil v roce 1487 v Ostrově a zemřel roku 1526 v bitvě u Moháče. Byl synem Kašpara Šlika. Po smrti svého otce v roce 1516 převzal správu nad ostrovským panstvím. Založil město Jáchymov s doly na stříbro. Se souhlasem zemského sněmu nechal razit v nové mincovně jáchymovské tolary. Roku 1520 získal pro Jáchymov statut svobodného horního města. V roce 1526 se účastnil bitvy u Moháče, kde v boji s Turky padl.
erb zdroj: Wikimedia commons
Mikuláš Chlup měšťan.
Petr Velemyský z Velemyšlevsi
Petr Velemyský z Velemyšlevsi člen staročeské vladycké rodiny, která nosila na štítě dva kamzíky na skále. Jméno získali po tvrzi a vsi Velmyšleves u Žatce. Petr Velemyský žil patrně do roku 1556, kdy je o něm známá poslední zmínka v tituláři.
Vít z Hartenberka
Vít z Hartenberka pochází ze staročeské vladycké rodiny, která se jmenovala po hradě Hartenberg u Lokte. Byl ženatý s Esterou, rozenou z Eberka, se kterou měl dvě děti, syna Petra a dceru Elišku. Zemřel v roce 1594 a byl pohřben ve farním kostele sv. Jana Křtitele ve Valči, kde se zachoval jeho epitaft.
Erb autor: Jindřich AI asistent
Štampachové ze Štampachu
Štampachové ze Štampachu rytířský rod pocházející z Německa. Později v Čechách zdomácněl. Pocházel ze Steinbachu dnešní Kamenice na Loketsku. Stejného původu jsou Planknárové z Kynšperka a Globnárové z Globenu. První zmínky jsou ze 14. století, kdy dostali od krále Zikmunda Lucemburského do zástavy Kynšperk.
erb zdroj: Wikimedia commons
Linhart ml. Štampach ze Štampachu
Linhart ml. Štampach ze Štampachu byl synem Volfa (+1522) a Elišky z Doupova (+1597). V roce 1581 se stal vrchním hejtmanem na Hasištejně. Zemřel v roce 1608. Byl dvakrát ženatý. První manželka se jmenovala Žofie Šmohářka z Rochova a druhá Kateřina z Šertvic. Měl mnoho dětí, většina však zemřela v dětském věku. Zletilosti se dožili jen synové Jan Rejchart, Linhart, Matyáš a Jan Jindřich, kteří si v roce 1609 majetek rozdělili.
erb zdroj: Wikimedia commons
Linhart Štampach ze Štampachu
Linhart Štampach ze Štampachu syn Linharta ml. ze Štampachu zdědil v roce 1609 Ahníkov a Hasištejn. V letech 1618 – 1620 sloužil ve stavovském vojsku, byl inspektorem žateckého kraje a chránil hranice proti Sasům. Po bitvě na Bílé Hoře mu byl zabaven veškerý majetek. Odešel do ciziny a sloužil ve švédské armádě jako generál-kvartymistr. V roce 1634 padl v bitvě u Nordlinku. Oženil se s Evou Sekerovnou ze Sedčic, s kterou měl syny Jindřicha Bedřicha, Matyáše a Jana Jindřicha.
erb zdroj: Wikimedia commons
Z Martinic
Z Martinic je staročeský panský rod. Svůj původ odvozuje od tvrze Martinice u Votic. První zmínky o nich se objevují počátkem 14. století. Počátkem 15. století koupil Markvart z Martinic Smečno. Jeho syn Bořita se stal v letech 1453 – 61 maršálkem krále Ladislava Pohrobka i Jiřího z Poděbrad. V 16. století se Martinicové rozdělili na dvě větve, okořskou, ta však brzy vymřela, a smečenskou. Z druhé větve nabyl největšího věhlasu Jaroslav Bořita.
erb zdroj: Wikimedia commons
Jaroslav Bořita z Martinic
Jaroslav Bořita z Martinic se narodil 6. ledna 1582 a zemřel 21. listopadu 1649. Studoval na katolických a jezuitských školách v Itálii. Byl zásadním odpůrcem a nepřítelem reformačních snah v české společnosti. Roku 1603 se stal královským radou, v letech 1609 – 1618 dvorským maršálkem, v letech 1617 – 1618 působil jako karlštejnský purkrabí a do konce svého života vykonával úřad místodržitele v Čechách. 23. května 1618 byl jedním ze tří úředníků, kteří byli vyhozeni z okna při třetí pražské defenestraci. Poté uprchl do Mnichova a do Pasova. Jeho majetek zabavily stavové. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil a v roce 1621 byl povýšen do stavu říšských hrabat, obdržel titul smečenského vladaře, významné úřady v zemi a zaujímal čestné místo na sněmu. Svůj majetek více než ztrojnásobil. Roku 1633 získal i palatinát. Byl čtyřikrát ženatý. 28. února se oženil s Marií Eusebií ze Šternberka. Měli spolu deset dětí. Marie zemřela v roce 1634. Druhou manželkou se stala Eliška Marie z Vrtby (+1643), třetí pak Kateřina Lidmila Talackovna z Ještětic (+1649) a čtvrtou Alena Barbora Kostomlatská z Vřesovic (+1682). Zemřel na zranění, které utržil při náhlém dobytí Hradčan švédským vojskem.
erb zdroj: Wikimedia commons
Jiří Adam Bořita z Martinic
Jiří Adam z Martinic byl nejstarší syn Jaroslava Bořity z Martinic. Narodil se v roce 1602 ve Smečně a zemřel 6. listopadu 1651. Po smrti otce se stal novým vladařem rodu. Studoval ve Štýrském Hradci. Studium zakončil v roce 1620 doktorátem z filozofie. Po studiu se vydal na kavalírskou cestu po západní a jižní Evropě. V roce 1625 se vrátil do Čech. V letech 1627 – 28 zastával úřad místoprezidenta nad apelacemi, poté se stal prezidentem české komory, kde působil až do roku 1632. Od roku 1632 byl kancléřem Ferdinanda III. v Praze. V roce 1644 dosáhl úřadu nejvyššího kancléře. Byl nositelem Řádu zlatého rouna. V roce 1626 se oženil s Giovannou Gonzagou. Zemřel však bezdětný. Majetek v Čechách získal jeho bratr Bernard Ignác z Martinic a zároveň se stal hlavou rodu.
erb zdroj: Wikimedia commons
Bernard Ignác Bořita z Martinic
Bernard Ignác z Martinic narodil se v roce 1603 a zemřel 7. ledna 1685. Jako druhorozený syn byl původně určen k duchovní dráze. Jako mladý se stal kanovníkem v Magdeburku a Pasově. Studoval v Praze a Štýrském Hradci, v roce 1635 v Ingolstadtu, kde si doplnil vzdělání studiem práv. V roce 1644 se stal nejvyšším sudím, od roku 1648 zastával úřad nejvyššího komorníka a poté od roku 1650 nejvyššího hofmistra. V roce 1651 pak získal doživotně úřady nejvyššího purkrabího pražského a královského místodržícího. Mimoto obdržel čestné hodnosti c. k. komořího a tajného rady. Za věrné služby Habsburkům získal Řád zlatého rouna. Byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil s Veronikou Polyxenou Holickou ze Šternberka, podruhé se Zuzanou Polyxenou z Ditrichsteina. Měl jediného syna Ferdinanda Jaroslava, který však zemřel v dětství a dvě dcery Marii Alžbětu a Terezii Františku. Bernard Ignác z Martinic zemřel v Praze 7. ledna 1685 a je pohřben v tzv. Martinické kapli u jižní stěny katedrály sv. Víta. Vzhledem k tomu, že zemřel bez mužského potomka, majetek si rozdělili jeho bratři a vytvořili dvě rodové linie, smečenskou a ahníkovskou.
erb zdroj: Wikimedia commons
Maxmilián Valentin Bořita z Martinic
Maxmilián Valentin z Martinic se narodil asi v roce 1612 a zemřel 20. prosince 1677. Byl nejmladším ze sedmi synů Jaroslava Bořity a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka. Od mládí nacházel uplatnění u dvora. Od roku 1641 byl osobním šenkem císaře Ferdinanda III. V letech 1642 – 1644 pak zastával funkci vrchního komorníka nad stříbry a poté se stal císařským komořím a později tajným radou. V letech 1651 – 1652 zastával úřad nejvyššího sudího v Moravském markrabství. V roce 1651 trvale přesídlil do Čech, kde zdědil majetky po otci a bratrovi. Poté se začala úspěšně rozvíjet jeho kariéra v Čechách. V letech 1652 – 1656 se stal nejvyšším sudím, poté v letech 1656 – 1658 nejvyšším komorníkem a nakonec v letech 1658 – 1677 nejvyšším hofmistrem. V roce 1640 se oženil s Annou Kateřinou Bukůvkovou z Bukůvky. Měli spolu tři syny Jaroslava Bernarda (1642 – 1685), Jiřího Adama II. (1650 – 1714) a Maxmiliána Quidobalda (1664 – 1733) a dvě dcery Annu Františku a Zuzanu Renatu. Zemřel v Praze a je pohřben v martinické hrobce v katedrále sv. Víta.
erb zdroj: Wikimedia commons
Maxmilián Quidobald Bořita z Martinic
Maxmilián Quidobald z Martinic se narodil16. března 1664 a zemřel 30. června 1733. Byl zakladatelem ahníkovské větve rodu. Od mládí patřil ke dvoru arcivévody Josefa. Byl nejvyšším hofmistrem královny Eleonory a Rytířem Řádu zlatého rouna. Patřil ke generaci Martiniců, která se spíše uplatnila ve Vídni, než v Čechách. Byl dvakrát ženatý. 3. května 1690 se oženil s hraběnkou Marií Bonaventurou z Althannu. Měli dva syny Jana Josefa Karla (1692 – 1739) a Karla Josefa (1699 – 1769), který se dal na církevní dráhu a stal se proboštem na Vyšehradu. Jeho druhou ženou, kterou si bral v pokročilém věku v roce 1720, byla hraběnka Marie Kateřina Trautsonová. Ahníkovská větev neměla dlouhého trvání. Po meči vymřela v roce 1789 smrtí jeho vnuka Františka Karla. Rozsáhlý majetek zdědila dcera Františka Karla Marie Anna.
erb zdroj: Wikimedia commons
Jan Josef Karel Bořita z Martinic
Jan Josef Karel z Martinic se narodil v roce 1692 a zemřel v roce 1739. Byl synem Maxmiliána Quidobalda z Martinic a byl pokračovatelem ahníkovské větve. Zastával úřad císařského tajného rady a komořího. Měl syna Františka Karla (1733 – 1789) a dceru Johannu Terezii, provdanou Mirbachovou (1731 – 1804).
erb zdroj: Wikimedia commons
František Karel Bořita z Martinic
František Karel z Martinic se narodil v roce 1733 a zemřel 29. listopadu 1789. Byl posledním mužským potomkem Martiniců. Došlo za něj ke sloučení všech majetků a jeho smrtí rod vymřel po meči. Byl ženat s Marií Josefou ze Šternberka, se kterou měl syna Františka Michala (1767 – 1783), který však zemřel v šestnácti letech, a tři dcery, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Zůstala pouze Marie Anna (1768 – 1832), která převzala rodové dědictví Smečno-Slaný. V roce 1791 se provdala za rakouského šlechtice Karla Josefa Clama (1760 – 1824). V roce 1792 obdržel majestát na vznik rodové aliance Clam-Martinic spolu s převzetím historického titulu vladař domu smečanského.
erb zdroj: Wikimedia commons
Marie Anna provdaná z Althanu
Marie Anna provdaná z Althanu se narodila roku 1737 a zemřela v roce 1810. Byla sestřenicí Františka Karla z Martinic. Zdědila Ahníkov a Prunéřov.
Marie Anna z Firmiánu
Marie Anna z Firmiánu dcera Marie Anny z Althanu. Byla provdána za Karla hraběte z Firmiánu.
Karl Fridrich Otto Graf Wolkenstein-Trostburg
Karl Fridrich Otto Graf Wolkenstein-Trostburg se narodil 10. září 1802 a zemřel 2. listopadu 1875. Studoval práva. V roce 1848 byl povýšen na pozemkového prezidenta v Brně. V březnu roku 1849 se stal předsedou moravského parlamentu. V květnu 1849 však na tuto funkci rezignoval. V roce 1857 se stal členem říšského bratrstva. Byl členem parlamentu.
erb zdroj: Wikimedia commons
Leopold Karl Anton von Wolkenstein-Trostburg
Leopold Karl Anton von Wolkenstein-Trostburg se narodil 8. nebo 9. dubna 1831 a zemřel 14. června 1893. Pocházel z lednické větve rodu Wolkenstein-Trostburgů. Byl politicky činný. V lednu 1867 byl zvolen za velkostatkářskou kurii, nesvěřenecké velkostatky do Českého zemského sněmu. V doplňovacích volbách v roce 1878 se stal poslancem Říšské rady za velkostatkářskou kurii v Čechách.
erb zdroj: Wikimedia commons
František Preidl
František Preidl se narodil 26. prosince 1810 v Lísce u České Kamenice a zemřel 28. srpna 1889 v Čížkovicích. Jeho otec byl domácí přadlák. Jako nejstarší syn už ve svých čtrnácti letech pomáhal v jeho provozu. Ve dvaceti pěti letech, po smrti otce, provoz převzal. V počátcích svého podnikání se orientoval na výrobu plátěné příze, kterou dodával především do Krásné Lípy. V roce 1852 přikoupil v České Kamenici barvírnu a zřídil zde bělidlo. Preidlovy výrobky se prodávaly pod značkou Rabsteiner Gam und Zwin. V roce 1865 si nechal zapsat ochrannou známku pro své výrobky ve formě havrana na kameni s monogramem F. P. Na konci svého života, investoval přebytek kapitálu do nemovitostí. 10. října 1878 koupil od JUDr. Franze Merolta velkostatek Líšnici u Mostu s pivovarem a v říjnu 1880 Wolkenstein-Trostburgský velkostatek Prunéřov – Ahníkov u Kadaně s pivovarem, zámkem a zříceninou hradu Hasištejn. V roce 1872 se stal čestným občanem města Česká Kamenice za své podnikatelské úspěchy a zásluhy o město. V roce 1887 mu byl udělen rytířský kříž Řádu Ferdinanda Josefa a roku 1887 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „Edler von Hassenbrunn“. Zemřel 28. srpna 1889 na svém zámku v Čížkovicích a byl pohřben v soukromé hrobce na hřbitově poblíž Mariánské kaple v České Kamenici. Hodnota jeho pozůstalosti byla odhadována na 15 milionů zlatých. Jako univerzálního dědice učinil svého synovce Emanuela Karsche.
zdroj obrázku: Wikimedia commons
Emanuel Karsch
Emanuel Karsch byl synovcem Františka Preidla. Od mala vyrůstal v jeho rodině, protože František Preidl neměl děti. V posledních letech strýcova života se podílel na vedení podniku. 23. dubna 1901 převedl Emanuel přádelny do majetku své firmy a podle podmínek v závěti, kdy musel podnik nést i nadále jméno zakladatele, je nazval Franz Preidl B. – Kamnitz. Podnik se pod Karschovým vedením i nadále rozrůstal. V roce 1899 přikoupil přádelnu v Rumburku, kterou později zmodernizoval. V roce 1901 koupil vyhořelý mlýn Lochmühle na horním okraji Rabštejnského údolí a zřídil zde elektrárnu. V roce 1907 firma Preidl zaměstnávala 900 – 1000 dělníků. Emanuel Karsch byl také veřejně činný. Více než 25 let zastával funkci městského radního a také byl ředitelem městské spořitelny. V obci Ahníkov nechal vybudovat vodovod a finančně přispěl na restauraci zříceniny hradu Hasištejn. Za své celoživotní dílo byl oceněn udělením Řádu železné koruny 3. třídy. Stejně jako jeho strýc se stal čestným občanem České Kamenice. Zemřel 16. května 1911.
Franz Karsch
Franz Karsch se po smrti svého otce Emanuela Karsche stal majitelem celé firmy, na jejímž vedení se podílel již za života svého otce. Až do první světové války si podnik vedl velmi dobře. Vykazoval roční zisky ve výši 200 až 300 tisíc rakouských korun. Původně firma dovážela své zboží na trhy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Dolním Rakousku. Na počátku 20. století se začala orientovat i na zahraniční trhy v Haliči a částečně do Orientu, Egypta, Indie a Argentiny. V průběhu první světové války si byla firma nucena vzít úvěr, který se však podařilo včas splatit, takže v letech 1919 – 1920 byla opět bez dluhů. V období krize se však firma dostala do finančních problémů. Franz Karsch se je snažil řešit odprodejem některých nemovitostí a zejména novými úvěry, které s úroky do roku 1931 dosáhly závratné výše 42 milionů korun. Největším věřitelem podniku byla banka BEBCA, která roku 1931 nechala na podnik uvalit nucenou správu. V červnu 1931 banka zastavila ve všech přádelnách provoz a všech 800 zaměstnanců propustila. Franz Karsch zemřel v roce 1934.
Franz Karsch junior
Franz Karsch junior vedl podnik po smrti svého otce v roce 1934. 28. 10. 1938, tedy bezprostředně po připojení Sudet k Německé říši, začal i boj o obnovení provozu. Nacistický stát začal s bankéři vyjednávat. Prvním krokem na cestě k záchraně byla dohoda s bankou o zrušení nucené správy a částečné obnovení provozu se 170 zaměstnanci. Věřitelská banka vyzvala Franze Karsche juniora, aby firmě našel finančně silného partnera. Po záboru zbytku Československa 15. března 1939 přiměl stát věřitelskou banku BEBCA k odpisu části dluhu ve výši 12 000 000 Kč. Nakonec byla firma Rabsteiner Baumwohll spinnerein und Zwirnerein Franz Preidl Kamitz / Sudetenladnd, jak se Karschův podnik v té době plným jménem nazýval, 9. září 1940 prodána společnosti A. G. Der Kleinmünchener Baumwohl – Spinnerein und mechanischen Weberein Linz/Donau (KAG). Následně byl v některých provozech obnoven provoz, ale jen nakrátko. K 31. prosinci 1942 byly všechny provozy uzavřeny. Textilní výroba se do Rabštejna již nikdy nevrátila.
Josef Ilman
Josef Ilman se narodil 17. 3. 1892 v Račiněvsi a zemřel 13. 4. 1970 v Praze. Pocházel z rodu Ilmanů ze vsi Račiněves, kde rod hospodařil na zemědělské usedlosti. Vystudoval vyšší zemědělské školy v Táboře a v Roudnici. Pracoval jako správce v hospodářském družstvu v Roudnici, poté až do roku 1938 v Ahníkově. Po roce 1948 pracoval v Geoplánu. Pro svého syna, který chtěl emigrovat, opatřil 100 švýcarských franků a 20 dolarů. 18. října 1951 byl proto zatčen a 28. února 1952 byl Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu ke 12 letům odnětí svobody, k pokutě 50 000 Kč, k propadnutí veškerého majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Důchod mu byl vypočítán na 180Kčs, takže v 69 letech nastoupil jako topič v Praze v pojišťovně. Josef Ilman byl rehabilitován Městským soudem v Praze 23. dubna 1991.
Zajímavosti
Lom Nástup – Tušimice je jednou z těžebních lokalit společnosti Severočeské doly a. s. Leží v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Původní otvírka byla provedena mezi Kadaní a elektrárnami Tušimice na tehdejším lomu Merkur. Dále od Prunéřova pokračoval lom Nástup a dnes většinu zbývající lokality přetěží lom Libouš.
Lom_Nástup_Tušimice_Mapy.cz_2019-06-25_02 – zdroj obrázku: Wikimedia commons
Povrchový lom Libouš je i po dotěžení tzv. odstavené porubní fronty v západní části dobývacího prostoru Tušimice s celkovou délkou porubní fronty kolem 4 km jedním z nejrozsáhlejších povrchových dolů v mostecké pánvi.
Název vesnice
Název vesnice je odvozen z německého osobního jména Hagen, které ve střední horní němčině znamená býk, a výrazu pro vesnici dorf, tedy Hagenova ves. Slovo hagen bylo do staročeštiny přijato ve tvaru Ahna, jehož zdrobněním vznikl přivlastňovací tvar Ahníkov.
1367 Hainsdorff
1489 Henkesdorf
1518 Hagelsdorff
1608 Hagensdorff
1623 Hogkensdorff
1787 Hagensdor
1848 Ahníkov
Tisíciletý dub
Tisíciletý dub byl prastarý památný strom. Během dvacátého století byl zobrazen na řadě pohlednic. Ve svých kresbách ho zachytil i akademický malíř Jaroslav Turek. Rostl u stylového hostince Sklípek, měl vysokou korunu a mohutné kořeny. Mírně se nakláněl. Podle jedné pověsti pamatoval založení Kralup v 9. století. Jiná jej zase označovala jako zbytek dubového háje v místech, kde po roce 1253 postavili templáři kamenný klášter. Podle další měl být zasazen po dobytí kláštera husity na Květnou neděli v roce 1421.
Zvon
Zvon pořídil roku 1693 Maxmilián Quidobald. Ahníkov však neměl kapli ani zvonici, musel být tedy upevněn na „dubu s rozvětvením“.
Pošlost je něco, co vzniklo, pošlo z něčeho. Počátek vzniku sídla, zrod.
Poděbradská jednota byla politická strana českých kališníků, založená 24. června 1448 v Kutné Hoře, v jejímž čele stál Jiří z Poděbrad. Prosazovala dodržování kompaktát a bojovala proti Strakonické jednotě českých katolíků.
Strakonická jednota byl spolek českých pánů v čele s Oldřichem z Rožmberka, založený v roce 1449 a namířený proti vzrůstající moci Jiřího z Poděbrad a jeho Poděbradské jednotě.
Šmalkaldská válka je období nepokojů mezi lety 1546 a 1547 na území Svaté říše římské. Tyto nepokoje probíhaly mezi císařem Karlem V. a protestantskými říšskými knížaty. V této válce vyhrál císař Karel, ale vítězství nedokázalo zvrátit postup reformace a vydání augšpurského míru v roce 1555, který považoval Karel za tak velkou prohru, že odstoupil z politického života.
Film Ahníkov 1983 https://www.npu.cz/cs/uop-usti-nad-labem/Vystavy-publikace-a-filmovy-archiv/Filmovy-archiv
Odkazy
https://www.malkov.cz/historie
http://www.dubecsobe.cz/historie-vyznamne-rody-stampach.php
http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=1
https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/zamek-ahnikov-160342
http://www.cs-magazin.com/knihovna/Joza%20Rabstejnske%20udoli.pdf
https://www.zamekluzec.cz/stampachove-ze-stampachu
https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/co-znamena-v-slechticke-rodove-historii-slovo-poslost-1
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/kostrcany-tvrz/
https://www.sdas.cz/tezime-kvalitni-uhli
https://www.cswiki.cz/wiki/Ahn%C3%ADkov_(z%C3%A1mek)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bore%C5%A1_z_R%C3%BDzmburka
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umburkov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1n_%C5%A0lik
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0tampachov%C3%A9_ze_%C5%A0tampachu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Bo%C5%99ita_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernard_Ign%C3%A1c_Jan_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Adam_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Valentin_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Quido_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_von_Wolkenstein-Trostburg_(%C4%8Desk%C3%BD_politik)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lom_N%C3%A1stup_%E2%80%93_Tu%C5%A1imice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tis%C3%ADcilet%C3%BD_dub_(Ahn%C3%ADkov)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pod%C4%9Bbradsk%C3%A1_jednota
https://cs.wikipedia.org/wiki/Strakonick%C3%A1_jednota
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0malkaldsk%C3%A1_v%C3%A1lka
Použitá literatura:
Diplomová práce: Bc. Eva Kocourková; Pamětní kniha neboli erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebereprezentace šlechty v raném novověku
Diplomová práce: Kateřina Heroutová; Páni ze Šumburka historie rodu v Království českém (od poloviny 13. století do 1. poloviny 15. století)
Pavel Juřík; Encyklopedie šlechtických rodů
Pavel Juřík; Lobkowiczové
Ottův slovník naučný
Jan Halada; Lexikon české šlechty
